Před patnácti lety si Jan Ponocný, kytarista, jehož můžete znát jako dlouholetého parťáka Mekyho Žbirky či Ivana Krále, vydal vlastní sólové album čistě pro radost. Jako jednočlenný Circus Ponorka nahrál desku Do It Yourself a ta ho zavedla k filmové hudbě. V kinech nyní jeho tvorbu můžete ocenit ve filmu Buko. Novinka Alice Nellis není zdaleka prvním pracovním setkáním. Na jaře příštího roku vyjdou písničky z Buka jako album. O svých „filmových“ deskách Revival Circus a Perfect Days Ltd. Ponocný říká: „Jsou to takové polo soundtracky. Co funguje ve filmu, na desce bez obrázku tak dobře fungovat nemusí.“
Film Buko je v kinech, znamená to, že už máte hotovou i desku?
Pracuji na ní, je potřeba skladby udělat v trochu jiných verzích. Nyní jsou smíchané tak, aby uhýbaly dialogům a ruchům. Písničky do filmu jsou trochu speciální disciplína.
Odkdy se znáte s Alicí Nellis?
Poznali jsme se, když mi bylo nějakých patnáct let. Ona je o pár let mladší, ale už tehdy byla v Poděbradech hodně akční. Zajímala se o spoustu věcí, pamatuji si například, jak jsme jeli na návštěvu k paní Uchytilové, legendární sochařce a medailérce, která dělala mimo jiné českou korunu, na níž klečící žena sází lípu, nebo sochu zavražděných lidických dětí. Říkám to proto, že si pamatuji, že Alice byla od mládí v kontaktu s mnoha zajímavými lidmi. Hrála na flétnu, takže jsme spolu tehdy zkoušeli i muzicírovat. Že z ní bude scenáristka a režisérka, jsem ještě vůbec netušil.
Jak jste se propojili profesně?
Nějaký čas jsme se pak moc nestýkali, ale když potom slyšela mou první desku, požádala mě, jestli bych neudělal hudbu k Mamas & Papas (2010). Takhle jsem se díky Circusu Ponorka, což nebyl žádný komerční projekt, začal jsem si ho dělat opravdu jen kvůli sobě, dostal k filmové práci. I Petr Zelenka, se kterým jsem spolupracoval na Dabing Street, a další lidi mě myslím oslovili díky tomu. Je to paradoxní, opravdu jsem s tím projektem neměl žádné ambice. Jsem ale rád, protože mě filmová hudba baví.
Čeho si ceníte na filmech Alice Nellis?
Té samé věci, kterou mám rád i v hudbě nebo ve filmech dalších tvůrců – že jsou zároveň veselé i smutné. Velmi barevné. Myslím, že její filmy se rozhodně nedají označit jako komedie, to je příliš zjednodušující nálepka. Chápu komerční zkratku, ale ve filmech od Alice je vždy i něco jiného než smích. Jsou ze života. A je bezvadný člověk a nikomu se nechce pracovat s debilama. Neříkám to kvůli sobě, ale kvůli tomu, že s ní díky tomu moc rádi spolupracují herci. Vždy má vše bezvadně vymyšlené a s každým dobře vychází.
Danajský dar či požehnání? Čím je kůň Buko?
Jaké má nároky na hudbu?
Vždycky má svou představu, za což jsem velmi vděčný, protože nejhorší je, když ji režisér nemá a neví, co chce. Alice je vystudovaná muzikantka a hudbě dobře rozumí. Má přehled. Díky tomu ví, co chce a co funguje. Má ráda jednoduchost a syrovost, s čímž nemám žádný problém. Vím, že jí demáče musím dávat dobře připravené, protože ona si je kolikrát vybere radši než finální nahrávku. Do Perfect Days jsem nahrál na diktafon v kuchyni akustickou kytaru. Jen tak. Napadla mě písnička pro zásadní scénu, tak jsem to tam poslal. Ona si ji pak dala do pracovního střihu a verzi ze studia už pak nechtěla. A měla pravdu, studiová verze tam už tolik nefungovala. Protože postavy toho filmu taky nejsou dokonalí lidi. Jednoduchá aranž s kytarou nebo pianem ke scénám, kde se třeba řeší něco těžkého, často dokresluje příběh daleko lépe. A příběhu mám hudbou sloužit a dokreslovat ho. Někdy to znamená, že si jí lidé skoro ani nevšimnou, jindy vás strhne a táhne děj dál.
S jakou představou pro film Buko za vámi přišla?
Kromě jednoduchosti a syrovosti má ve filmu ráda písničky. Vím, že se někteří lidé v minulosti podivovali, proč bývají anglické. Na to odpovídá, že nechce, aby textem strhávaly pozornost. Kromě toho vždy přesně ví, v kterých místech má hudba zaznít. Málokdy se to mění, spíš ji jen ubírá, protože se zjistí, že když se dělá finální zvuk s ruchy, scéna hraje sama o sobě. Nabídnu dema, která se mi zdají do dané scény vhodná, a postupně se dostaneme nenásilně k výsledku. Když se jí něco líbí, často si třeba vyžádá drobnou změnu… Práce s ní je ohromně jednoduchá a radostná. Oba máme rádi ve filmech hudební minimalismus. Když soundtrack jen buduje atmosféru. Mě baví, když mě hudba zaujme a řeknu si, že je skvělá, nebo si jí naopak vůbec nevšimnu. Teoreticky byste si měli všimnout spíš toho, kdyby ji vypnuli. To mám rád a rád to vytvářím.
A jak k filmové hudbě přistupujete vy?
Když jsem dospíval a začal chodit do velkých kin, kde měli pořádné aparáty, fascinovalo mě, jak je v dobrých velkých filmech hudba nahlas. A přitom bylo rozumět postavám, to se mi líbilo. Dnes se snažím třeba v písničkách uhýbat dialogu či ruchům aranžérsky a frekvenčně. Tím pádem může hudba být víc nahlas, protože si nepřekáží s dialogem. Nástroj nebo frekvence zpěvu nesmí být na obtíž. Je to jiná disciplína, než když natáčím na album. Příběh si říká i tímto způsobem, co chce. Když jedou holčičky na koni, je tam anglická zpěvačka s andělským hláskem Emily Burns, když je tam scéna, kde se něco buduje, zpívá mi tam Mikey Ariel, soulová zpěvačka s hutným hlasem. Příběh a všechno, co se v něm zvukově děje, je pro mě inspirace.