Bojovník Roy Ellis: „Jsem první černoch, který kdy zpíval o skinheadech!“

Nejmilejší část našeho povídání nastane, když skončíme rozhovor a Roy ukazuje obrazy, které namaloval. „To je můj další talent od přírody,“ směje se. „Někdo by mohl říct, že jsou to volovinky, ale to je otázka vkusu. Kolem Vánoc je na malování čas a ticho.“ Předvádí mi i dar, jenž namaloval pro novináře Honzu Vedrala, který o něm napsal knihu, taky vesmírný výjev, krajinky, nejspíš ze Švýcarska, kde žije, a na jednom plátně je on sám na oslu.

Idylický obrázek z Jamajky má daleko k drsné realitě jeho dětství, o němž si můžete přečíst v biografii Roy Ellis: Šéf skinhead. „Moje dětství nebylo dobré. Vyrůstal jsem bez rodičů. Máma mě nevychovávala a tátu jsem ani neznal. Ale jsem rád za to, kde teď jsem, protože jsem bojovník. Rád se za svůj život biju, abych dokázal, že jsem někdo. Že za to stojím,“ říká.

Vydařily se letos mimořádně některé koncerty?

Toho bylo... V posledních letech je těch dobrých momentů mnoho. Letos mě potěšily hlavně koncerty v Jižní Americe – poprvé jsem byl v Chile a vrátil jsem se počtvrté do Kolumbie. V září jsem taky hrál na ska festivalu Supernova ve Virginii, kde mě doprovázeli The Aggrolites, to bylo asi úplně nejpovedenější. Já se vždycky nějak zabavím, ale koncerty jsou nejlepší – když se na mě lidi přijdou podívat a poslechnout si mě a dobře se při tom baví.

Prožil jste pozoruhodnou hudební kariéru, jste otcem skinhead reggae. Prožil jste ale podobný příběh jako Sugar Man – o tom, jak dobře se vaše hudba uchytila v Anglii jste vlastně neměl ponětí, žil jste v jiných zemích po Evropě a hrál všechny možné jiné žánry. Byl pro vás později návrat ke kořenům úlevou?

Ani ne, své hudební kořeny jsem totiž cítil celou dobu. Zaprvé proto, že k nim ještě předtím, než přišlo ska, soul a reggae, patřil i gospel. S ním jsem vyrůstal a ten jsem taky v letech předtím, než jsem se vrátil k reggae, hrál. A zadruhé proto, že ani reggae jsem nikdy úplně neopustil. Z Anglie jsem odjel na začátku sedmdesátých let poté, co jsme vydali písničku Skinhead Moonstomp, která se postupem stala největším hitem. Tehdy reggae nikoho moc nebralo, tak jsme hráli všechno možné, ale reggae taky. Pořád jsme ho lidem nabízeli a někdo tomu rozuměl a někdo ne. Na reggae scénu jsem se potom úplně vrátil v roce 2006 a bylo to pro mě přirozené. Cítil jsem se, jako že jsem jen vklouzl do otevřených dveří. Akorát jsem měl problém, že mě nikdo neznal jako Roye Ellise, pro všechny jsem byl jen zpěvák z kapel Pyramids a Symarip. Hodně lidí mě považovalo za šarlatána, ale kdo mě poznal, vybuchl nadšením. Ahá! To je on! Musel jsem trochu bojovat, abych všechny přesvědčil.

Dnes díky knize Honzy Vedrala lidé znají nejen vaše jméno, ale i váš životní příběh. Jaký je to pocit?

Začalo to, když jsme jeli z koncertu. Vyprávěl jsem mu o svém mládí, říkal jsem i nepěkné věci o svém životě, ale i ty dobré. Říkal, že to je zajímavé a měl bych o tom napsat knihu. Bránil jsem se, že nejsem spisovatel a nemám na to čas. Nabídl se, že to udělá, tak jsem mu řekl, že pokud mě to nebude stát žádné peníze, jsem s tím v pohodě. Zabralo to hodně času, pořád jsme si telefonovali a já jsem vyprávěl. Jemu ten příběh připadal fascinující a já to chápu, když se ohlédnu, odkud pocházím, kam jsem se dostal a že pořád jdu dál, je to zajímavé. Takže jaký to byl pocit? Asi dobrý – jak říkáte, lidé díky tomu ví, co jsem prožil. Děkuji Honzovi, že mě poslouchal, zaznamenal můj hlas a všechno to napsal. Teď si lidé mohou Šéfa přečíst v češtině a anglicky, brzy prý bude audiokniha a chystá se španělské vydání, a to vám říkám, to se bude hodně číst. V Jižní Americe mám hodně fanoušků.

