S Frankem Turnerem jsme mluvili přes Zoom před jeho koncertem ve Wisconsinu. V Čechách se zrovna rozloučilo léto, tak jsem se ho zeptala, jestli už se okolí města Madison zbarvilo do tamních podzimních barev. „V Americe je ještě horké léto, takže to až později. Kromě listí se sem jezdí kvůli sýru,“ prozradil Turner s tím, že už zde hrál mockrát a má to město rád. V paměti pak vylovil, že ho další den čekala štace v St. Louis v Missouri. Ameriku a Kanadu brázdil v tourbusu v srpnu a v září. Takové turné je klasika, letos ale prožil i koncertní mimořádnosti. Na podporu malých nezávislých hudebních klubů odehrál patnáct koncertů v patnácti městech na jeden zátah. Na festivalu Glastonbury hrál sice opakovaně, ale letos to stihl během dvou dní třikrát. A protože si Frank Turner pečlivě zapisuje každý odehraný koncert, ví přesně, že příští rok jich bude mít na kontě už 3 000. Ten jubilejní odehraje 22. února v Londýně. Ještě předtím ale mimo jiné vystoupí se svou kapelou The Sleeping Souls 31. října v pražském klubu Roxy.
Letos jste měl na Glastonbury několik koncertů. Snažili jsme se dostat na ten ve Strummerville, ale bohužel už tam bylo tak narváno, že pro další příchozí uzavřeli přístup.
Miluji Glastonbury a ve Strummerville hraji velmi rád, nicméně je pravda, že už dlouho je ta scéna pro mě zjevně moc malá. Nemyslím to vychloubačně, tohle pódium mají na starosti moji dobří přátelé. Nicméně už několikrát se mi stalo, že tu oblast museli i několik hodin před koncertem uzavřít, protože tam bylo příliš mnoho lidí. Je to krásný pocit. Člověku to dodá sebedůvěru, ale příště už to asi necháme jen na větší scény, pokud nás tedy zase pozvou. Je mi každopádně líto, že jste se nevešla!
Nemusíte být smutný, díky tomu jsme byli v pravý čas na pravém místě a viděli dojemné vystoupení Michaela Eavise na The Park Stage.
Michael je dobrý chlapík a ten festival je výjimečný. Je tak obrovský, že se opravdu liší od všech ostatních. Člověk má pocit, že přišel na jinou planetu. To na něm mám rád. Musím ale říct, že když jsem vyrůstal, na Glasto jsem nejezdil. „Můj“ festival byl Reading. Je rockovější, uslyšíte tam víc punku a metalu. Na Glastu je sice všechno, ale rock není tak koncentrovaný a já byl v tomto ohledu nerd. Takže jako návštěvník nemám s Glastonbury zkušenosti, už jsem tam ale odhadem osmkrát hrál a zamiloval si to tam. Vždycky si pobyt na farmě užívám. Hodně mě baví, že jsou všechny malé scény nezávisle organizované. A mezi lidmi, kteří je mají na starost, mám opravdu dost přátel. Díky tomu jsem letos hrál tajný koncert na The Greenpeace Field. Starý kamarád mi řekl, že tam hraju, tak jsem hrál. Strávil jsem letos na Glastonbury dva intenzivní dny.
Dřív jsem ale míval problém, že se tam člověk snadno zruší. Pamatuji si jeden rok, kdy jsem hrál až kolem půlnoci a říkal si, co tam sakra budu celý den dělat, jak zůstanu střízlivý? Nakonec jsem střízlivý nezůstal a odehrál jsem dost špatný koncert.
To si asi zažila řada muzikantů.
Máme své zlozvyky. Pamatuji si, že jsem podobný příběh ze stejného festivalu slyšel od Noela Gallaghera. Byl zrovna na tripu a někdo se ho snažil dostat na stage, kde měl začít hrát. A on byl chudák zrovna úplně v háji.
Když už jsme u toho, půjdete na Oasis?
Ne, nejsem jejich fanoušek. Doufám, že své příznivce učiní šťastnými, ale pro mě to není. V roce 1995 jsem miloval Black Flag, Wonderwall šla mimo mě.
Další pamětihodná koncertní událost vaší kariéry je letošní maraton patnácti koncertů v patnácti městech. Zdá se, že podobná bláznivá turné jsou vaše oblíbená disciplína.
