Bubeník, kytarista, basák a nejspíš nejlepší rocková zpěvačka současnosti Lzzy Hale – krásná, sexy, šílená, agresivní, křehká a neskutečně svá. To jsou američtí Halestorm, kteří v květnu vydali páté album a teď ho představí na evropském turné, v rámci kterého právě spolu s Alter Bridge zavítají 12. listopadu do pražského O2 universa.
Ahoj, Lzzy.
Ahoj, Liv. Vy jste ve studiu?
Ne, já jsem v divadle, ale vy jste ve studiu. Neměla jste náhodou dnes být doma a relaxovat po návratu z turné?
Ke všemu se přiznávám. Ano, jsem ve studiu, ale doma. To studio je v suterénu mého domu.
Vidím za vámi les kytar. Kolik jich tam je?
Bože, ani nevím. Rozhodně nejsou všechny. Právě jsme se vrátili z turné, takže spousta našich nástrojů a vybavení je ještě na cestě. Máme tady i tak spoustu hraček, co jsme v průběhu let pořídili. Jsem v kapele od třinácti a za takovou dobu se toho prostě sešlo poněkud víc.
Pěkné. To už máte doma malé muzeum.
Je to tak. A mám tady i jiné nástroje. Třeba tyto klávesy Fender Rhodes byly můj vůbec první hudební nástroj. Rodiče mi je koupili v nějakém second handu. Už mají rozbité některé klávesy, ale i tak jsou super.
Přinutila jste se po americkém turné aspoň chvíli odpočívat?
Maličko. Vidím, že mě dobře znáte a víte, že nedokážu sedět a nic nedělat. Před pár dny jsem měla narozeniny, takže jsem po dlouhé době vyrazila do New Yorku a jen jsem tak chodila městem a snažila se ho vnímat a užívat si ho se vším, co nabízí. Nicnedělání nemám v krvi. Pokud tedy mám odpočívat po koncertní šňůře, musím si najít aktivní formu. Občas se přinutím jeden den nedělat nic a pak mám výčitky, proto raději pořád něco dělám.
Do začátku evropského turné jsou zhruba dva týdny. Jak ho plánujete?
Mám nějaké nahrávání, přislíbila jsem spolupráci na několika projektech. Do Evropy chci odcestovat o týden dřív. Startujeme v Německu, a tak vyrazím do Berlína a chci si ho užít, protože, jak víte, když jsme na turné, většinu času strávíme v dopravních prostředcích a po hotelích a není čas si projít město, setkat se s lidmi. Snažím se zařadit do života víc takových příležitostí. Naštěstí třeba v Praze už jsme pár dní volna měli, ale vaše hlavní město je tak kouzelné, že ho člověk nikdy nemůže mít dost.
Na turné představíte novou desku Back from the Dead, která vyšla v květnu. Jste s ní s odstupem času zcela spokojená?
Jsem s ní absolutně spokojená. Tím spíš, že už teď většinu z nových skladeb hrajeme naživo a díky tomu známe jejich skutečnou sílu. Můžeme volně dýchat, my i naši fanoušci, v tom je ohromný pocit svobody.
Název alba je Zmrtvýchvstání. Cítila jste se někdy mrtvá?
Ano. Hlavně v posledních letech, kdy jsme kvůli těm různým lockdownům všichni byli jako na emočním kolotoči. Na začátku to bylo: Wow! Nikdy jsme neměli tolik volného času, pojďme si ho užít a využít. Buďme domácí puťky. Pak to ale začalo být hodně divné, všechno se rušilo, bylo to nepříjemné, přišly obavy o budoucnost, otázky, jestli si ještě někdy spolu zahrajeme, vydáme album, budeme mít koncert. Byli jsme na mrtvém bodě. Když jsme pak vymýšleli název desky, a bylo jich docela hodně, pokaždé nás to přitáhlo zpátky k Back from the Dead. Vlastně to dává smysl, protože ve stejnojmenné písni je sdělení: Jsme zpátky, jsme na pódiu! Už nejsme mrtví!
Jak jste ty dva roky přežívala, když je pro vás tak nesnadné odpočívat byť jediný den?
