Ve své skromnosti by asi sami sebe nenazvali fotbalovou terminologií za špílmachry týmu, ale rozhodně patří do základní sestavy a oba jsou šikovní autoři. Byť jsou oba raději na té straně, která se ptá…
Následující rozhovor je třetí částí tématu, v němž připomínáme 10. narozeniny časopisu Headliner, které se budou slavit 14. března v pražské Malostranské besedě koncertem Vypsané fixy, Marcella s fiedlerskim, Rozálie, Máří, Wóďy, Yasha 96 a The 1993.
Kdybyste se měli popsat, jací jste novináři a jaké články do Headlineru píšete…
Michal: To je na začátek těžká otázka. Když to vezmu zpětně, začínal jsem spíš na těch menších článcích… I když vlastně hned můj první článek byl titulní rozhovor s kapelou Chinaski. Neměl jsem tehdy skoro žádné zkušenosti, když nepočítám psaní ve škole. Dneska dělám zahraniční rozhovory a občas rozsáhlejší publicistická témata.
Šárka: Já dělám rozhovory. A teď jsem vlastně poprvé na druhé straně a někdo se ptá mě. A tak bych chtěla hlavně poděkovat všem, se kterými jsem kdy dělala rozhovory, a věděli, co říkat.
Znali jste Headliner, než jste do něj začali psát?
Šárka: Já jsem ho znala, byť, než jsem se stala součástí redakce, existoval jen velmi krátce. Nepamatuju si přesně, v kterém měsíci jsem nastoupila, ale věřím, že to bylo hned v prvním roce existence.
Michal: Já nastoupil stejně se Šárkou, někdy v prvním půlroce. Tuším, že v říjnu oslavím deset let v Headlineru. Magazín jsem znal z doslechu. Přivedl mě Jarda Špulák. Na žurnalistice jsme tehdy měli taková cvičení, měli jsme si vybrat někoho na rozhovor a moje spolužačka si vybrala Jardu. Já se k němu pak dostal na praxi a on mě sem vlastně „dotáhl“.
Šárka: Já jsem se do Headlineru také dostala díky Jardovi, on mě vlastně vzal na první večírek Headlineru. A jsem ráda, že mohu být dodnes součástí.
Když jste přišli na první redakční poradu, respektive Šárka tedy na večírek, co jste si mysleli? Jaký byl první dojem z té „svaté“ trojice Dany, Jarda Konáš a Honza Vedral?
Šárka: První dojem? Pamatuji si, že mi Dany koupil víno, Jardu a blog a Hudební masakry jsem v té době ještě neznala. A u Honzy jsem měla radost, že je součástí toho projektu. Já jsem s hudební novinařinou začala v Právu a na Novinkách a Honzu jsem znala, protože dělal na iDNESu. Byla jsem ráda, že s ním můžu pracovat.
Michal: Já znal kulturní rubriky velkých webů, takže jsem znal Honzu, Jardu právě přes Masakry, které v té době už běžely na Streamu a byl to virál. Danyho jsem neznal vůbec. O poradách jsem ale něco slyšel, že to na nich chodí tak, že se tam lidé pohádají a pak jdou na pivo. A to si myslím, že se celkem drží dodnes, i když jich je míň.
Šárka: Porady bývaly vždycky skvělé hlavně díky tomu, že v redakci vždycky seděli a dodnes sedí lidé různých a silných názorů a je radost to sledovat.
Když se ohlédnete za těmi roky – na jaký rozhovor, který jste udělali, rádi vzpomínáte?
Michal: Vzpomínám velmi silně na rozhovor s Amy Lee z Evanescence. Poslouchám je od 13 let a byl jsem hodně nervózní týden dopředu. Ještě to probíhalo na dálku a měl jsem strach, aby nenastaly nějaké technické potíže. Snažil jsem se držet to své fanouškovství na uzdě, i když na konci jsem se přiznal, a Amy mi vynadala, že jsem to měl zmínit hned na začátku. Do rozhovorů jdeš samozřejmě s tím, že netušíš, jakou má ten muzikant náladu, třeba v rámci nějakého press dnu odpovídají několikrát na stejné otázky a už jsou unavení. Ale musím říct, že z nějakých 90 % jsem měl vždycky štěstí a odpovídali mile a zajímavě.
Šárka: Já jsem Paddymu Kellymu také řekla, že jsem jeho fanynka a že jsem ho měla na plakátu v pokojíčku, až na konci rozhovoru. Mám radost, že se mi daří opakovaně dělat rozhovory s muzikanty, které mám hodně ráda, jako jsou třeba Biffy Clyro nebo Passenger. Jeden z nejsilnějších zážitků byl určitě rozhovor s Jessem Hughesem z kapely Eagles of Death Metal. Mluvila jsem s ním dvakrát a vždycky byl příjemný a vtipný. Ale tentokrát jsme se setkali po teroristickém masakru v Bataclanu (francouzský klub, který v roce 2015 napadlo několik ozbrojených teroristů, v sále zemřelo 89 lidí a zůstaly desítky raněných – pozn. autora), k němuž došlo na jejich koncertě. Rozhovor byl v tourbusu a se mnou tam byla Veronika Douglas z Universal Music, které bych chtěla ještě takhle poděkovat. Bylo to opravdu silné – byť jsme na začátku dostali instrukce, že se na Bataclan ptát nemáme, Jesse začal asi ve druhé minutě sám. A to byla síla…
Co byste popřáli Headlineru k 10. narozeninám, anebo třeba do další dekády?
