První průtrž mračen ten den přišla spolu s Franz Ferdinand. Ti však dokázali, že dobrou náladu lze rozdávat i publiku v pláštěnkách. Zpěvák Alex Kapranos zářil spokojeností a krátkou přeháňku prostě ignoroval. Kapela setlist poskládala prakticky jen z hitů. A v zábavnosti i svěží lehkostí mnohde předčila i své kolegy The Killers, obecně považované za mnohem větší hvězdu dnes. To, jak jejich rockově energická a popově melodická hudba skvěle šlape a nemá prakticky žádná hluchá místa, bylo až překvapivé, a skotská čtveřice tu odehrála jeden ze svých nejlepších tuzemských koncertů.
Franz Ferdinand. Foto Zdenko Hanout
The Killers přesto naplnili svou pozici headlinera dalšího dne festivalu na sto procent. A jen tak mimochodem se u toho ukázalo, jak je jen pouhým klišé označovat tuto kapelu za “rockovou”. Hudba The Killers není ani rebelská ani agresivní, a občasné kytarové výboje jsou spíše součástí show než přirozenou součástí jejich skladeb. U těch je totiž hlavním prvkem jejich tanečnost a silný melodický potenciál. Kapela vzešlá z někdejšího comebacku post-punkem ovlivněných kytarovek, je tak dnes už v pozici sice svižného a energického, ale popu, se všemi jeho atributy.
Středobodem všeho byl od počátku přirozený leader Brandon Flowers. Ten na rozdíl od svých kolegů z předchozího dne Twenty One Pilots více sází na hudbu samotnou než na pódiovou okázalost. Vedle jeho stylizace do noblesního bonvivána sice vypadají jeho spoluhráči až ošuntěle, ale přesto dokázal, že charisma i pěvecké schopnosti mu rozhodně nechybí. Ačkoli ho i s kolegy už od druhé skladby doprovázel déšť, opravdu dobře napsané písničky mají sílu překlenout i podobnou nepohodu. The Killers zkrátka dokázali, že slovní spojení “stadionová show” nemusí nutně znamenat pejorativum.
The Killers. Foto: Rob Loud
Ozdobou koncertu Killers navíc bylo nečekané vystoupení skvělé Phoebe Bridgers, o které ještě bude řeč. Přestože déšť tou dobou areál doslova bičoval, Flowers s Bridgers vyšli na molo a vystřihli společně skladbu Runaway Horses z alba Pressure Machine. To byl jednoduše silný a překvapivý okamžik.
The Killers s Phoebe Bridgers. Foto: Rob Loud
Ryzí a energický rock se ovšem ten den hrál jinde. Brněnští sinks na menším pódiu v praxi předvedli, proč je mnozí považují za aktuálně nejlepší mladou českou koncertní rockovou kapelu. Kytarista Antonín Míka v dramatických deklamacích snadno připomene Jima Morrisona, ale vzápětí svou přebuzenou a naechovanou kytarou rozpoutá takové noise-rockové peklo, že nezasvěcení zděšeně prchají. Jeho kolegyně Vendula zase přirozeně svou hrou objasňuje, proč jsou ženy na pozici baskytaristek nezávislých kapel vnímány jako naprosté ikony. Celkově vše do sebe u sinks zapadalo tak přesně a jejich dynamika gradovala tak dokonale, že bylo víc než jasné, že klubové kapele festivalové podium nijak nevadí a své charisma dokáže uplatnit i na něm. Z podobného sudu byli i holandští The Sweet Release of Death. Jejich projev byl oproti sinks méně hysterický a na doraz, ale přesto živelný mix post-punkové syrovosti, magické psychedelie a noiserockových erupcí skvěle dokazoval, proč ti, kteří dnes považují rockovou hudbu za mrtvou či rozmělněnou jen sebe sama usvědčují z malého rozhledu. Koncert rotterdamského tria každopádně patřil k těm příjemnějším zážitkům festivalu.
Sledované bylo i představení Princess Nokia. Foto: Michal Augustini
Což se bohužel letos nedá moc říci o doprovodném programu přednášek a diskuzí Melting Pot. Nemálo jeho bloků trpělo velikostí prostor, kam se většina zájemců prostě nevešla, a ve velmi teplém počasí i absencí klimatizace. Kritiku letos sklidilo i nemalé zastoupení „ezo“ témat a výběr řečníků. Například politik Lubomír Zaorálek má v sobotu hovořit o Rusku či Číně, zřejmě aby naplnil pověstné rčení o kozlovi, co se stal zahradníkem.
Ještěže se v programu najdou tak nádherné sety, jaký předvedla Phoebe Bridgers, které v sobě spojí hudební zážitek, relaxaci ducha i injekci pozitivity. Krásnými melodiemi oplývající folkové písně, které občas vygradují až někam k indie-popovým energickým finále, prakticky neustále se usmívající zpěvačka a skvělá kapela, která neexhibuje, ale přesto zároveň každou chvílí dokazuje svůj muzikantský cit a přesně dávkovanou porci instrumentálního řemesla!
Phoebe Bridgers. Foto: Michal Augustini
Na opačném pólu se nacházelo odpolední entrée Kapitána Dema. Ten se s postupujícím časem a každým dalším albem mění v ukázkovou parodii sebe sama. Kdysi trefné a sarkastické zášlehy, komentující realitu i na tomto koncertě vystřídaly spíš oddechové a do buranské image se stylizující popěvky typu „dáme, party, dáme / trička roztrháme“. Paradoxem budiž to, že se mu podařilo sarkastickými bonmoty a ultrajednoduchými beaty dobře zapadnout do současného hudebního vývoje, ať už to byla vlna trapu nebo aktuálně bujícího hyperpopu, kde většina posluchačů není schopna rozeznat, kde je ještě ironie a humor. A kde už mizí hranice mezi vážně řečeným a prezentovaným, naivitou a bezduchou adorací normalizačního popu. Jak dokázalo i toto vystoupení vycpaného pseudorapera, dráha k popularitě je tím doslova vydlážděná. A už dnes je jasné, že žádná další aktivita jeho Demova strůjce Jiřího Buriana nejspíš komerčně úspěšnější nebude.
Kapitán Demo. Foto: Michal Augustini