A teď je tu ta pátá: Neztrácíme náboj. Novinka dokazující, že tenhle metalový pakt stále není minulostí a že rodinné vazby mezi skupinami tomu jen přikládají pod kotel. A když se ti dva Urbani doma sejdou, těžko říct, jestli se víc řeší rodinná melodramata, nebo jak nakopnout český metal, aby byl slyšet i z vedlejší hospody.
Hudebně se ale žádná revoluce nekonala. Většina jejich dosavadních společných věcí — Jedna krev, Bouřlivá krev, Do stejný řeky — zněla tak nějak očekávatelně: něco mezi generacemi, ale pořád v mantinelech českého pivního bigbítu, který ani nechce překvapovat, protože by mohl přestat chutnat. A pak tu byla ještě „Žít svůj sen“. Ano, přesně ta píseň, kde se metalová scéna pustila do Adele, jako by se znovu psala normalizace a my recyklovali Západ, jen co projde celní kontrolou.
Noid je dnes v Česku zpěvákem první ligy — vyhrál nedávno Zlatého slavíka a jeho hudební počiny jsou teď pod drobnohledem víc než kdy dřív.
V tomto singlu přinesly na stůl nápady převážně Dymytry — lze vycítit, že píseň je produkt jejich ambicí, které momentálně míří i za hranice: moderně znějící riffy a atmosféra evokující kapely jako In Flames nebo Trivium jsou v úvodu „Neztrácíme náboj“ dost konkrétní. Sloky pak sjíždějí do známé, stabilní polohy, kde Noid a Honza Toužimský „sedají přes sebe“ zpěvovou melodií a tvrdostí — chlapci se doplňují výborně, to musí uznat i kdejaký metalový škarohlíd. A refrén zase nese melodii, co by mohla oslovit i příznivce kapel typu Three Days Grace nebo Papa Roach — což není pro pány vůbec ostuda.
Textově ale nejde o žádné filozofické hledání, nýbrž o deklaraci, že: „na to stále máme“. Název „Neztrácíme náboj“ se dá číst i jako odpověď – ačkoliv potřeba nutnosti zdůrazňovaní tohoto faktu může vyznít i jako připouštění si eventuality, že by možná náboj ztrácet mohli! Problém ale nastává tam, kde refrén („Neztrácíme náboj, neztrácíme chtíč, v rukou máme k městům hříchů klíč“) sklouzává do melodramatu a klišé stylu „má to být hit“. Kdo čekal syrovost, dostal spíše popovou hymnu v tvrdším kabátu.
Po druhém refrénu ale skladba zhutní, spadne o patro níž a naservíruje poctivý death-metalový breakdown — kopanec do žeber jak blázen! Pěkně na něj navazuje kytarové sólo, které sice nepřepisuje dějiny, ale má tah, nápad a nepůsobí jen jako povinný domácí úkol pro kytarovou sekci.
Pak už jen poslední refrén, závěrečné gesto do kamer a je hotovo. Čisté, rychlé, bez zbytečného natahování.
Nejsem fanouškem ani jedné z těchto kapel, ale musím uznat, že tohle je asi nejlepší společná věc, jakou kdy Arakain a Dymytry vyrobili. Hudebně je to dotažené, breakdown nakopne, refrén má hitové ambice a oba frontmani si moc pěkně sednou.
Pořád je v tom ale víc náš český bigbít, než světová metalová liga. A možná je to tak v pořádku. Nehraje si to na něco, co to není — a nevykrucuje se to před vlastní identitou.
Takže: žádná ostuda. Naopak — v kontextu toho, jak lehce mohl vzniknout laciný patvar typu „metal pro všechny a pro nikoho“, je „Neztrácíme náboj“ vlastně překvapivě dobrý výsledek.
Jestli ten náboj opravdu neztrácí?
To ukáže až turné.
Ale za tenhle výstřel můžu říct: dobrá trefa.