Domácí objev roku? Bludička Barbora Mochowa nabízí obnaženou krásu

Nová jména na české hudební scéně sledujeme v Headlineru bedlivě prostřednictvím rubriky Feedback i v v žebříčku největších nadějí, který pro vás chystáme pod vedením Marka Reinohy pravidelně v únoru. Ve výroční anketě jsme si ale dali trochu jiné parametry. 

A tak se stalo, že nejvíc se nás shodlo na jménu Barbory Mochowe, která se v minulosti dvakrát neúspěšně pokoušela o Eurovizi a  loni vydala už druhé album. Ale povedlo se jí natolik, že až teď to vypadá na ten skutečný začátek. Zkrátka na tuhle nahrávku, kterou doprovázejí lehce provokativní a přitom přirozené promo fotografie, se vyplatilo počkat.

Český objev roku: Barbora Mochowa

Krásný zasněný hlas a poklidná, vzdušná hudba v naší uspěchané době může působit až léčivým dojmem. Možná je trutnovská zpěvačka s rusko-německými kořeny Barbora Mochowa opravdu léčitelka, možná ne, ale její druhé album Will O’the Wisp má na citlivého posluchače opravdu zklidňující účinek.

Cože to na desce slyšíme? Je to dream pop? Alternativní folk? Space music? Nějaká post klasika? Pojmenování pro to, co skládá a realizuje Barbora, najdeme řadu. Od každého něco. Plavíme se s ní po klidném oceánu, vznášíme se v kosmických výšinách, sedíme ve vznešené katedrále nebo naopak v malém kostelíku, bloudíme svou vlastní zklidněnou duší, sníme zabaleni do mušelínu, jsme uprostřed Cameronova Avatara, potkali jsme kosmickou Enyu 2.0… (celá recenze) – Josef Vlček

Kde se vzala tahle bludička nemám šajn. Pracovala na tomhle albu šest let a působí jako zjevení. Něco tak zvukomalebného se v české kotlině slyší málokdy. – Dany Stejskal

Po prvním poslechu desky Will-o'-the-Wisp jsem si zkrátka nemohl pomoci a pustil jsem si tuhle zádumčivou nádheru znovu celou od začátku. Písničky Barbory Mochowe mi svou náladu dosti připomínají Lanu Del Rey. Je skvělé u nás slyšet takovouto formu upřímného dream-popu, ze kterého máte husí kůži po celém těle. – Lukáš Rešl

Blind Künstler

Projekt Blind Künstler je výsledkem spolupráce Rhyse Bradocka (Gerda Blank, Metronome Blues) a českého saxofonisty Tomáše Továrka, kteří na konci loňského roku vydali z části instrumentální a z části písňové eponymní album. Pánové na něm posluchače berou do sugestivního světa potemnělých barů, ve kterých se mlhou cigaretového kouře prodírá goticky jazzová, psychedelií načichlá a v podstatě filmová hudba ozvláštněná zneklidňujícím úpěním saxofonu nebo Rhysovým vokálem. Skvělé album pro hudební fajnšmekry. Neskutečně mě mrzí, že jsem nedorazil na jeho křest, kde dvojici doplnili bubeník Erik Hajtmánek a basák Jan Uiberlay, musel to být hodně intenzivní zážitek. – Marek Reinoha

Hard to Frame

Od elektroniky k jazzu a zase zpátky. Možná se špetkou ambientu. Pozoruhodná kapela s vyzrálým zvukem. – Radek Pavlovič

