Na obřím festivalu Glastonbury se toho dá hodně vidět, ale také hodně minout. Cesty redakční výpravy časopisu Headliner se proto na letošním ročníku rozdělily, abychom vám toho zprostředkovali co nejvíce. Z pátečního programu přinášíme střípky zážitků pohledem vydavatele Danyho Stejskala, který zamířil na hlavní hvězdu Dua Lipa i country legendu Tanitu Tikaram.
Voice of Baceprot
První koncert pátečního dne? To je první indonéská kapela, která kdy na Glatonbury hrála. Voice of Baceprot, to je pořádně tvrdé ženské trio. Nabídly poctivý hardrock a vokál s jemným indoneským přízvukem. Všechny dámy jsou skvělé instrumentalistky, tohle není žádné pozlátko, ale opravdový rokenrol! Jedna hutná basová figura střídá druhou, nechybí ostrá kytarová sóla ve stylu Black Sabath. A na scéně u lesa zvané Woodsies je plno.
Foto: Marek Reinoha
Squeeze
Na Pyramid Stage je to kousek. Scénu tu otevírá anglická legenda ze sedmdesátých let. A zní to fantasticky „britsky“. V jejich hudbě je snad všechno ze středoproudé UK scény těch let. Skvělá volba na začátek, což potvrzuje obrovské množství lidí které na ně přišlo. Na kultivovaný a zvukově barevný rock pop se tu tančí a zpívá. Hraje to fantasticky.
Olivia Dean
Takhle má vypadat popový koncert! Olivia Dean je výborná vokalista, za zády má kapelu s dechovou sekcí, která nemá chybu. Naplněná Pyramid Stage s ní zpívá jako o život. Mrzí mě absence backvokalistek, jinak opravdu skvělá ukázka toho, jak je popová scéna v Británii úplně jinde než zbytek Evropy.
Remi Wolf
Hodně expresivní vokál, který je zajímavý, ale myslím, že není ve formě a obecně to moc nehraje. Ale publikum je i tak nadšené a paří jak o život. Pro mě je to věc, co patří spíš do klubu. Na závěr se Remi hodně lascivně pohybuje po pódiu, rozhýbává celé Woodsies. Tady platilo, že konec dobrý všechno dobré.
Seventeen
Fenomen K-Popu je mi utajen, ale evidentně to nefrčí ani u návštěvníků Glastonbury. Oproti předchozím kapelám (a třeba zprávám v NME) je Pyramid Stage poloprázdná. Na pódiu je snad polovina obyvatel Jižní Koreje a celé to působí lacině jako ukřičená diskotéka z osmdesátých let. Někteří chlapci zpívají regulérně pod tónem, kapela hraje bez výrazu, taková zvuková koule se špatným vokálem. Hudebně nic nového, každá píseň něco, nebo někoho připomíná. Dobrá choreografie. Je to jako automobily Daewo: naleštěná bída se spoustou světýlek a tlačítek. Prý K-POP Performance Powerhouse. Pche, u kolotočů na Matějské hrajou líp!
The Vaccines
Nástup na Live and Let Die a pak začnou hrát jako o život! I přestože bezmezně věřím dramaturgii Glastonbury, scéna Woodsies je na tuhle partu prostě malá. Dochází okamžitě ke Glasto efektu, protože všichni do jednoho v davu znají texty a uprostřed tohohle fóra je znáte z ničeho nic taky. Hraje to fantasticky, pospolitost festivalu je najednou tady. Tisíce šťastných lidí, jedou větší chorály než na Spartě. A když nevíte, takl vás to ve vteřině naučí. Vaccines jsou bezvadný britský rock, který si na nic nehraje. Je tak jednoduché a obyčejné, že si říkáte: Proč taky nemám kapelu, když je tak jednoduche? Festivalový vibe na 100 %!
Foto: Marek Reinoha
Frank Turner
Zklamání střídá euforie! Po cestovních útrapách jsem dorazil z Woodsies na Avalon, kam jsem nechtěl, ale festival vás prostě někdy pohltí. Je to daleko. Jsem zklamanej, že je tady Frank Turner bez kapely a říkám si, jestli mi to za to stálo. Po první písni je jasné, že tenhle chlapík původně z Bahrajnu má co říct i sám s kytarou nejenom anglickému publiku na Glastonbury. Skvělý vokál, silné písně, jenom je na tom pódiu tak sám, že bych ho objal. Avalon Stage je kouzelné místo se starým dřevěným barem a publikem, co zpívá každou notu, stan je nacpaný k prasknutí, ale tady na trávě posedíte, připijete si místním ciderem a zazpíváte si…
Foto: Petr Dvořák
Tanita Tikaram
Bál jsem se. Tyhle návraty legend nemusí být vždycky fajn. Hvězda konce osmdesátých let nastoupila na Acoustic Stage s velkým obsazením kapely, kterému vévodí svým nezaměnitelným hlubokým altem. Dvě akustické kytary, bicí, kontrabas, čelo a housle s křišťálovým irským zvukem dělají z koncertu zvukomalebnou pastvu pro uši. Glastonbury vždycky přinese fantastickou nostalgickou vzpomínku a často právě na Acoustic Stage. Chodím na tenhle kopec rád.
Foto: Petr Dvořák
Paul Heaton
Cestou necestou na Franka Turnera, horem kolem Pyramida Stage Field jsem slyšel závěr koncertu Paula Heatona, kterého prý předtím doplnil i jeho někdejší spoluhráč Norman Cook, známější jako Fatboy Slim. Bývalý frontman The Housemartins nemohl zakončit ničím jiným, než Caravan of Love. Myslím, že v tak velkém sboru jsem ještě nikdy nezpíval. Bylo to dokonalé. Festival vibe 105 %!
Decklan McKenna
Tohle je klubový hráč. A i když naplnil Woodsies, publikum na festivalu ještě úplně nemá, i přestože je vítězem Glastonbury Emerging Talent 2015, které získal svým kritickým songem k FIFA u příležitosti MS ve fotbale v Brazílii v roce 2014. Je to perfektní muzikant, talent od pánaboha, ale je to malinko sterilní a na velká pódia si musí ještě počkat. Festival vibe 89 %.
Foto: Petr Dvořák
Dua Lipa
Show která se vizuálně a tanečně vyrovná těm největším hvězdám popu. Spousta ohňostrojů, laseru a playbacku. Nehaním to, protože při tom, co utančí a uběhá se regulérně zpívat opravdu nedá. Koncert byl ale nesmyslně dlouhý a chvílemi to bylo repetitivní. Jediným hostem byl Kevin Parker známý z projektu Tame Impala. Elton John byl nakonec přítomen jen v podobě nahrávky v písni Cold Heart. Mýma ušima jde spíše o slabšího Headlinera Glastonbury, ale nadšený dav, který zpíval skoro každou píseň, to určitě viděl jinak. A festival vibe? Zima…
Foto: Petr Dvořák