Tu otázku Aurora předkládá publiku po celém světě. Za sebou má sledovaný koncert na festivalu Glastonbury a koncem září se dozví odpověď i od svých českých fanoušků.
Jaká byla éra alba The Gods We Can Touch, které vyšlo před dvěma lety?
Jezdit s ním po světě bylo stejně úžasné jako na něm pracovat a dostat ty písně ze sebe. Bylo pro mě důležité zpracovat otázku víry, náboženství a toho, k čemu obojí dokáže lidi přimět. Někdy se k sobě chováme hezky, ale jindy jsou lidé ve jménu víry neuvěřitelně zlí. Zdálo se mi podstatné o tom psát. A nyní jsem se od božstva dostala k člověku. Nové album je celé o něm.
Ještě než o něm budeme mluvit, ráda bych se zeptala na projekt Sounds Right. Iniciativa, v rámci které například společnost Spotify založila přírodě umělecký účet a skrze něj vydělává peníze na její ochranu, má rozpoutat diskuzi o hodnotě přírody a motivovat k podpoře životního prostředí hudební fanoušky. Proč jste se zapojila?
Příroda je podstatnou součástí celého mého života a je zásadním důvodem, proč vůbec píšu písničky. Nevím, jestli bych vůbec byla schopná tvořit, kdybych v přírodě netrávila tolik času. Mnoho jsem se od ní naučila. V lidském světě pokaždé nenacházím smysl, v přírodě ano. Proto vždy byla přítomna v mé hudbě, často používám přímo nahrávky zvuků z přírodního světa. Takže připsat kredit na papíře a finanční odměnu za její služby mi připadá přirozené – už byl nejvyšší čas. Je to něco, co lze uchopit – je to hmatatelnější podpora, než když o jejím přínosu budu jen mluvit. Považuji za správné přírodě vracet, co nám dává. Přišlo mi to jako dobrý nápad, projekt dělá z lidí ochránce životního prostředí, aniž by museli dělat cokoli jiného než poslouchat hudbu.
Vy jste se do kampaně zapojila písní A Soul with No King – jaké zvuky přírody jste v ní použila?
Nahrála jsem ji původně jen se svým kytaristou, ještě než jsem začala pracovat na albu What Happened to the Heart. Když mě oslovili, abych se připojila k této kampani, věděla jsem, že chci přispět právě touhle písní. Vydala jsem ji u té příležitosti v remixu, na kterém jsem pracovala s Brianem Enem a matkou přírodou. Přidali jsme mimo jiné ticho, které umí příroda poskytnout. A taky zvuky norského lesa – konkrétně ptáky, jejichž zpěv jsme nahráli už dávno. Celá ta písnička je o napojení na vlastní duši – věřím, že když je s ní člověk ve spojení, je pro něj přirozené konat dobro. Děti nejsou k ostatním lhostejné. Lhostejnými se lidé stávají, když ztratí empatii se světem. Když ho přestanou vnímat. Pak je to jako duše bez krále. Nikdo nevládne a ztrácí směr a význam. A to je podle mě velký problém dnešního světa.
A právě o tom je vaše nové album, nebo má vaše otázka „Co se stalo srdci?“ širší význam?
Už ze samostatné podstaty hudby bude daleko širší, protože získá všechny významy, které jí přisoudí její posluchači. Pro mě osobně to je jedna z nejzásadnějších otázek mého bytí. Jedna z nedůležitějších věcí, o nichž přemýšlím. Je to velké téma, které by si žádalo rozsáhlejší odpověď, než vám dokážu dát. Nebo je možná ta odpověď naopak úplně jednoduchá – já to vlastně sama ještě nevím. Každopádně ten problém sahá hodně hluboko do lidské duše.
V rozhovorech k albu mluvíte o naslouchání srdci, ale i naslouchání expertům – to mě potěšilo, že odpovědi na vše nehledáte jen sama v sobě, ale i v lidském vědění.
Jsou to dvě trochu odlišná témata. Mám problém s tím, že když lidé neposlouchají své srdce, nejdou dost do hloubky, aby sami zjistili, co si o věcech myslí. Rozhlížejí se po ostatních a přebírají jejich postoje a názory. Čekají, až jim někdo řekne, co si mají myslet. Děje se to i skrze umění – vzhlížíme k některým lidem, a protože umění i hudba promlouvá přímo k srdci, ještě snáz jejím prostřednictvím přijímáme, když nám diktuje, co máme cítit nebo si myslet. Funguje to líp, než když vás oslovují například politici, protože ti promlouvají k vaší mysli. Ale ani poselství, která se skrývají v umění, nemůžeme slepě přebírat – protože umělci nejsou odborníci na všechno. Je to také nebezpečný svět. Slepě věřit celebritám a influencerům je nesmysl – pokud jde o to, aby se člověk postavil za to, o čem si myslí, že je správné, nebo proti něčemu špatnému, musí se stejně spoléhat sám na sebe. Tak to myslím, když mluvím o tom, že je potřeba poslouchat své srdce. Když jen následujete ostatní, je to pro mě podobné, jako byste srdce neměl. Stejně jako věřím, že je potřeba víc dbát na odborné znalosti, je důležité do zásadních otázek vložit srdce. Vezměte si globální oteplování – experti o něm hovoří padesát let. Lidé ale neslyší na statistiky, proto nejsou ochotni ke změně. Musíme se naučit ty světy propojit.
