A když se na konci rozhovoru zeptám, jestli si přejí ještě něco dodat, přidá Marko Halanevych k obligátnímu „těšíme se do Evropy a do Prahy na zdejší vřelé publikum obzvlášť“ taky poděkování za Českou muniční iniciativu. A když děkuje za podporu, nemá na mysli tu pro jejich hudbu, ale pro svou zemi a její budoucnost, kterou si přejí svobodnou a demokratickou. 21. listopadu 2024 se DakhaBrakha vrátí do Prahy. Tentokrát vystoupí v klubu SaSaZu.
Zastihla jsem vás v půlce amerického turné. Jak ho prožíváte?
My jsme letos dvacet let na scéně, takže je to pro nás docela výjimečný rok, i když zrovna moc neslavíme. Ale stejně si uvědomujeme, jak je fajn, jak daleko jsme se s kapelou dostali. Není to špatné. Americké publikum je jako obvykle perfektní, je to pro nás cesta plná emocí. Snažíme se tím turné vydělat peníze pro mnoho různých účelů v rámci našeho cíle, kterým je zachránit naši zemi a naše lidi.
Vzhledem k vašemu výročí mě zajímá, jak vzpomínáte na samotné začátky kapely. V jakém prostředí vznikla?
Založili jsme ji v kyjevském divadle Dakh. Byl to nápad našeho přítele a ředitele divadla Vladyslava Troitskyiho. Přál si vytvořit těleso, které bude experimentovat s ukrajinským folklórem a mísit ho s nejrůznějšími žánry z celého světa. Moje kolegyně studovaly folklór od dětství, věnovaly se mu opravdu intenzivně, a to i v samotném divadle. Já sám se k divadlu Dakh přidal taky téměř v jeho začátcích s představou, že budu především herec. Když jsme založili DakhaBrakha, byla to pro nás všechny velká výzva – něco nového. Vlad nás ale vedl a dodával nám sebedůvěru a sílu. Od začátku nám hodně věřil.
Heslo No War – Stop Putin jste od DakhaBrakha mohli slyšet dlouho před invazí v roce 2022.
Mluvíte o výzvě – v čem spočívala?
Holky sice skvěle zpívaly, ale nikdo z nás na začátku nehrál na hudební nástroje. Učili jsme se až za pochodu. Když se nám podařilo vyloudit nějaké přijatelné zvuky, měli jsme radost jako malé děti. Bylo v tom velké nadšení, nicméně na začátku byl náš zvuk z tohoto důvodu opravdu dost minimalistický.
Kdy vás naplno pohltila hudební dráha a opustil jste tu hereckou?
Jak nám přibývaly koncerty a najednou jich bylo víc než divadla, pochopil jsem, že už asi herec nejsem. Ale nebyl to žádný konkrétní moment nebo rozhodnutí. Prostě to tak vyplynulo a najednou jsem byl muzikantem.
Jste pořád spojeni s divadlem Dakh?
Před invazí Ruska na Ukrajinu jsme tam pořád skládali a zkoušeli. Všechnu hudbu pořád konzultujeme s Vladem. Už s námi přímo neskládá, ale radíme se s ním, zajímá nás jeho názor. Bývá vždy náš první posluchač, navždy bude kmotrem naší kapely. Dakh je pořád náš tvůrčí domov.
Kdy začala být součástí vašeho uměleckého života politika?
Vznikli jsme v roce 2004, tehdy na Ukrajině probíhala Oranžová revoluce. Rusko tehdy dosadilo proruského prezidenta do čela naší země. Během voleb tehdy došlo k řadě porušení zákonů a výsledky byly zfalšované. Chodili jsme na demonstrace, byli jsme na Majdanu, účastnili jsme se ho i jako občané… Takže politika je v tom od samého začátku. Politika určuje směr našich životů. Možná by šlo se jí vyhýbat, kdyby člověk žil někde izolovaně vysoko v horách, ale když žijete ve městě, musíte být její součástí, obzvlášť pokud vám záleží na tom, jak se věci budou vyvíjet.
