Na povídání v Ostravě jen tak nezapomenu – na vedlejší scéně hráli Lake Malawi a abych Jamese a jeho vyprávění dobře slyšela, musela jsem se opravdu pekelně soustředit. Zároveň z něj vyzařoval obrovský klid a příjemná energie, takže to šlo snadno. Na jeho koncert 20. října v Cabaret des Péchés v rámci JazzFestBrno je proč se těšit.
Na albu 1978 jste prý pracoval pět let. S jakou představou jste se do skládání písní pouštěl?
Tohle období mě zajímalo už dlouho, ale je těžké se mu věnovat tak, aby to nevyznělo otřepaně nebo jako retro. Ke své hudbě přistupuji hodně vážně, bylo to pro mě víc než koncept. Jako první jsem napsal písničku For Trayvon (Sedmnáctiletý Trayvon Martin byl zastřelen v roce 2012 členem komunitní domobrany v místě, kde byl na návštěvě příbuzných, pozn. red.) a následně 38th & Chicago (Odkazující na vraždu George Floyda, pozn. red.). Tak jsem si řekl, dobře, tohle bude nálada další desky. Nicméně tohle je moje dvanácté album, takže jsem na nic netlačil. Prostě vzniklo, dal jsem všemu potřebný čas. Nevěděl jsem ani, jestli to vůbec nakonec bude deska. Dokud jsem nepotkal svou kapelu, která ji se mnou natočila. Byla to šťastná shoda okolností, hrál jsem v newyorském klubu Blue Note a někteří moji hudebníci nemohli, měl jsem proto na záskok klávesistu a basáka. Když jsem je slyšel, cítil jsem, že to je ta pravá kapela pro 1978. Všichni rozuměli hip hopu, Marvinu Gayovi, soulu, funku, R&B a době, které jsem se věnoval. A chápali moji chuť zachytit zvuky a používat technologie z konce sedmdesátých let – syntezátory, nahrávací přístroje a podobně – ovšem moderně.
Vy svou tvorbou úctu umělcům, co tu byli před vámi, vyjadřujete často. Byl ve vás ten respekt vždy, nebo jste k němu musel dospět?
Myslím, že to je součást jazzu. Pořád vzdáváme hold lidem, kteří nás inspirovali. Marvin Gaye uctil Nata King Colea, v tomhle žánru je normální, že odkazujete na ty, které obdivujete. Nevím, jestli se vůbec najdou lepší muzikanti než ti nejlepší z dřívějška. Mám pocit, že se spíš pořád snažíme dosáhnout toho, co dokázali oni. Podle mě tohle platí ve všech žánrech, snad s výjimkou hip hopu, který nemá tak dlouhou tradici. Miles Davis, Billie Holiday či Frank Sinatra jsou dosud nepřekonaní. Opravdu si to myslím, vzešli totiž z krásné kultury, která už dnes neexistuje. Navíc věřím, že pro lidi je obecně důležité se ohlížet a poznávat minulost, abychom se z ní poučovali i se z ní učili.
Už jste zmínil dvě písně, které se věnují nespravedlivé smrti dvou mužů černé pleti – Trayvona Martina a George Floyda. Je to poprvé, co se ve své hudbě věnujete tak těžkým tématům, jako je policejní násilí či rasismus?
Podobné písně jsem napsal už dřív, ale myslím, že jsem dosud žádnou takovou nevydal. Je to první album, na němž se zabývám něčím politickým. I když pro mě je to ale spíš než politika moje realita – jaké to je být v Americe a na tomhle světě černý. Dřív jsem hrával koncerty, poctu Billie Holiday – byl jsem zrovna na turné, když byl zavražděn Trayvon. A nebyl zdaleka jediný, strašné zprávy o smrti Afroameričanů přicházely často. Bylo a je pro mě důležité zpívat písničku Strange Fruit, zhudebněnou báseň Abela Meeropola, kterého šokovala fotografie lynče dvou mužů černé pleti. Je hodně těžká, deprimující. Jsem z Minneapolis, moje máma vyrůstala v Chicagu – ze sousedství, kde byl zastřelen George Floyd pochází moje máma. Odtud já jsem. Chci tím říct, že tohle je opravdu album, kde zpívám o svém životě a životě lidí kolem mě, ne snaha šířit politická prohlášení, i když snaha posunout věci dopředu to je.
Nemyslím si ale, že lidé přestanou být rasisty, sexisty a podobně. Nemyslím si, že změním jejich mysl, ale i tak je podle mě důležité o věcech mluvit. Už pro nás samotné, abychom si některé věci sami pro sebe zpracovali. Někdy, když lidé jako Toni Morrison, James Baldwin či hudebníci jako byl Duke Ellington některé věci umělecky zpracují, občas pomůžou dalším lidem, kteří sami neumí svůj hlas takovým způsobem použít.