To ráda slyším. Kdo si přečte vaši knihu, jistě uzná, že váš příběh by byl hodný i filmového zpracování…

Myslíte? Všechno je to vývoj. Uvidíme. Mám se teď dobře a jsem zdravý. Jediný problém jsem měl v květnu. Zemřel můj syn z prvního manželství. V době, kdy jsem byl v Jižní Americe, takže jsem nemohl jít na pohřeb. Zemřel na infarkt, měsíc před narozeninami. Ve stejný den jako zpěvák Greg Lee. Můj syn byl dospělý muž, ale i tak je hrozné přijít o dítě. Děti mají pohřbívat své rodiče, ne naopak. Smrt ale může potkat kohokoli kdykoli, neumírá se jen na stáří. Umírání je součást života a stárnutí je požehnání. Hodně lidí to nechápe. Když je vám šedesát, sedmdesát nebo osmdesát, považují to za něco špatného, ale to je bláznivé. Černoši věk tolik neřeší.

Věk je taky prý jediná věc, kterou z vás Honza nedostal. Neprozradíte mi ho?

Ne, neřeknu. V přírodě se věk taky neřeší, to vymysleli lidi a je to zbytečné. Lidé v africké buši nebo australští Aboridžinci ho neřeší dodnes. Není to důležité. Podstatné je, jak se cítíte a jak vypadáte. Hodně lidí vypadá starších a já vypadám mladší, tak proč bych si to kazil. Důležité je, jak žijete. Snažte se vyvarovat špatných věcí a dělat ty dobré. Zapomeňte na to číslo, nic neznamená. Správné číslo nemám ani v pase, v Anglii udělali chybu a napsali, že jsem starší. Jsme složení ze čtyř živlů – voda, země, oheň, vzduch. Tahle čtveřice je můj bůh, tohle je důležité, aby žádný nechyběl. Jeden chybí a nežijete. Když se modlím, modlím se k přírodě.

Já bych se vás na věk taky nikdy neptal, není to zdvořilé.

Taky bych se neptala, byl to jen pokus zjistit něco, co jste neprozradil svému životopisci.

Ale řeknu vám, že až umřu, nechci žádný pohřeb. Spalte mě a hoďte do moře. Vyplavím se jako písek na pláži. To je koloběh života. Přijdete na koncert?

Ano, v Praze vás uvidím potřetí. Radši mi ale povězte o vašem novém albu. Roy Ellis and Friends. Vznikalo na různých místech s různými lidmi. Budete některé ty skladby hrát i v Praze?

Spíš ne, protože jimi nechci trápit kapelu. Ta deska vyšla teprve před dvěma týdny, radši zahrajeme něco, co už umí. Ale třeba příště. Kdo četl knihu, ví, že jsem se setkal s řadou hudebníků a kapel. Každý se mnou chtěl něco natočit, hodně muzikantů říkalo, že chce, abych pro ně něco napsal – nějaký text. Ale když už jsem ho napsal, tak najednou chtěli, abych to rovnou i nazpíval. Vznikly mraky písniček, teď jsme jich šestnáct dali dohromady a vydali tuhle desku. Kdybychom chtěli vydat všechno, určitě by to dalo na tři nebo čtyři desky. Ale to nebylo možné.

Z vašeho staršího rozhovoru mi utkvěla věta „Narodil jsem se, abych byl sám.“ A podívejte – máte desku Roy Ellis and Friends s hudebními přáteli z celého světa.

No jo, ale moji přátelé to nejsou. To jen vymyslel můj manažer, že to dobře zní. Já bych to nikdy nenavrhl. Jsou to kapely, které mě doprovázely, a pro některé z nich jsem napsal písničku, to není to samé jako vaši osobní přátelé. Ale rádi jsme spolu hráli, to jo. Víte, já nevěřím lidem. Hodně z nich mě zklamalo. O někom si myslíte, že je váš přítel, ale ukáže se, že se otočíte a pomluví vás. Usmívají se na vás, ale jakmile si myslí, že je neslyšíte, tak vás nazvou negrem a podobně. Jediná chvíle, kdy se cítím chtěný, je, když jsem na pódiu. Když lidé tleskají a zpívají se mnou. Udělám svoji práci, jdu na hotel a je to. Necítím se ve společnosti dobře. Necítím se vítaný. Možná to může být jen pocit, ale mám ho. Když se lidi smějí, mám dojem, že se smějí mně.

Já věřím, že častěji spíš mluví o tom, jak dobře zpíváte!