Rád se totiž vystavuje hudebním situacím, které ho nutí přemýšlet jinak. Mluvili jsme spolu přes video, zatímco on řídil neznámo kam... Cesta každopádně rodáka z New Orleans a jeho spoluhráče z Branford Marsalis Quartet 3. listopadu zavede do Velkého sálu pražské Lucerny, kam se rozhodně vyplatí zajít.
Na svém webu máte několik biografií. Jazzovou, klasickou, skladatelskou… Máte pocit, že díky hudbě prožíváte víc životů najednou?
Svým způsobem ano, i když jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Hudba člověku umožňuje rozvíjet různé stránky osobnosti a představa, že vás nedefinuje jen jeden konkrétní styl, se mi líbí. Je mi jedno, jak mě vnímají ostatní, ale mám rád, jak rozmanitost hudby člověka nutí používat různé části mozku. Baví mě výzva, že si člověk pomocí zvuku vybuduje různé hudební identity. Kouzlo hudby pro mě ovšem vždy tkvělo spíš ve zvuku než v informacích.
Zvuk vašeho saxofonu zná minimálně díky spolupráci se Stingem skoro každý. Jaký je to pocit, že jste prošel ušima tolika lidí?
Ani nad tím jsem asi nikdy nepřemýšlel. Je to lichotivé, díky za tu představu. Mám z ní příjemný pocit. Víte, jsem typ hudebníka, co neustále zkouší a vymýšlí něco nového, snažím se pořád zlepšovat, protože opravdu miluji svou práci. To je hlavní.
Jak se zkušený muzikant, jako vy, posouvá dál?
Tím, že se vystavuje různým hudebním situacím. Nutí vás uvažovat jinak. V jazzu, ale asi nejen v něm, je hodně lidí posedlých například konkrétním hudebníkem nebo jedním hudebním konceptem. Pořád se mluví například o tom, co je nový zvuk nebo aktuální koncept. Nová informace ale vždy vychází ze staré. Ať už jde o hudbu, architekturu, nebo cokoli jiného – vždy jde jen o nové způsoby interpretace něčeho, co tu bylo dřív. Proto je dobré se vždy pokoušet uvažovat nějak jinak, než je zavedené – odmítnout všechny ty informace právě skrze hudebních situace, které pro vás nejsou pohodlné. A cvičením nebo myšlením vyvinout takový styl, jenž funguje pro hudbu, kterou právě hrajete.
Branford Marsalis Quartet je na scéně téměř čtyři desetiletí.
Napadá vás konkrétní situace, která vás v nedávné době přiměla přemýšlet opravdu jinak?
Zrovna nedávno jsem na takovém projektu pracoval. Označuje se jako jazzová interpretace maďarské lidové hudby, já to tak sám nenazývám, protože to je směšné východisko. Nicméně nejdřív jsem několik měsíců poslouchal maďarskou lidovou hudbu a pořád jsem ještě nebyl úplně připravený psát na základě toho novou hudbu a aranžovat. Ale musel jsem, protože se blížil deadline. V té době ale udeřil covid a koncert byl zrušen. Profesionálně to bylo nanic, ale hudebně skvělé. Nemusel jsem psát něco, co jsem nebyl připravený prezentovat. Tak jsem další rok jen poslouchal. Asi po roce a půl jsem „to“ konečně pořádně slyšel. A byl jsem nadšený! Konečně jsem měl pocit, že se do toho můžu pustit.
Co bylo tím klíčem?
Trvalo mi rok a půl, než jsem si k té muzice vytvořil emocionální pouto. Něco vytvořit na základě intelektuální úvahy by bylo daleko jednodušší, ale to by byla nuda. Vzal bych melodii, přidal pár jazzových akordů a pár stupidních sól. To jsem nechtěl. Místo toho jsme najali sedm maďarských hudebníků a každý v kapele musel hrát trochu jinou roli, než na kterou je zvyklý. A výsledek byl skvělý. Nicméně zabralo to hodně času a přemýšlení. Mám ale pocit, že jsem se tak rozhodně jako muzikant zlepšil. Byl to jeden z těch procesů, kterými když si projdete, slyšíte už pak hudbu jinak.
Teď mě napadá, že vám většina projektů musí připadat šíleně uspěchaných…
Jo… Tohle je těžké. Kvůli vzdělávání, a neříkám, že není třeba, jsme dnes v situaci, kdy je možné znát víc hudby, než člověk dokáže doopravdy slyšet. A to je to, o čem jsem už mluvil – dnes slyšíte strašnou spoustu inteligentních muzikantů, kteří mají perfektně zpracované velké množství harmonických informací, ale zároveň se zdá, že si to, co hrají, plně neuvědomují. Přemýšlí o hudbě ve větách jako „Struktura akordů je komplexní problém a sólo je jeho řešením.“ Pro mě je důležitá otázka, jak se dotknout srdce lidí hudbou, která nemá slova. Co musíte jako kapela udělat, abyste stvořili dílo plné rozličných emocí – aby každá píseň nemířila na stejné místo a nezněla stejně. To je výzva instrumentální hudby. Pro mnoho hudebníků je řešením všeho harmonie a já se s nimi nehodlám hádat – každý má dělat, co si myslí, že je nejlepší.