Co vás během nahrávání nové desky překvapilo?
Já sama sebe překvapuji neustále. Během tvorby je to často například tak, že si myslím, že píšu něco o okolním světě, a zjistím, že to je daleko víc o mně samotné. Jindy je to naopak. Zjistila jsem hodně o své vlastní temnotě. Byl to velmi krásný a zároveň těžký proces. Nicméně výsledek byl pro mě hodně léčivý. A ano, dotkla jsem se míst, kterých se žádné z předchozích alb nedotklo. A teď jsem naprosto připravená s tím jít před lidi a společně to s nimi všechno strávit.
Čeho se ono léčení týkalo?
Nejistoty, která v mnoha lidech je. Hodně z nás se bojí, necítíme se dobře. Cítíme, že něco je špatně. Život na zemi už není kompletní – mnoho lidí není šťastných, vyhubili jsme řadu druhů, které tu s námi dřív žily. A teď jsou mrtvé. Když část planety umírá, tak umírá i něco v nás. Zjistila jsem, že tenhle pocit sdílí mnoho z nás. Naučila jsem se to nevytěsňovat. Dovolila jsem si být naštvaná a smutná, když jde o důležité věci. O tomhle je pro mě What Happened to the Heart – ujistit se, že reagujeme na zkoušky, které nás potkávají, zbraněmi srdce. Když ho z řešení vynecháme, skončíme ještě hůř.
Co vám osobně pomáhá?
Dopřávám si čas. Nenechávám okolní svět, aby mě rozptyloval natolik, abych nevnímala svou duši. Když se cítím přehlcená, apatická a v depresi, zbavuji se věcí, které mi brání v kontaktu sama se sebou. Telefonu, pití místo radosti, nakupování věcí… Všech těch berliček, jimiž nahrazujeme emoce, které by bylo lepší prožít. Nahrazuji je prožitky, díky kterým se cítím víc naživu. Cítit vlastní bolest i bolest světa je těžké. Sledovat, co se děje a za něco se postavit, bojkotovat některé značky či se vzdát části vlastního pohodlí, postavit se krutosti masové produkce, vyjít ze své komfortní zóny a pomoci trochu světu není snadné. Hodně lidí to nedělá, i když jsem si jistá, že někde uvnitř si přejí konat.
Jak prožíváte letošní koncerty?
Každé turné prožívám jinak. Doma je člověk ve svých bublinách, slyší většinou jen ozvěnu vlastních názorů, i když na internetu sleduje, co se děje ve světě. Na festivalech a koncertech v cizích zemích z těch bublin vystupuji – a s dalším albem ve svém srdci mohu otestovat svá poselství mezi novými lidmi. A nemůžu se dočkat, až si opět potvrdím, že na celém světě jsou lidé, kteří se za planetu chtějí postavit. Věřím, že tahle festivalová sezóna tím bude protknutá – už proto, že jsme v poslední době svědky velké bolesti mnoha lidí – minimálně pro mě z toho důvodu budou letošní koncerty trochu jiné.
Seznamte se
„Éterická i ostrá elfka ví, že riskování se vyplácí.“ Tak zní titul recenze Michaela Švarce na čerstvé album What Happened to the Heart. „Je to album strhující, ale i něžné – Aurora tu ladně i divoce tančí celou svou existencí, tedy i hlasem.“ Švarc upozorňuje, že sice tematicky osmadvacetiletá zpěvačka ze Stavangeru na novém albu navazuje na to, co započala na svém dvojalbu Infections of a Different Kind I a II z let 2018 a 2019 i na další desce The Gods We Can Touch, tedy studii člověka a konflikt srdce a mysli, ale zároveň vše obohacuje řadou nových prvků. Vílí kouzlo ovšem nemizí. První album All My Demons Greeting Me as a Friend hudebnice vydala v roce 2016 a už ten rok se poprvé představila v České republice na Colours of Ostrava, kam se vrátila ještě o dva roky později. V Praze má za sebou dva koncerty ve Foru Karlín a na festivalu Metronome Prague. 21. září ji čeká její největší zdejší samostatný koncert.