První, co na Königově desce zaujme, je bohatá instrumentace. Hodně různorodých kláves, akustické i elektrické kytary, indické nástroje, tu a tam loopy. Díky nim je album pestřejší, protože Königův bezkrevný hlas, který ani nezpívá, ale ani nerapuje, by byl jinak málo zajímavý. Třením obou složek – doprovodu a zpěvu – vzniká atmosféra blízká kosmickým vizím z jeho obrazů.
Vesmír je skrytým tématem desky, ale vždy viděný očima pozemšťana, který by se mu rád přiblížil. V titulní a zároveň závěrečné písni Hvězdy shrnuje své pocity právě v tomto duchu: „Hvězdy, hvězdy / Přijde vám divný / Jak se tu cejtim pevnej v kramflecích / Na tý roztančený Zemi.“ Deska je z tohoto úhlu o umělcově všudypřítomném kosmickém vědomí, dosaženém v jediné vteřině satori: „To, co marně hledal jsem v kostelích / V posvátným přítmí starověkých chrámů / Našel jsem v proleželý matraci, na zádech, na zemi / Na jedinej nádech dotknul jsem se zázraku.“ (Nádech) S tímto vědomím pak sleduje trochu svrchu své vlastní hemžení světem – na mejdanech, před školkou nebo v milostném životě. Poslední z témat se objevuje v originální milostné písni Dál, která září uprostřed desky jako diamant.
Je celkem logické, že König, který má za sebou i něco poezie, na Hvězdách spíše zhudebňuje své básně, než aby se věnoval klasické písňové formě. Stále ještě se drží refrénů, ale ty mu spíš pomáhají udržet strukturu písně, než že by zdůrazňovaly melodický nápad nebo slogan. Typickým příkladem je Lamohlav, kde mnohem výrazněji působí litanické opakování slok, uvedených titulem básně, než „refrén“ začínající pravidelně slovy „I v takovej den“, ale s následujícími úplně jinými verši. Takové zápasy s formou – a není jich na desce málo – jsou pravděpodobně největším formálním přínosem desky.
Kőnigova introvertní deska je příznačným odrazem současného stavu české alternativní hudby. Její představitelé nesdělují ve svých dílech poznatky všem o sobě, ale sobě o sobě se skrytou nadějí, že to někoho bude zajímat. Když jde o obraz, jeden člověk se vždycky najde, když jde o produkty rozmnožovatelné kultury (desky, knihy), je to horší. Proto je o tento typ do sebe uzavřené alternativy stále menší zájem. To není nic proti pečlivě vymakanému dílu Jakuba Kőniga, Aid Kida, Petra Ostrouchova a jejich gangu, to je jen konstatování o vývoji scény, který souvisí s celospolečenskou situací uzavírání se do sebe nebo do úzkých okruhů nejbližších přátel v sociálních sítích.
Verdikt: 77%
Bez masky a obklopen bohatým hudebním doprovodem je Jakub König jiný, a přesto v jádru stejný jako vždy. Na albu, které vzniklo v produkci Petra Ostrouchova a Aid Kida, zůstává věrný své malířské i básnické poetice. Jeho písně jsou stále do sebe zahloubané a uvnitř neodolatelně křehké.