Jasně, ale přiznávám, že ten minulý nápad, 50 států za 50 dní, byl strašně náročný. Byli jsme třetí, kdo se do toho kdy pustil, a můžu říct, že už chápu, proč nás zatím nebylo víc – protože je to šílená noční můra. Patnáct měst byla taky celkem můra, ale daleko kratší. Zabralo to jen 24 hodin, ale i tak to bylo těžké. Můj tým mi celou dobu připomínal, že to byl můj nápad, takže si nemůžu stěžovat. A důrazně mě upozorňovali, že už to nikdy nebudeme opakovat, že to se mnou dali jen jednou a tím to hasne. Ale bylo to nakonec dobré, zpropagovali jsme novou desku, a hlavně vydělali nějaké peníze a získali pozornost pro malé nezávislé hudební scény napříč zemí. A to se mi zdá jako dobré využití času.
Na těžkou situaci hudebních klubů upozorňujete dlouhodobě. Proč je pro ně současná doba složitá?
V posledních pěti letech se ze zřejmých důvodů zhoršila. Ale charita Music Venue Trust, s níž spolupracuji, už existovala dlouho před pandemií. Vést malý klub bylo vždy poměrně náročné, rozpočty jsou vždy napjaté, lockdowny pak samozřejmě nejen v téhle sféře způsobily pohromu. Následuje období, v němž jsou náklady na život tak vysoké, že se to nezlepšuje. Music Venue Trust dělá skvělou práci, co se týče komunikace s vládou. Lidé jako jsem já pak mohou pomoci tím, že se postarají, aby kultura chození na malé koncerty nevymřela. Aby ji znala i další generace. Pro mě je to prostě něco, co v případě, když posloucháte hudbu, děláte. Vyrostl jsem na punkrockových koncertech. Ale obzvlášť po pandemii se ukazuje, že někteří mladí lidé to prostě neznají. Mému synovci je sedmnáct let a myslí si, že na koncert se chodí tak jednou ročně a utratíte 200 liber za lístek. Jasně, může to tak být, ale taky můžete dát deset liber za úžasnou kapelu, která hraje pro padesát lidí někde ve vašem sousedství. A v mnoha ohledech je to zábavnější. Chci téhle kultuře dělat i nadále reklamu.
Vy sám v únoru odehrajete svůj třítisící koncert. Připravíte si pro takové výročí něco speciálního?
Bude to velká show. Lístky zmizely za jediný den, což je bláznivé. Když se to tak rychle vyprodalo, s managerem jsme se bavili, jestli nemáme přidat druhou. Jenže rychle nám došlo, že koncert číslo 3 000 může být jen jeden. Koho zajímá koncert 3 001? Bude to ale zábava, právě jsme oznámili předskokany, vystoupí Lottery Winners a The Meffs, které miluji a dlouho se známe. Podle prodejů se zdá, že přijedou lidé z celého světa, což je úplně šílené a úžasné. Ještě jsem nepřemýšlel nad setlistem. Možná tentokrát použijeme nějakou pyrotechniku… Jedna má část má chuť vymyslet něco divokého a jedinečného, ta druhá chce prostě jen předvést co nejlepší koncert. Při takových příležitostech je někdy těžké se rozhodnout. Je to chvíle pro orchestr, speciální hosty a podobné věci, nebo to udělám tak, jako celou svou kariéru a oslavím tak to, co mě sem dostalo – dobré koncerty?
Letošní rok jste zahájil vydáním alba s názvem Undefeated. Člověka to nutí přemýšlet, co vás mohlo porazit?
Moje páteř! Bolavá záda, ta mě občas přemůžou. Pojmenoval jsem tak desku trochu v nadsázce. Není to přímo vtip, ale je tam pomrknutí. Letos koncertuji dvacátým šestým rokem a mám pocit, že to je docela cool a vlastně i poměrně vzácné. Je to mé desáté album a člověk má pocit, že když už hrajete tak dlouho, musíte být někdo jako U2 nebo Coldplay. Pro umělce na střední úrovni je to solidní číslo. Nevynalezl jsem lék na rakovinu či něco podobného, ale stejně jsem na to, že pořád můžu dělat tuhle práci, hrdý a považuji to za úspěch.
