Bluesová hvězda Ana Popović: Jsem prostě ženská s kytarou a ráda dobře vypadám

Rok po začátku nového milénia vydala sólový debut Hush!, který nahrála v Memphisu, a dnes už do tamější nejen bluesové scény pevně vrostla. 16. listopadu si její strhující vystoupení můžete vychutnat v Paláci Akropolis. Hned potom zamíří do Šumperku na Blues Alive, kde vystoupila již v roce 2019, a publikum si svorně odhlasovalo, že ji chce zpět k oslavě čtvrtstoletí festivalu. Ta se konala už loni ve skromnější verzi. Proto Ana Popović přijede gratulovat až dodatečně.

Anino dosud poslední album Like It on Top produkoval Keb’ Mo’.

Jak jste prožila léto?

Bylo úžasné, protože bylo plné koncertů. Letošek je opět velmi nabitý, máme v kalendáři přes sto padesát akcí po celém světě, což je pro nás lehký nadprůměr. Vzhledem k tomu, že jsme ještě na začátku roku nevěděli, co nás čeká, kývali jsme skoro na všechny nabídky a doufali, že se aspoň část našich plánů uskuteční. Výsledkem je rušný a krásný rok, všude se setkáváme s nadšením, užíváme si návrat festivalů a jednoduše jsme nadšení.

Mimo jiné jste se v létě účastnila bluesové plavby…

To je akce Joea Bonamassy, jela jsem už potřetí. Tentokrát to bylo opravdu parádní, měla jsem ještě větší kapelu než obvykle – osmičlennou. To si velmi užívám, miluji velká tělesa, ráda skládám hudbu pro nejrůznější nástroje, mám ráda dechy a doprovodné zpěváky. A když se to sejde naživo, je to úplně nejlepší. Ve studiu si můžete vymyslet takřka cokoli, ale sehrát to pak na pódiu je opravdová radost. Kromě toho je na těchto plavbách hezké, že tam hrají další skvělé kapely a vzájemně se sledujeme. Upřímně ráda svou hudbu v takovém prostředí předvádím a myslím, že jsem odvedla dobrou práci.

Taky spolu jamujete… Viděla jsem fotku, kde hrajete s Bonamassou a bubnuje skvělý kytarista Tommy Emmanuel.

Tommy mě s bicími překvapil! Na těchto akcích je skvělé, že se může stát cokoli.

Máte, co se jamování týče, ještě nějaké nesplněné sny?

To si pište, ale nerada bych jmenovala. Kouzlo jam sessions je mimo jiné v tom, že vznikají často neplánovaně, podle toho, s kým se na svých cestách setkáte. Nicméně je to jedna z nejkrásnějších součástí toho, co dělám. Je hezké ty momenty sbírat, i když často nejsou ani zaznamenané. Někdy si říkám, že to je škoda, protože některá setkání se nemusí opakovat, ale pak si zase uvědomím, že jde především o kouzlo okamžiku.

Vím, že jste špičková kytaristka a že není k tomu důvod, ale přesto by mě zajímalo, jestli před některými legendárními hudebníky cítíte třeba lehký ostych.

Nebývám nervózní, jestli jde o to. Myslím, že mám svůj vlastní styl, od svých začátků jsem nechtěla nikoho kopírovat a hledala vlastní cestu. A říkám si, že vždycky prostě můžu předvést jen to, co umím. Že přispěju tím, že budu hrát sama za sebe, nic nepředstírám. To by mělo stačit. Nepřeháním, když říkám, že pokaždé cítím spíš nadšení. Mám chuť přijít s něčím jiným, než zahrají ostatní. A když hraji s lidmi, jako je Buddy Guy, jehož koncert jsem poprvé viděla v Bělehradě, když mi bylo třináct let a velmi mě ovlivnil, je to jenom o to lepší.

Koncert Buddyho Guye Anu Popović inspiroval, aby se hudbou živila.

Jak jste jako třináctiletá vnímala koncert Buddyho Guye?