Na Live Aid doprovázel Marsalis Stinga a Collinse na klarinet.
Vaše matka byla jazzová zpěvačka, otec pianista a učitel hudby. Vaši sourozenci jsou také muzikanti. Když se s nimi setkáte, mluvíte o hudbě?
Ne, mluvíme o rodině. Občas, když se objeví Jason, tak nadhodí i nějaké hudební téma, ale spíš máme opravdu tendenci mluvit o jiných věcech. O našich životech nebo o úplných hloupostech. Občas mi taky volá brácha Delfeayo a ptá se mě na něco ohledně hudby, ale je to výjimečné. Ale to mluvím o dnešku, před třiceti lety jsme například desky, které jsme zrovna slyšeli, probírali pořád.
V roce 1985 jste se Stingem a Philem Collinsem vystoupil na koncertu Live Aid ve Wembley. Jaké to bylo? Sledoval jste ostatní vystoupení?
Jasně že jsem je sledoval. Bylo to poprvé, co jsem se ocitl v takovém prostředí, takže jsem to nebral na lehkou váhu. Pamatuju si všechno, bylo to elektrizující. Všichni tam byli slavné popové hvězdy a já byl jen doprovodný hráč. Neznali mě, takže to nebylo tak, že bych se tam s někým vítal jako se starým známým. Stinga jsem poprvé potkal asi měsíc nebo dva před akcí. Říkal mi, že bude hrát jeden velký koncert a chce mě tam. Skvělé, říkal jsem si, a pak jen v úžasu pozoroval, jak se tam všichni setkávají a dobře se baví. Byla tam skvělá hudba a díky všem těm lidem, kteří přišli podpořit dobrou věc, perfektní atmosféra.
Dovedete si dnes představit podobnou událost?
Bylo to legendární, to ano. Nevěřil jsem, že to může mít zásadní politický dopad, ale bylo skvělé, že se lidé sešli a zkusili to. Víte, myslím, že má smysl dělat to třeba tak jako Bono, který se rozhodl pomáhat Africe a opravdu ty otázky studuje a může se světovými lídry mluvit o konkrétních problémech, nejen rozdávat morální klišé, aby přitáhl pozornost sám k sobě. Bono to dělá tak, jak by se to mělo dělat. Většina jeho jednání probíhá za zavřenými dveřmi. Využívá svou platformu seriózním způsobem, k vážným diskuzím. Hodně lidí v pozici celebrit využívá podobná témata k tomu, aby si vylepšili vlastní profil – to nikdy nezmizí, ale žádá si to víc než zazpívat písničku, aby člověk vyvolal nějakou změnu. Musíte se spojit s lidmi, kteří vědí, co dělají. Nestačí zazpívat, vydělat peníze, koupit jídlo, poslat ho lodí do Etiopie a myslet si, že jste vyhrál (odkaz na Live Aid, která bojovala právě s hladem v Etiopii). Když si vláda Etiopie nebude přát, aby se to jídlo dostalo k lidem, tak se tak nestane. Chápu, že šlo o upřímnou snahu pomoci, ale to nestačí. Věřilo se, že tohle hnutí je větší než vláda, ale tak to nebylo. Vlády musíte zapojit. Vaše vlastní osobní přesvědčení v cizí zemi nic neznamená. Vyžaduje to jiné schopnosti.
A jak vnímáte, když se hudebníci angažují například v probíhajících amerických prezidentských volbách?
Pokud se někdo chce takovým způsobem zapojit do politiky a má nějaké své téma, je to samozřejmě v pořádku, ale nemyslím si, že je to odpovědnost umělců. Nemám každopádně rád, když někdo charitu nebo sociální či politickou angažovanost používá jako módní doplněk. Někteří lidé se k politice vyjadřují, jiní ne. Dalším je to jedno. Každopádně, když to uděláte, nemůžete se divit, že na to lidé silně reagují. Já se vnímám spíš jako umělec pozorovatel. Možná i sociální kritik, ale je to spíš podvědomá záležitost.
Seznamte se
Branford Marsalis, rodák z New Orleans, je oceňovaný saxofonista, kapelník, špičkový sólista, filmový a broadwayský skladatel. Během své bohaté hudební kariéry získal mnohá ocenění včetně tří Grammy. Branford Marsalis Quartet, s nímž hraje nepřetržitě od roku 1986, interpretuje jak původní skladby, tak jazzové či popové standardy. Často je i hostem ansámblů klasické hudby i sólistou uznávaných světových orchestrů. Kromě toho, že spolupracoval s legendami, jako jsou Miles Davis, Dizzy Gillespie, Herbie Hancock či Sonny Rollins, se etabloval i v populární hudbě díky hraní se Stingem, s nímž byl Marsalis už od jeho první desky (kde hraje na klarinet) po šesté album Brand New Day, či kapelou Grateful Dead. V devadesátých letech ho pravidelně vídali diváci slavné talkshow Jay Lena – vedl Tonight Show Band.