Bylo to divné. Nejdelší období v životě bez koncertu. Nejdelší doba, po kterou jsme se neviděli. Chybělo nám spojení s fanoušky. Osobně jsem si prošla obdobím deprese a vrátily se mi panické ataky, které jsem měla naposledy na střední škole. Tehdy jsem si uvědomila, že to všechno, co vkládám do kapely a mám s ní spojené – od napsání setlistu, cestování na koncerty po vystoupení na pódiu – používám ke kontrole všech negativních a destruktivních emocí. Všechny tyto nástroje mi pomáhají vystupovat z temnoty. Když pak o ty zbraně, které používáte, přijdete, musíte najít nějaké jiné. V tom období mě přepadaly i pochybnosti. Ptala jsem se sama sebe, jestli mám vůbec ráda hudbu. Podívala jsem se na kytaru a bylo mi strašlivě smutno. Nemohla jsem ji vzít do rukou a hrát. Nešlo to. Jednoho dne jsem si ale řekla: Dost! Tohle přece nejde. Od té chvíle jsem se snažila být stále nějak aktivní a něčím se zaměstnávat. Postupně jsem mohla vystoupit jako host na několika koncertech, taky jsem dělala rozhovory jako moderátorka. Velký respekt k vaší práci, protože teď vím, jak je to těžké a že je mnohem těžší být na vaší straně než na té mojí.
A pak jste začala skládat na novu desku.
Vrátila se mi chuť psát nové písně, ale vůbec poprvé to bylo mimo turné. Jistým způsobem jsem se tak přenesla na úplný začátek a prožila si něco, co se tehdy nekonalo, protože jsme opravdu od těch mých třinácti let byli prakticky nepřetržitě na turné. Došla jsem ke krásnému uvědomění, že jediný, kdo mě může dostat z toho začarovaného kruhu, jsem já. To je vlastně v pár slovech poselství písně Back from the Dead i celého alba.
Proto je vaše nová deska mnohem tvrdší než ty předchozí?
Ale absolutně to nebylo v plánu. Došlo nám to, až když jsme poslouchali první mixy písní ve finálním pořadí, v jakém jsme je chtěli na desce mít. Celá překvapená jsem se otočila na mého kytaristu Joea a říkám mu: Myslím, že jsme udělali pořádně heavy desku. A víte, proč to bylo? Protože jsme neměli pódium, neměli jsme to kde vypustit ven, a tak jsme všechny ty nastřádané emoce vypustili ve studiu. Že je to naše pravděpodobně nejtvrdší album, máme potvrzené de facto i oficiálně. Jsem zvědavá, jak to bude v zámoří. Tady ve Státech jsme v obchodech s deskami zjistili, že jsme se s novou nahrávkou posunuli do kategorie metal. Dříve jsme byli v rocku nebo hard rocku. Našli jsme se v metalu, hned vedle Black Sabbath. Srandovní, že?
Zmínila jste slovo „agresivní“. Jak se vám daří balancovat agresivitu a ženskou křehkost?
Naučila jsem se, že můžu být obojí, že se to nevylučuje. Může to koexistovat vedle sebe. Vím, že pokud se snažím být jen v jedné z těchto polarit, nejsem šťastná. Teď tady třeba s vámi mluvím klidně a nesnažím se vám urvat uši řevem.
Děkuji.
Rádo se stalo. A pak je tu moje pódiové já, které ze sebe dokáže vypustit spoustu agrese a ví přesně, kdy to má udělat. Stejné je to při nahrávání. A je tu i mé klidné já, které chce občas jen sedět, přečíst si knížku a s nikým nemluvit. A ještě další kousek mého já, který baží po lidské pozornosti. Silně jsem si to uvědomila při psaní nejnovější desky, kdy jsem se sama sebe ptala, jestli se mi některé z těch mých já líbí, jestli bych ho neměla spíš pohřbít než ho nechat být mou součástí. To, že se projevuji na pódiu energicky, až agresivně, nutně neznamená, že je ve mně zlo. Vlastně je o tom náš singl Wicked Ways. Pokud chcete být skutečně sama sebou, žít skutečně jen svůj život, musíte se srovnat a mít ráda všechny části sebe sama. Teď už vím, jak s tím pracovat a jsem za to ráda.
Jak vás na začátku kariéry lidé brali? Bylo těžké se prosadit mezi muži rockery?
Nebylo to úplně snadné. Když jsme někam s kapelou přijeli, všichni si mysleli, že jsem manažerka, merchgirl nebo přítelkyně některého z muzikantů. Taky byl problém sehnat učitele hry na kytaru. Rodiče se snažili mě dostat k někomu kvalitnímu a nedařilo se, protože jim pokaždé řekli, že holky přece na elektrickou kytaru nehrají. Štvalo mě to a bylo mi to líto, ale brzy jsem toho dokázala využít. Začali jsme dělat to, že na začátku koncertu byli kluci na pódiu a já jsem stála s kytarou a kapucí na hlavě uprostřed publika. Lidé nejprve slyšeli naši muziku a můj hlas, hrála jsem a zpívala a přicházela k pódiu. Ten úžas, když přišlo odhalení, že jsem navíc taky holka, ne jen kytarista a zpěvák, to bych vám přála vidět. Musela jsem být tvůrčí a taky svým způsobem agresivní, abych věci mohla posouvat a nabourávat stereotypy.
Hodně se to mění, teď byste to měla možná jednodušší.