Jako něco nového a vzrušujícího. Pomohl mi uvědomit si, že hudba je tím, čemu se chci v životě věnovat. Když spolu máme o mnoho let později šanci hrát, chci tu příležitost uctít tím, že mu ukážu, co umím. A užiji si jeho umění. Protože celý svůj život miluju, jak hraje. Takže jo… jamování je úžasné.

V roce 2020 uplynulo dvacet let od vydání vašeho sólového debutu, alba Hush. Oslavila jste to dostatečně nebo to pokazil covid?

Mám pocit, že to pořád slavím. V ten rok jsem si pro sebe rekapitulovala některé otázky. Baví mě to pořád tolik jako na začátku? Ano, pořád to miluji a turné mě stále nepřestala bavit. Mám pořád inspiraci? Ano, mám, pořád mám nápady na novou hudbu a stále mě to naplňuje stejně, ne-li víc. Teď budu vydávat nové album – velmi mě baví a rozhodně to není kopie ničeho, co jsem udělala dřív. Ještě nepotřebuji recyklovat. A nyní se k tomu přidala nová radost z toho, že stále můžeme koncertovat. Z toho všeho mi vyplynulo, že mám co slavit. Dobré je, že v blues, ke kterému přimíchávám rock, funk a soul, člověk není limitován časem. V popu se může stát, že zestárnete, ale tuhle hudbu lze hrát, dokud má člověk chuť. Cítím v tom svobodu, takže já už budu slavit asi pořád. Výročí jsme uctili i koncertní nahrávkou Live for Live. Jsem ráda, že jsme ji natočili už před pandemií, protože během ní by se celá kapela v plné síle sešla jen obtížně a mělo by to jinou atmosféru.

Zmínila jste pop. Lákalo vás někdy odbočit víc směrem k mainstreamu?

Nevadilo by mi, kdyby mainstreamové publikum chtělo poslouchat věci, které dělám já, jasně že ne, ale měnit se kvůli tomu určitě nebudu. A pokud by otázka směřovala k tomu, jestli bych toužila po tom životním stylu, tak určitě ne. Nikdy jsem se úplně nesžila s tím, že umělci jsou v podstatě veřejné osoby. Mám opravdu ráda své všední dny, kdy nemusím být na veřejnosti upravená a nikdo mě nefotí. Bavily jsme se o koncertních plavbách, to je situace, kdy jste s mnoha lidmi na jedné lodi a kdykoli během dne vás může někdo cizí oslovit. To mi upřímně není úplně příjemné, i když si fanoušků vážím. Ráda vedu dva životy. Ten na turné, ten potřebuji ke štěstí prožívat často. A ten druhý doma je stejně důležitý. Tam jsem máma dvou dětí a ráda vklouznu do domácí pohody. Vždyť se podívejte, dnes jsem zapomněla, že máme dělat rozhovor, a mluvíme spolu později – doma na práci tolik nemyslím. Nebyla bych dobrá celebrita.

Před třemi lety jste na festivalu Blues Alive všechny okouzlila nejen koncertem, ale i účastí na následné jam session v hospodě U Dřevařů. Bavily jsme se o jamech s Buddym Guyem a Joem Bonamassou, ale stává se vám často, že se zúčastníte něčeho takto neformálního, nebo to byla výjimečná situace?

Stává se to, ale neřekla bych, že často. Nemám pokaždé chuť po show ještě hrát. Musí být nálada. Pamatuji si, že tady už před námi jamovali skvělí muzikanti a byla tam příjemná atmosféra. Opravdu si to musí dobře sednout, abych se zapojila, protože já se stejně dobře jako před lidmi dokážu bavit na baru tím, že sleduji ostatní muzikanty. Těším se na další koncerty v Česku, je to pro mě milé i proto, že to je blízko mé rodné zemi, Srbsku. Tu jsem opustila před mnoha lety, ale kdykoli se vydám tím směrem, cítím vřelé přijetí.

Od dětství jste, i díky svým rodičům, tíhla k západní muzice a jmenovitě i k blues. Cítíte, co se hudby týká, v čemkoli své východoevropské kořeny?