Už v roce 2019 jste na koncertě v Praze říkali Peace, Love and Stop Putin. Kdy jste pochopili, že je třeba šířit tohle poselství i za hranicemi Ukrajiny?
Pro Ukrajince začala válka v roce 2014, kdy Putin začal okupovat Krym a části luhanské a doněcké oblasti. Bylo zcela evidentní, že to je jen začátek něčeho většího – už dříve došlo k okupaci části Gruzie a Rusové se netajili svými ambicemi rozšiřovat své impérium. Ten směr byl jasný, zněly řeči o tom, že by Putin svůj vliv chtěl rozšířit i za hranice bývalého Sovětského svazu do střední Evropy. Bylo zřejmé, že se nezastaví. Možná ne většině Ukrajinců, ale když člověk sledoval jejich propagandu, která prezentovala dění na východě Ukrajiny jako regionální konflikt, který s Ruskem nijak nesouvisí, bylo jasné, že mají něco za lubem.
Velké mezinárodní pozornosti se kapela těší již řadu let.
Ovlivňuje tohle všechno samotnou hudbu?
Nevkládali jsme do textů žádná speciální poselství, ale lidi vždy cítili naše emoce. Cítí je bez ohledu na to, jestli rozumí našemu jazyku. Reprezentujeme zemi, která bojuje za demokracii a svobodu, tyhle myšlenky neseme, i když je neztvárňují konkrétní slova písní. Jsou to pro nás ale zásadní hodnoty.
S kapelou je reprezentujete po celém světě, na festivalech, v televizních a internetových pořadech, při různých příležitostech. Vybavíte si nějaký koncert, který pro vás byl obzvlášť důležitý a silný?
Vzpomenu asi ten nejtěžší ze všech. Když v roce 2022 zahájili invazi na celou Ukrajinu, hráli jsme v malém francouzském městě. Přemýšleli jsme, co máme dělat, rozhodli jsme se, že ten večer musíme odvést co nejlepší práci, abychom upozornili svět na to, co se děje a za co bojujeme. Aby světové demokracie a svobodné země viděly, že i my usilujeme o to, abychom byli svobodnou a demokratickou zemí. Byl to začátek března 2022 a bylo to pro nás pro všechny v kapele opravdu náročné, zpívali jsme se slzami v očích a staženým hrdlem, uvědomovali jsme si, že zatímco tam sedíme a zpíváme, naše země je na pokraji útesu. Neměli jsme ještě představu, co všechno bude tahle válka znamenat a jak, kdy a jestli vůbec skončí.
Jak se chystáte k nám?
Upřímně se na koncerty v Evropě a obzvlášť v Praze moc těšíme. Publikum nás dosud vždy vřele přijalo. Moc to pro nás znamená. Chceme občanům z České republiky poděkovat za podporu a vašim lídrům za českou iniciativu, která nám umožňuje se i nadále stavět našemu nepříteli.
Seznamte se
Skupinu DakhaBrakha založili Iryna Kovalenko (zpěv, akordeon, různé perkuse, piano), Olena Tsybulska (zpěv, různé perkuse, harmonika), Nina Garenetska (zpěv, cello, kontrabas, různé perkuse) a Marko Holanevych (zpěv, tabla, darbuka, akordeon, trombon, různé perkuse) v roce 2004 v kyjevském divadle Dakh pod vedením jeho ředitele Vladyslava Troitskyiho. Svou hudbu, jejímž základem je ukrajinský folklór a lidové písně, mísí s world music z celého světa a říkají jí etnochaos. Své dosud poslední album skupina vydala v roce 2020 a jmenuje se Alambri. Hráli už opravdu kolem celého světa, vidět jsme je a jejich představení, které doprovází působivé projekce, mohli i v pražské Arše či třeba na festivalech od Glastonbury po Pohodu nebo Sziget.