Michal: Aby dále rostl – přijde mi, že za těch deset let narostl do velkých rozměrů, myslím si, byť to může znít jako poplácávání po zádech, protože se cítím součástí, že na české scéně nemá obdoby. Je respektován hudebníky a čtenáři ho mají rádi. Navíc není vyhraněný – nevěnuje se jen popu nebo jen alternativě nebo jen tvrdší muzice. Pokrývá tu scénu zeširoka a nebojí se ani totálního popu s umělci, kteří dostávají velký hejt. Viz třeba několik textů s kapelou Kryštof. Myslím si, že je důležité zachycovat i tyto fenomény a jsem rád, že se to děje. A chci mu popřát, aby se dařilo dál zachycovat všechna spektra hudebního světa.
Šárka: Já bych chtěla popřát pozorné a věrné čtenáře, kteří, když už třeba ten časopis soudí, tak ho soudí za to, jaký je, a ne za to, jaký si myslí, že je. Stává se, že nám někdo vynadá, že nepíšeme o tom a o tom. A pak si dohledáme, že jsme o tom napsali už několikrát. Děkuju všem, co čtou více než titulek, bez čtenářů by to nemělo smysl…
Existuje nějaký interpret nebo hudebník, se kterým byste chtěli udělat rozhovor v další dekádě?
Michal: Taylor Swift, byť to je jenom sen, protože jsme pro tyhle totální superstar malá země a malý trh. Ale třeba tady jednou vyroste nějaký velký stadion, a i tyto hvězdy k nám začnou jezdit.
To je pecka – na co by ses jí zeptal?
Michal: Jestli má pocit, že musí svému okolí stále něco dokazovat. Nevím, jestli by to byla první otázka, ale bylo by to téma, o kterém bych se chtěl bavit. Je to téma, které navíc ona sama často otevírá. Pozici žen v hudebním průmyslu, kde musí dle ní dělat dvakrát tolik, co muži. A všechno to pídění se po tom, že když třeba vyhrála nějakou cenu, tak se k tomu hned musí dodat, že spolupracovala s tímhle a tímhle a jaká část písničky je jen její práce…
Šárka: Já mám radost vždycky, když se podaří udělat rozhovor s lidmi jako Dave Gahan nebo Gene Simmons. Tedy s hvězdami, se kterými jsem si vždycky myslela, že nebude možné mluvit. Ráda bych se na něco zeptala Bruce Springsteena nebo Bona. Baví mě každá výjimečná možnost, i když třeba časově omezená…
Není to tlak na novináře, když dostaneš na takový rozhovor třeba jen deset minut?
Michal: Samozřejmě že je to tlak, mám třeba vymyšlené nějaké rámcové téma a najednou ho musíš osekávat, když máš možnost dělat rozhovor třeba hodinu, můžeš jít víc do hloubky – kolikrát se sám sebe po interview ptám, jestli se mi podařilo jít dostatečně hluboko, nebo jsem jen neklouzal po povrchu. Někdy je těžké dostat z dotazovaného nějakou novou, neotřelou informaci…
Šárka: Já mám ráda desetiminutové rozhovory a tu výzvu dostat neotřelou, novou informaci z muzikantů i tak. Je hezké strávit s hudebníky delší čas, ale někdy, když se člověk zapovídá, tak pak jenom kolem těch témat krouží.
Co byste poradili mladým začínajícím autorům, kteří by se třeba chtěli stát novináři a jako vy dělat rozhovory?
Šárka: Ať přijdou a zkusíme to! Ať píšou a poslouchají muziku a ať jdou do toho!
Michal: Jak říká Šárka, je důležité poslouchat muziku. Každý, kdo jsme v Headlineru, jsme občas museli přejít naše vlastní žánrové hranice a vyjít z vlastní komfortní zóny a udělat rozhovor s někým, kdo nás třeba ne úplně zajímal. Hlavně ať to zkusí – dneska není ani studium žurnalistiky nutnost k tomu, abyste mohli psát. Když má člověk nějaký základní talent, tak se vypíše v praxi. Když jsem začínal v Headlineru, taky jsem byl jenom student a rozhodně to nebyla žádná bomba.
Seznamte se - Šárka Hellerová
Královna webu Headliner.cz, novinářka a majitelka nejlepšího psa Enza.
Seznamte se - Michael Švarc
Milovník cestování a hudby, autor a tvář podcastu Slepá mapa.