V první písničce zpíváte, že vás lidi budou nesnášet, ať uděláte cokoli, a už se tím nehodláte v životě zabývat. V té poslední pak, že jste unavený z předstírání, že vás šípy nezraní…
Když člověk dělá něco podobného jako já, dostane se mu nevyhnutelně určité míry negativní odezvy. Běhám po světě se svými písničkami a žádám lidi, aby jim věnovali pozornost. Když se jim to nelíbí, je to v pořádku… Ostatně, to já jsem chtěl slyšet jejich názor. Na druhou stranu žijeme ve světě sociálních médií, kde je pro lidi hodně snadné být nelaskavý. Komentář vás nic nestojí. A já tohle vnímám v různé dny odlišně. Někdy je to trochu moc a není to zábava. Není legrace, když vás tisíc lidí na Twitteru nazve blbcem, i když vás nikdy nepotkali. Můžete si tisíckrát říkat, že jsou to sociopati, kteří stejně nadávají stovkám dalších lidí a stejně nemáte šanci ničím je přesvědčit, protože je to pro ně hra… Byla by to ztráta mého času, ale jsou dny, kdy to je drsný. Zároveň součást mé profese je mít hroší kůži a umět to ignorovat. Někdy jsem silný a statečný, jindy zranitelný. Ostatně myslím, že kreativní lidé v sobě často mísí extrémní sebevědomí a sebepochyby. Aspoň já to tak mám.
V souvislosti s vaším novým albem jsem na internetu narazila na vyhrocenou diskuzi ohledně písně nazvané Cesfire. Jedna půlka lidí se zdála naštvaná, že to není písnička týkající se izraelsko-palestinského konfliktu, druhé se při tom zjištění ulevilo.
Já jsem tuhle písničku napsal hodně dlouho předtím, než začala válka v Gaze. Když se objevily protesty s tímhle heslem, říkal jsem si sakra, tohle tu písničku dost ovlivní. Ale nikdy o tomhle tématu nebyla… Když se to spojuje, trochu mě to děsí. Nechci se moc pouštět do diskuze o tom, co se děje na Blízkém východě, protože nejsem odborník. Řeknu jen, že pokud si někdo myslí, že to je jednoduchá situace s jednoduchým řešením, tak tomu zjevně nerozumí. Mám přátele, kteří o podobných věcech píší písničky a mluví o nich a respektuji to, ale já to nedělám.
Je to první deska, kterou jste si kompletně produkoval a nahrál ve svém domácím studiu. Jaké to mělo pro vás výhody a proč jste se do toho pustil právě teď?
Když začala pandemie, věděl jsem, že potřebuji nové hobby. A to hodně rychle. Slovo producent v sobě obsahuje hodně různých rolí. Vždycky jsem měl na svých deskách pod palcem aranže a podobné věci. Ale různé technické aspekty, jako je třeba výběr mikrofonů, jsem nechával na jiných. Nevyznal jsem se v tom, tak jsem se to začal učit. Původně proto, abych produkoval jiné kapely, což dělám a hodně mě to baví. Když jsem se pak po třech letech chystal sám nahrávat, uvědomil jsem si, že je to tentokrát na mně, že už vím, jak na to. Neříkám, že už nebudu nikdy pracovat s někým dalším, protože jedna z rolí je umělce dotlačit na nové místo a trochu jim sebrat pevnou půdu pod nohama, aby ze sebe dostali víc. Ale teď mi to takhle vyhovovalo. Věděl jsem přesně, jak chci, aby deska zněla. Někdy se na to přichází až ve studiu, ale teď to tak nebylo.
Skvěle jsme se bavili a stmelili s kapelou. Dva kluci jsou se mnou už asi dvacet let, ale bubeník Callum Green s námi nahrával poprvé. Mimochodem je neuvěřitelný. Všichni jsme bydleli u mě, ráno si šli na pláž zaplavat a pak do studia pracovat. Opravdu velmi příjemné nahrávání.
Seznamte se
Rok 2024 Frank Turner zahájil vydáním desátého studiového alba Undefeated. Rád se řídí mottem svého debutu, jehož název v překladu znamená Spánek je pro slabochy a vymýšlí si náročné koncertní výzvy. Letošním dvacetičtyřhodinovým maratonem koncertů ve Velké Británii překonal světový rekord. Než se vydal na sólovou dráhu, hrál v posthardcorové kapele Million Dead, jeho doprovodná kapela se jmenuje The Sleeping Souls.