Ne. Promiňte, že se směju, ale opravdu ne. Já místo, odkud pocházím, miluji z mnoha důvodů. Vzpomínkám na krásné dětství a lidi v Bělehradu. Ale doma jsme vždy poslouchali americkou hudbu. V podstatě jenom ji. Mám ji hluboko v sobě. Rock, soul, americké blues a funk u nás zněly celé dny. Každý den. Ve třech letech jsem to začala vnímat a zpívat si, ale určitě to tak bylo už předtím. Ke zvuku srbské hudby jsme netíhli. Možná i proto, že to byla doba Slobodana Miloševiče a mnoho písní mělo politický podtext. Snažily se vzbudit srbský nacionalismus a my byli proti tomu. Určitě existuje mnoho skvělých srbských hudebníků, ale já se mezi ně neřadím. Hudebně se cítím doma ve Státech. Můžu vycházet z tradice, a přesto se lišit. Možná se liším i díky tomu, že odtud nepocházím, a můžu mít tak naposloucháno, kolik chci, a přesto jsem se do toho nenarodila. Ale není to vědomé dědictví Srbska. Rozhodně se v blízké době nechystám nahrávat nic ovlivněného Balkánem.

Před šesti lety jste se z Memphisu přestěhovala do Los Angeles. Mississippská delta vás přestala bavit?

To ne, ale Los Angeles bylo mé vysněné místo už dlouho. Memphis byl úžasný a zůstali jsme tam tři roky, což bylo déle, než jsme plánovali. Opravdu jsem si užívala, že jsem měla hned tři hudební Mekky jako na dlani. Člověk mohl nahrát vokály třeba v Nashvillu, pro dechy si dojel do New Orleans a zbytek nahrál v Memphisu. Ale miluji západní pobřeží, zdejší národní parky, klima… Tohle je moje místo. Ale hudebně tu vázaná nejsem, nahrávat mohu kdekoli a ráda kvůli muzice cestuji. Nahrávala jsem tady ve městě, v Detroitu, na Floridě či v Dallasu. Kdekoli mě chytne inspirace a je tam dobré studio, pustím se do práce. Los Angeles je rodinná volba, žijeme poblíž pláže, pro výchovu dětí a psaní písniček je to skvělé místo.

Celý den přemýšlím o jedné věci – viděla jsem vás na Blues Alive a kromě toho, jak strhující vystoupení jste předvedla, se mi zarylo do paměti, jak svůdně jste vypadala. Měla jste vysoké podpatky a blyštivé šaty. A já váhám, jestli je sexistické o tom psát – ostatně to ve vašem případě většina novinářů zmiňuje. Kdybych psala o kytaristovi, nikdy by mě nenapadlo zmiňovat jeho vzhled, i kdyby vypadal sebelíp. Co si o tom myslíte?

Myslím, že je v pořádku psát o čemkoli, co ke mně patří. A způsob, jakým se na pódiu oblékám, asi je jednou z těch věcí. Jsem ráda, když moje oblékání další ženy inspiruje. Pódium je pro mě velmi výjimečné místo a já se na něj ráda výjimečně oblékám. Na pódiu s kytarou tak můžete působit mužně nebo žensky, jak jen chcete. Na to není pravidlo. A protože nemám moc často příležitost se krásně obléct, abych si šla zatancovat do klubu, což mimochodem miluji, a pokud je to možné, tak s kapelou nebo se svým mužem vyrážím, vybíjím si to na pódiu. V Los Angeles platí, že nikdy nemůžete být „overdressed“, vždy se najde někdo, kdo bude oblečen ještě lépe. A já to zbožňuji, mám ráda hezké šaty a vlastním skříň plnou kousků od návrhářů a sama ráda oblečení navrhuji. Koncert je příležitost to využít, nechci, aby lidé měli pocit, že jsem se zrovna vzbudila v tourbusu a hodila na sebe, co bylo po ruce.

Co nyní plánujete?

Brzy oznámíme novou desku. Bude to zase něco úplně jiného, nemyslím, že budou fanoušci v šoku, ale rozhodně se mají na co těšit. Nahrávala jsem s velkou kapelou a nemůžu se netěšit, až se o to podělím se světem. Určitě něco zazní i na koncertech v Praze a Šumperku!