„Mám z této desky opravdu velkou radost, protože cítím, že přichází v pravý čas. Věřím, že lidé, kteří mají rádi mou hudbu, ji ocení,“ říká Erik Bibb ze svého švédského domova, odkud se mnou hovoří přes Zoom. „Víte, vyrůstal jsem na okraji New York City, učil se hrát na kytaru a nevěděl jsem, že mě má cesta zavede kolem světa a budu mít fanoušky třeba i v České republice. Velmi mě těší, že oceňují mou hudbu. Rád bych jim poděkoval za podporu.“ V listopadu se Eric Bibb potřetí vrátí na festival Blues Alive, jenž se koná od 14. do 16. listopadu.
O albu In the Real World tvrdíte, že je jako váš autoportrét. Ale není takové vlastně každé album?
Svým způsobem ano, ale je vždy otázka, jak moc detailní ten autoportrét je. Tento je odrazem mých nejniternějších pocitů. Týkají se mě samotného, i světa kolem. Ponořil jsem se hlouběji než dřív. Možná je to tím, v jaké době žijeme. Jsou to hodně vážné časy.
Myslím, že ta deska se do nich hodí. Zároveň mě těší, že se opět podělím o svou hru na kytaru. Kytara hraje důležitou roli na všech mých deskách, ale opět, tentokrát je ještě víc v samotném centru všech písní.
Symbolem vašeho minulého alba Ridin` byl obraz Eastmana Johnsona A Ride for Liberty, nyní je tedy hlavním motivem vaše duše?
Ano, to je hezky řečeno. A název nové desky má dva hlavní významy. Zaprvé jsme nahrávali ve studiích Real World, které vlastní Peter Gabriel. In the Real World tedy doslovně odkazuje na tento fakt. Kromě toho se ale snaží zachytit rozdíl mezi mým vlastním opravdovým světem a tím světem venku, který je skutečný, ale občas se zdá jako noční můry někoho jiného. Písně na albu jsou tedy o reálném světě kolem a o mém vnitřním napojení na něj. Díky vášni pro hudbu žiji v určitém vesmíru, který je pro můj život hodně určující. Co se děje kolem, se díky tomu někdy zdá neskutečné. Je tolik konfliktů, násilí, války, netolerance a nenávisti. Doufám, že se nám podaří se z toho brzy kolektivně probudit. Chtěl jsem si svým způsobem vytyčit svou vlastní realitu na tomto světě. O tom pojednává tahle deska.
Jedna z vašich nových písní se jmenuje Make a Change. Některé změny ve světě se ale dějí trestuhodně pomalu, například se stále potýká s rasismem. Jak to vnímáte jako syn
Leona Bibba, občanskoprávního aktivisty, který s ním bojoval?
Možná je to přirozenost evoluce, že po období, kdy se věci hýbou dopředu, přijde čas, kdy se všechno zase trochu vrátí zpět, lidské vědomí zase na chvíli usne. V reakci na ten zpětný pohyb onoho cyklu se snad ale následně zase vše posune ještě dál. Doufám. I když se zdá, že jdou ty věci nesnesitelně pomalu, musím věřit, že nějaký pokrok existuje.
Zmínil jste, že z velké části žijete ve svém vlastním hudebním vesmíru. Jak už bylo řečeno, při práci na desce bylo jeho středem nahrávací studio Petera Gabriela. Jak se tam pracovalo?
Bylo to velmi příjemné nahrávání. I tenhle zážitek mi dává důvěru v pokrok. Cítil jsem tam laskavost. Lidé byli uprostřed všeho toho chaosu otevření, citliví a milí. Jako bychom byli v nějaké oáze. Doufám, že se tento dokonale vřelý zážitek propsal do samotné hudby. Pracovali jsme s úžasnou zvukovou inženýrkou Katie May. Velmi mě těšilo, že v těchto studiích pracuje hodně žen. Vypovídá to o Petru Gabrielovi – o tom, že on sám ve svém světě posouvá věci dopředu. Jde v hudebním světě příkladem. Stejně jako většině světa i tomu hudebnímu v minulosti vládli muži, a ne vždy zrovna na vysoké duchovní úrovni. Moc a chamtivost proto vždy hrály velkou roli. Nyní ale vidím nejen v hudebním světě, ale taky u filmu či v literatuře změnu. Směřujeme k rovnováze. Ženy konečně zaujímají své právoplatné místo a je to dobře. Už bylo načase. Napsal jsem o tom už dávno píseň Let the Mothers Step Up. Tehdy mě inspirovalo, když jsem si všiml, že se ženy častěji dostávají do čela států. Nejen ve Skandinávii, ale třeba i v Africe. Došlo mi, že to je něco, čeho potřebujeme daleko víc. Muži měli příležitost věci kazit už dlouhá staletí. Je čas otočit stránku.