Tak deset let zpátky, když jsme hráli na všech těch velkých rockových festivalech, často jsem tam ze všech kapel byla jediná dívka. Teď, když vystupujeme na festivalech, jsou v kapelách spousty skvělých a talentovaných dívek a žen.
Co mateřství? Nechtěla jsem říct rodina, protože rodina může být i bez dětí a stejně tak každá žena nemusí být nutně matkou. Přemýšlíte o dětech?
Vlastně se občas cítím jako máma všech těch lidí, co s námi jezdí na turné, včetně mého mladšího bratra. Vidím to tak, že každá žena by měla mít právo a možnost se rozhodnout, jestli bude matkou. Mateřství by zároveň mělo být její touhou. Ještě se mi nestalo, že bych se ráno vzbudila a řekla si: OK, potřebuji být matkou. Musím okamžitě otěhotnět. Mám kamarádky, které to tak měly. Vím stoprocentně, že pokud se mi to přihodí, najdu cestu, jak zařídit, abych mohla být dobrá máma a zároveň pokračovat s muzikou. Uvědomuji si samozřejmě, že to je stav, který ženě totálně změní život.
Děkuji za otevřenost a upřímnost.
V současné době se snažím přijít na to, jak mít na turné psa. Vyrůstala jsem na farmě, kde jsme měli spousty domácích mazlíčků, a teď už jsem dlouhé roky bez nich. Jakmile přijdu na to, jak vzít na turné štěňátko, bude to první krok a pak třeba začnu uvažovat o miminku. Když to přijde, vymyslím nové pojetí fungování kapely, aby se obojí dalo sladit. Nejdřív však musí přijít ta touha.
Píseň z druhého studiového alba The Strange Case of..., za niž mají Halestorm cenu Grammy.
A teď tu mám malý vzkaz.
Lzzy je překvapená a netuší, co uvidí a uslyší. Pouštím jí vzkaz, o který jsem den před tím požádala při natáčení rozhovoru s Markem Tremontim z Alter Bridge, s nimiž Halestorm pojedou celé evropské turné. Jakmile Lzzy jen vidí Markův obličej, má slzy v očích.
Mark:
Řekněte jí, že se nemůžu dočkat, až se s ní a celou kapelou uvidím na turné. Už jsem to říkal dřív, že podle mě je Lzzy jedním z nejlepších hlasů v rokenrolu za celou jeho historii. Její hlas je tak mocný a úžasný. Taky se moc těším, až si na turné zahraju na kytaru s Joem (Hottingerem, kytaristou Halestorm). Miluju je, nemůžu se dočkat…
To je úžasné. Jsem dojatá. Já tu kapelu tak miluju. Taky se nemůžu dočkat, až s nimi vyrazíme na turné. Už jsme spolu jednou jeli, myslím, že to bylo tak někdy v roce 2015.
Ještě o dva roky dřív, byla jsem na vás ve Vídni.
Což jen potvrzuje, že je nejvyšší čas to zopakovat. Jsme jim za mnohé vděční. Spoustu jsme se toho od nich naučili. Myslím, že nebýt jich, toho, že jsme si s nimi na turné mohli hrát, vyměňovat si nápady, učit se techniky, nepoužívali bychom tak bohatý rejstřík riffů, jakým teď disponujeme. Hlavně Joe je na nové desce nejlepší, co kdy byl. Jsem si jistá, že to má co dočinění s takovou tou rivalitou mezi kytaristy a vášní předvádět si navzájem riffy a triky, která vznikla právě v tom období.
Co milujete na Alter Bridge nejvíc?
Kromě hudby a zpěvu jsou to jejich velká srdce. Myslím, že to je v muzice velice důležité, a snažím se tak žít i svůj život. Je to mnohem vzácnější, než si lidé myslí. Mezi muzikanty je spousta bezútěšných bytostí, lidí, kteří se snaží ostatní potopit, soupeří jen proto, aby soupeřili. Alter Bridge jsou přesný opak. Upřímní, laskaví, každou předkapelu se snaží podpořit a pomoci jí nahoru. Mají na nás ohromný vliv, jak už jsem řekla, nejen jako excelentní muzikanti, ale i po lidské stránce.
Seznamte se
Halestorm jsou americká rocková kapela, která vznikla už před pětadvaceti lety. Tehdy byli její členové ještě děti. První studiové album proto vydali až po dvanácti letech existence. Teď jich mají na kontě pět. To nejnovější, nazvané Back from the Dead je venku od letošního jara. Hlavní a nejvýraznější postavou ve čtyřčlenné skupině je zpěvačka a kytaristka Lzzy Hale, na bicí hraje její mladší bratr Arejay, na kytaru Joe Hottinger a na baskytaru Josh Smith. Před devíti lety získali Halestorm Grammy za hitovku Love Bites (So Do I).