Máří

Tohle pro mne bylo opravdové zjevení loňského roku! Máří jsem objevil díky rubrice Feedback, od jejího alba Léto znovu přijde jsem podle popisu moc nečekal. Když tu jsem najednou zjistil, že poslouchám opravdu skvěle zazpívané a postavené písničky s triphopovou mlhou, jedinečnou atmosférou a nenapózovanými texty, které dávají smysl, mají sdělení a nebelhají v manýrismu používaní anglických slov. To všechno se navíc potvrdilo i naživo. V mezičase, kdy jsem psal oslavnou recenzi na album, které natočila se svým parťákem Šimonem Kellerem, ji totiž Kay Buriánek, aniž bychom se na čemkoliv domlouvali, pozval na Headliner Ponton. A tam znovu zazářila. Budu se asi opakovat, ale myslím, že o Máří ještě uslyšíme. – Honza Vedral 

Na zastávce Malostranské náměstí jsem v létě potkala svého učitele ze základní školy. Slovo dalo slovo a když jsem mu řekla, že pracuji v hudebním časopise Headliner, pochlubil se, že jeho dcera den předtím pro nás dělala rozhovor. Lovím jméno jeho dcery. Máří! Máří Čechová. Měla jsem nesmírnou radost, že právě ona je mladá muzikantka, o jejíž hudbě se v redakci v té době právě živě a s nadšením diskutovalo. Na další týden měla navíc naplánované vystoupení na Headliner Pontonu, kde ukázala, že má kouzlo i naživo. – Šárka Hellerová

Moře dní

Čerstvý vzduch přichází z Ostravy! Netuším, jak zní Moře dní naživo, celé album tak přesvědčivé není. Ale singl Kamiony řídí? To je rozhodně jedna z nejhezčích českých písniček loňského roku. Jakoby snad ani nevznikla v roce 2023, ale byla tu tak nějak vždycky. - Honza Vedral

Myncryst

Přestože kapela Myncryst poskládaná se samých Slováků (usazená v Praze) vznikla již někdy v roce 2014, tak si oficiálním představením své hudby počkala až na rok 2021. Já jsem je objevil v loňském roce, když jsem na ně náhodou narazil na koncertě irských Just Mustard, kterým předskakovali. A ta jejich alternativní, převážně instrumentální noise-prog-rockově laděná kytarová muzika pro mě byla příjemným překvapením. Vyznačuje se svobodou sebevyjádření a je postavena na extrémních dynamických zvratech a kontrastech mezi citlivou trylkující kytarou a někdy až noiseovým hlukem. – Marek Reinoha

Pam Rabbit

Na Pam Rabbit si v roce 2023 udělal obrázek snad každý, kdo aspoň trochu sleduje domácí scénu. V naší redakci jsme o ní za poslední rok napsali pár článků, které nešly vždy po srsti. Třeba Pepa Vlček měl k jejímu debutovému albu I Love the Internet v recenzi celou řadu výhrad. V mých očích však Pam Rabbit přináší do užšího mainstreamu aktuální a nijak nenucenou podobu moderního popu, který se snaží dělat na té nejvyšší úrovni. I když to není úplně nové jméno, přeci jen za sebou má i nominaci na Anděla, je to přesně ta naděje, kterou domácí scéna teď prostě potřebuje. A s debutovým albem to potvrdila. – Lukáš Rešl

Purpl Boi

Néro Scartch rozhodně není žádný nováček, mimo jiné kvůli kapele Mydy. Stejně tak je znám i díky své producentské práci – proč je zrovna on mým objevem? Protože jeho nejnovější alterego Purpl Boi je současná evropská elektronika s odkazem klidně až někam k NIN. Ípíčko Purpl Summr je jízda a opravdu se těším až si ho budu moct někam dojít poslechnout naživo... – wlado 

Remdik s eponymní deskou

Čtyři romští bratři z Žiliny založili skinhead Oi! kapelu a říkají si Remdik. V létě vydali eponymní debut s hity jako Víťazná bitka nebo Naser si!. Výborná grafika na přebalu, skvělej zvuk, přímočarý, syrový riffy a striktní texty. Kazeta vyšla na balkánském DIY labelu 161 Strikes Records. Vlastně nechápu, proč to píšu do kategorie objev, když je to československá deska roku. Minimálně! – Ondřej Horák