Obrázek k článku Feedback aneb zrecenzujeme všechno: Špinaví lůzři? Skvělá kapela strašné promo
| Redakce | Foto: Špinaví lůzři

Feedback aneb zrecenzujeme všechno: Špinaví lůzři? Skvělá kapela strašné promo

V rubrice Feedback redakce Headlineru postupně recenzuje všechny vaše nahrávky, které nám pošlete. Jak se nám líbily nahrávky kapel Špinaví lůzři, Oliverova dálka, Toen a Víta Benešovského?

Špinaví lůzři – Headliner doporučuje

Shake-up on Water (album)

Už kvůli názvu jsem k tomuhle projektu přistupoval s despektem. Info, které začíná větou „posílám informace o našem novém soulovém česko-italsko-australském albu, které nezůstalo bez povšimnutí ani v USA“ taky zrovna nebudilo důvěru. Poslední chlapík, co k nám něco takovýho poslal, zpíval tak příšerně, že mi natrhnul bubínky, kovadlinka přerazila třmínek a z uší mi tekla krev. Zapomněl připsat, že si ho v USA všimli v nadaci Florence Foster Jenkins, nejhorší zpěvačky všech dob.

Tohle album si nikde neposlechnete, lůzři neznají Spotify, neznají Apple Music, mají trochu zmatené webové stránky a dva singly na YouTube. Můžete si ho koupit. Pošlou vám ho mailem. Uff. Není mi úplně jasné, jak s tímhle někdo chce v dnešní době dělat kariéru. Ale pak jsem si pustil to album a pochopil jsem. Špinaví lůzři to nepotřebujou…

Mix psychydelického blues-rocku se soulem, jazzem a vlivy 50.–70. let v podání česko-italsko-australského tria mě vyrazilo z kecek. Vrátí vás to na chvilku k Hair, pak ke kořenům české beatové scény let sedmdesátých, nicméně s modernějším zvukem, a nakonec skončíte na Hanspaulce v Houtyši nebo Na Kloboučku. Všeho je tam hodně a přitom akorát. Trio šlape jako dobře namazaný stroj, nejvíc okouzlen jsem z vokálů a českých textů. Celý je to vlastně tak jednoduchý, má to báječný feeling a je to strašně nový a přitom to není nic, co bychom už neslyšeli. Skvělé aranže a zvuk, tohle musím slyšet naživo!

Trio Lukáš Zíta – kytara, vokál, Simone Serra – bass, vokál, LucosHey – bicí, vokál si umí vyhovět a pozvat si senzační hosty, jako jsou Marek Linhart na kytaru, Richard Babka na pedalsteel, nebo Jakub Doležal na saxofon a piano. Nikde jsem nenašel, co je to za ten milý ženský hlas v Every Body Dance, ale snad to zítra zjistím. I lůzři mívají někdy koncert.

PS: Vy volové, udělejte něco s tím PR a digitální distribucí!

Dany Stejskal

Pokud vás baví číst Headliner, podpořte nás, prosím, na hithit.cz/headliner a kupte si nový tištěný Headliner 100.

Oliverova dálka

Magi Jidaki (album)

Jednou rocker, vždycky rocker. Pětičlenná nymburská skupina Oliverova dálka přichází konečně po jednadvaceti letech s novým materiálem. Protože už v devadesátých letech hrála retro českého undergroundu, mohli bychom její nové album označit jako retro retra.

Tak přesné to zase není – kapela se ve svém posmrtném životě (rozpadla se v roce 2001 a léta nehrála) posunula spíš ke klasickému rocku. Pořád je to víc recitovaný než zpívaný rock, jak to známe od Dégéček a Plastiků, ale z hlediska písňových struktur se Oliveři posunuli k rockovým skladbám, které se u nás hrály v druhé polovině sedmdesátých let.