Jedna se možná brzy otočí v USA.
Snad. Je to vzrušující, že Kamala Harris kandiduje na prezidentku. Kolektivní vědomí ve Státech se mi v poslední době zdá plné ignorance. Doufám, že pokud by vyhrála, pomohlo by to atmosféru rychle změnit. Byl bych rád, protože ta situace se mi zdá až alarmující, skoro jako nějaký Tanec smrti.
Vy ale žijete ve Švédsku.
Většinu dospělého života jsem strávil ve Švédsku. Chvíli jsem bydlel v Anglii, Francii, Finsku a samozřejmě v Americe, ale doma jsem už dlouho tady. Hodně věcí zde oceňuji, ale také už to není ten ráj, za jaký jsem to před lety měl. Země se stejně jako celý svět mění. Lidé si zde vždy cenili, že je to liberální země, kde se myslí na budoucnost. Jako by se ale některé hodnoty smrskávaly. Stejně jako v některých jiných zemích světa nabírá na síle krajní pravice. Doufám, že to je taky jen fáze, kterou rychle překonáme. Byla by škoda, aby země, kterou tolik lidí tak dlouho považovalo za relativně osvícenou, zmizela.
Na albu je váš duet s herečkou Lily James, kterou lidé mohou znát mimo jiné z filmu Yesterday. Proč právě s ní?
Její rodiče byli mými fanoušky, a tak ji brali na mé koncerty už v dětství. S mou hudbou vyrůstala. Byli jsme spolu v kontaktu, a když jsem zjistil, že ráda zpívá, poprosil jsem ji, ať se ke mně přidá. Výsledek se moc povedl, uvidíme, co bude dál. Je docela slavná, tak doufám, že pro její fanoušky to bude zajímavé. A moje fanoušky zas snad potěší ona.
Řekl jste, že tato spolupráce byla odměnou pro vaši duši.
Ona je totiž nejen slavná celebrita, ale taky opravdový milovník hudby. A naše spolupráce byla opravdu čistě hudební, její známost nehrála roli. Podobné duety se pochopitelně většinou dělají z toho důvodu, abyste na jednoho z umělců upozornili. To ale nebyl náš motiv. Sledovat, jak k tomu přistoupila, byla opravdu radost.
Když mluvíme o známosti, vy jste vyrůstal ve Village v obklopení hudebních legend.
Jako dítě jsem si to neuvědomoval. Dojem na mě dělala jejich hudba, nevěděl jsem o významu, který pro hudební svět mají nebo budou mít. Díky tátovi jsem potkal řadu lidí. Hudba některých mě neoslovovala, ale ti, kteří byli naší rodině nejblíž, mě nadchli. Celá ta scéna mě nadchla. To mluvím třeba o Bobu Dylanovi. Až později mi došlo, jak skvělé bylo, že jsem si s nimi mohl doma povídat. Měl jsem díky tomu pocit, že do toho světa patřím. Moje výchova byla vůbec velmi kosmopolitní, asi dává smysl, že mám dnes přátele po celém světě.
Seznamte se
Americký bluesový písničkář Eric Bibb poprvé na šumperském festivalu Blues Alive vystoupil v roce 2012 v „africkém“ projektu s malijským kytaristou Habibem Koitém. O pět let později zde koncertoval sólově. V roce 2024 by měl přijet s kapelou, v rozhovoru pro Headliner potvrdil, že ho doprovodí minimálně kytarista Staffan Astner. Ke třem koncertům na Blues Alive hezky pasují tři nominace na Grammy. Naposledy ji získal za předchozí album Ridin`. Je také držitelem řady cen Blues Music Awards.