Mluvíte o tom, že byste rád něco posunul vpřed. Máte pocit, že se to daří? Teď nemyslím díky vašim písním, ale obecně…
Žijeme ve zvláštních časech. V dnešní době naše vnímání určují zprávy. Pokud by novináři začali upřednostňovat ty dobré, cítili bychom se líp, když ale reportují o všech hrůzách světa, cítíme se hrozně. Svět je ale obrovský a děje se toho opravdu moc. Mám pocit, že objektivně vzato jsme jako lidstvo udělali velký pokrok. Určitě, když to srovnáte se středověkem, holokaustem nebo dobou, kdy bylo běžné otroctví. Když se podíváte z větší dálky, je to opravdu lepší. Běloši se k nám víceméně chovají jako k lidem, ženy mohou volit a mít vlastní práci. To jsou relativně nové věci. Bohužel svět se často točí v podivných cyklech a pokrok, který jsme udělali v kultuře, vědě, politice a lidskosti se občas vrátí o kus zpět. Na čas jsou pak na vzestupu opačné síly. Nemyslím, že by někdy v historii byl úplný klid, všechno je v pohybu a pořád se odehrávají nějaké bitvy. Nicméně abych se pokusil odpovědět na vaši otázku – myslím, že člověk nemůže být umělec, jezdit na turné a sdílet s lidmi svou tvorbu a poselství, aniž by aspoň na nějaké úrovni věřil v lidskost.
Co konkrétně u vás tu víru posiluje?
Znám i příběhy mnoha lidí, jejichž život se ubírá dobrým směrem. O tom se články a písně moc nepíšou. Ale já se na každém koncertě setkávám s lidmi a poslouchám je. Teď se mi vybavila například konverzace, kterou jsem vedl teď v létě. Jeden pán za mnou přišel, že mu nedávno zemřel otec. Dopředu si prý připravil hudbu, kterou chce pustit na pohřbu. A poslední píseň byla jedna z mých skladeb. To pro mě bylo hodně silné. Lidské spojení je možná mocnější než třeba Trump a všechny tyhle věci. Protože upřímně? Politici přijdou a odejdou, ale Marvina Gaye posloucháme pořád. Nebo Louise Armstronga. I po desetiletích mají co říct.
Četla jsem, že když jste byl malý, pomáhal jste matce se sbírkou na kampaň demokratů.
Ano. Neříkám, že to není důležité. Ale nerozhoduje to o mém životě a smrti. Upřímně, když jste černý, bude pro vás život podobný, ať tam budou demokraté, nebo republikáni. Lidé nepřestali být rasisti jen proto, že se stal prezidentem Obama. Pořád jsou části Ameriky, kam já nejezdím. Do některých států bych nikdy nezavítal. Bylo by to nebezpečné, taková je realita.
Co oproti tomu zlepšilo váš vlastní život v poslední době?
Asi největší změna, kterou jsem udělal od doby, co jsem zde hrál posledně, je, že mám vlastní nahrávací společnost Rainbow Blonde. Vlastní ho černoši a ženy (spolumajitelkou je Jamesova žena Taali, pozn. red.) a je naprosto nezávislý. Myslím, že to změnilo mou hudbu. Umožnilo mi to cítit se při tvorbě víc uvolněně – nemusím se strachovat, co tomu kdo řekne, a jestli nebude chtít něco změnit. Nemusím na nikoho dělat dojem a skákat, jak kdo píská. Tohle jsem já.
Ještě o nějaké novinky byste se rád podělil?
Pracuju na novém albu, vyjít má v dubnu 2025. Myslím, že na podzim, až budu hrát v Brně, budu mít pár nových písní. Zatím jsou to ale embrya, co nabírají tvar. Pořád jsem ale v éře konce sedmdesátek, což je doba, které se věnuji přes deset let – od desky No Beginning No End. Pracoval jsem tehdy s hudebníky, jako jsou Pino Palladino, Emily King, Robert Glasper či bubeník Richard Spaven, a pořád jsem na té cestě. Potkal jsem tehdy i Leona Wareho, který produkoval I Want You od Marvina Gaye. Mimochodem v roce 2026 chci tomu albu složit poctu. Pro mě tvorba je, jako kdybych psal další kapitoly knihy spíš než další knihy. Všechno je propojené jedním příběhem. Nové písně budou propojeny s těmi 1978, ale bude se to jmenovat 1978 Revenge of the Dragon. Inspirovaly mě totiž kung-fu filmy, které v té době měly svůj vrchol. Takže to bude trochu víc experimentální.
Seznamte se
Kytarista, zpěvák, skladatel a producent José James je absolventem The New School for Jazz and Contemporary Music. „Říkají o něm, že je jazzovým muzikantem pro hiphopovou generaci. Je na tom hodně pravdy, ale není celá. Stírá hranice mezi tradičním a moderním jazzem, hip hopem, soulem, funkem, popem a rockem tak dokonale, že o jeho stylu lze mluvit jako o dějinách černé hudby v kostce,“ představují jeho tvorbu, kterou už nyní zachytil na dvanácti studiových albech, pořadatelé JazzFestBrno, kde bude hrát 20. října. Muzikant s irsko-panamskými kořeny kromě vlastní hudby rád vzdává hold těm, kteří ho inspirují. V roce 2015 tak vydal album Yesterday I Had the Blues: The Music of Billie Holiday, deska On & On je zase poklonou skladatelce a zpěvačce Erykah Badu. Příští rok je na řadě Marvin Gaye. A také další řadové album, pokračování 1978, ovšem zvukově inspirované kung-fu filmy.