Historicky třetí album O.D. není úplně přesvědčivé. Dalo by říct, že je zvukově málo kompaktní, což ale na druhou stranu vede k tomu, že je dobře rozumět zpěvákovi Lukáši Trejbalovi. To stojí za to, protože texty – někdy trochu odtržené od reality – patří k tomu nejsilnějšímu, co Magi Jidaki přináší. Naživo, zrovna třeba na žižkovské Parukářce, kterou opěvují ve stejnojmenné písni bluesového charakteru, musí být kapela o třídu lepší a přesvědčivější. Když kolem voní tráva a větrající pivo, najednou je vše jasné a jejich do ska hozené Závojnatky připomenou slavné plastické Muchomůrky bílé.

Ne, to není nic dehonestujícího. Oliverova dálka prostě výstižně oslovuje především generaci rockerů pozvolna se blížících k šedesátce. Vyprávěcí zpěv, zvuk kytary i kvílivý saxofon jakoby odrážely jejich občas outsiderské pocity a nálady. Pomáhají jim je vydýchat.

Josef Vlček

Vít Benešovský

Komik (album)

Hodně zvláštní muzika. Částečně vychází z tradičního českého písničkářství, jsou tu srozumitelné přímočaré texty, hravost s rýmy, humor. Na druhou tu klasické instrumenty nahradila elektronika. Vít Benešovský své písně nechá od startu do cíle doplout na klávesách a padech, ovšem hodně po svém. Připomíná mi to legendárního Chlapikasxichtemwlka, co se rozhodl zkusit to vážně, aby ho příští rok pozvali na Creepy Teepee.

Vít Benešovský to asi neuslyší rád, ale bohužel neumí zpívat a hodně to jeho hudbě ubírá na potenciálu. Kdyby si melodické linky psal víc na tělo, prosím. Kdyby si pozval hosty, aby to zazpívali za něj, prosím. Ale Komik obsahuje opravdu hodně momentů, kdy jsem kvůli zpěvu sahal po tlačítku stop. Když na tomhle ještě zamaká, určitě si nějaké posluchače najde.

Jarda Konáš

Toen

Owning Down (Album)

Toen je producent a popový písničkář, který ve své hudbě vychází z devadesátkové elektroniky, kterou však oživuje zvukem elektrické kytary a svým zajímavým hlasem. Tím mi někoho, ale za boha si nemohu vybavit koho, připomíná. Album Owning Down obsahuje sedm tracků na pomezí ambientu a hauntologie podávaných lo-fi přístupem prostřednictvím skřípajícího a vrzajícího soundu. A je to dobře zprodukovaná (o produkci se postaral Tomáš Tkáč z kapel Pris nebo něco něco, který byl pro tento druh hudby skvělou volbou) a hodně zajímavá melancholická muzika, která dokáže vtáhnout. Bez zajímavosti nejsou ani anglické texty, které jsou věnovány některým lidem, jako například sociologovi Ervingu Goffmanovi (skladba Ajar o mnoha rolích, které každý v životě hrajeme) nebo komiksovému výtvarníkovi Zachu Weinersmithovi (skladba Pant) či třeba pekanovému koláči. Toenova tvorba stojí za pozornost a album Owning Down za nejeden poslech.

Marek Reinoha

De.Ton

Poslední den (album)

Ostravská kapela De.Ton existuje víc než deset let, ale k první oficiální nahrávce se dostala až letos. Obal napovídá, že tady nebudou žádný skrejvačky, tohle bude klasický rock počesku. A taky že jo! De.Ton hrají standardní tuzemský bigbít, který na městských slavnostech vyplňuje odpolední časy. Nahrávka má dobrý zvuk, ale hráčsky je to spíš průměr, který nenabízí nic, co by stálo za trochu víc pozornosti. Největším kamenem úrazu je zpěv. Jeho barvu a posazení bych i přešel, horší jsou momenty, kdy zní vyloženě falešně. Na druhou stranu tohle všechno možná není vůbec podstatné. De.Ton budou další z řady kapel, které nemají velké ambice, chtějí si jen tak hrát a dobře se tím bavit. Proti gustu…

Radek Pavlovič

Chcete, abychom zrecenzovali vaši nahrávku? Přihlaste ji do rubriky Feedback. Pravidla jsou jednoduchá. Zrecenzujeme všechno.