Téměř každý v této zemi Martu Kubišovou zná a slyšel její ikonickou píseň Modlitba pro Martu. O něco méně, ale pořád hodně lidí si známou melodii spojí s revolučním rokem 1989. Jak je možné, že zrovna Marta Kubišová a Modlitba pro Martu se staly takovým hudebním symbolem Sametové revoluce? Každý, kdo tehdy na balkonu Melantrichu vystoupil, tam byl z nějakého hlubokého důvodu, a to platí i pro Kubišovou. Berte, prosím, následující text jako názor nepamětníka, zástupce generace vyrůstající už ve svobodné zemi, se kterým si vesele polemizujte, nesouhlaste či jakkoliv zmíněné doplňte.
Marta Kubišová na konci šedesátých let patřila mezi nejpopulárnější zpěvačky v Československu. Byla nepřehlédnutelná jak sólově, tak v triu Golden Kids s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou. Dnešní terminologií bychom to nazvali superskupina, ale jaká! Taková superskupina jako Golden Kids v tuzemské popmusic nikdy předtím nebyla a nejspíš už ani nebude.
Když na začátku sedmdesátých let plně nastoupila normalizace a bolešvik začal znovu šikanovat celou společnost a její kulturu, svým způsobem udělal z Marty Kubišové pro celý národ symbol. Když může zničit život jí, může ho zničit každému bez ohledu na to, jak moc dotyčného národ zbožňuje. Ne že by byla Marta Kubišová jediná umělkyně, která měla po kariéře, naopak. Ale rozhodně byla jedna z nejviditelnějších a nejpopulárnějších. Že měla najednou utrum, muselo v uších zahvízdat téměř každému.
Ta samá symbolika se za dvacet let bolševikům vrátila i s úroky. Čechoslováci Kubišovou sice dlouhé roky neviděli, ale v žádném případě na ni nezapomněli. Není pochyb o tom, že určitou vzrušivou šeptandu vyvolalo už její vystoupení na první povolené demonstraci v prosinci 1988, kde zazpívala hymnu. Ale když se pak začala objevovat a zpívala veřejně na demonstracích Sametové revoluce, mělo to opět pro národ svou symboliku. Kdysi všemocný bolševik Martu Kubišovou utnul, nyní bezmocně sledoval, jak s ní zpívají davy.
Samozřejmě, že úplně stejnou symboliku bolševické bezmoci a osvobozující se společnosti v sobě nesla řada jiných hudebníků, Hutka, Plastici, nemluvě o lavině zakázaných nahrávek, které začaly okamžitě vycházet. Ale jenom Martu Kubišovou tehdy znali od Chebu až po Košice, dělníci i úředníci. Tím, že ji měli znovu na očích, viděli, že jedna éra končí a nová začíná.
Nejen proto za celou redakci Headlineru přeji paní Martě Kubišové vše nejlepší k osmdesátým narozeninám. Protže je legenda, která dala spoustě lidí naději.