Ač se to nemusí na první pohled zdát, oslaví parta z hlavního města Spojeného království za dva roky již třicet let na hudební scéně. Svoje nejlepší období Placebo prožívali s vydáním alba Meds, které letos oslaví šestnáct let. Od té doby však kapela značně ztratila na síle a kvalitě téhle desky se už nepřiblížila. Možná i proto si Placebo dali na několik let tvůrčí pauzu, a jejich nová deska tak vychází skoro po deseti letech. Nahrávání trvalo dva roky a do producentského křesla usedl zatím méně známý Adam Noble. Ten tah se ale velice vyplatil.
Jedinečnost je dvousečná zbraň. Díky ní vás hned na první poslech každý rozezná nebo alespoň ten, kdo již vaši skladbu někdy v minulosti slyšel. Ale také jsou na vaši tvorbu kladeny daleko větší nároky. To je přesně případ Placebo, kteří ještě na přelomu prvního desetiletí válcovali všechny možné evropské hudební televizní stanice a rádia. Zásluhou soundu a nezaměnitelného nosového hlasu Briana Molka se jim podařilo propojit jak rockové, tak i některé popovější fanoušky a hudebně docela vystihnout dobu. To všechno se teď vrací.
Na kvalitě desky mají zásadní podíl tři faktory. Dokonalý zvuk, který je produkčně vyladěn do posledního detailu. Abyste si ho ale naplno vychutnali, je zapotřebí velice kvalitní výstup a hlavně nerušený, koncentrovaný poslech. Doporučuji se zaměřit na Molkovu kytaru, ta je v určitých pasážích bravurní. Dalším prvkem, na němž deska stojí, jsou bicí, o které se postarala dvojice Matthew Lunn a Pietro Garrone. A pak také Molkův vokál, jenž snad bude znít stejně mladistvě, i když mu bude sedmdesát let. Tím pomyslným pojivem, které tyto tři základní aspekty drží pohromadě, je syntezátor a elektronika, jež jsou pro Placebo vlastní. A bez nich by si je asi nikdo nedokázal představit.
Od první až do poslední stopy deska výborně drží pohromadě a neztrácí na síle i přes pomalejší závěr alba. O tom, že pánové našli svoji ztracenou chemii, svědčí hned úvod desky. Obě úvodní skladby Forever Chemicals a Beautiful James jako by vypadly ze soupisky jejich největších hitů. Nejedná se však přitom o vykrádání sebe sama, je to spíš vědomá a chytře provedená snaha o návrat do dob, kdy jim to hrálo nejlépe. A to se povedlo. Pro mě coby milovníka spojení orchestru a jakéhokoli rockového žánru je pak rozhodně nejlepší skladbou z desky The Prodigal. Tahle poloha je sice pro pány značně netypická, ale poradili si s ní bravurně. Navíc je ve skladbě jedna z mnoha zmíněných Molkových skvělých kytarových vyhrávek. Velice zajímavá je i Surrounded By Spies, ta se postupně vyvine do naprostého chaosu, který následně zklidní jemný klavír.
Never Let Me Go není deska na první poslech. Je zapotřebí jí věnovat dostatek času, abyste si k ní našli svou vlastní cestu. Rozhodně ale nabídne od první do poslední minuty nadstandardní zvuk a tu pravou dávku nostalgie i nového přístupu. Už jen díky tomu stojí za to si desku poslechnout, ať už máte Placebo rádi, či ne. Pro fanoušky kapely jde každopádně o návrat těch starých dobrých Placebo, na které byli z minulosti zvyklí.
Verdikt: 77 %
Never Let Me Go je zatím jedno z největších překvapení letošního roku. Po hudební stránce výborná deska, se kterou se kapela kvalitou vrací do dob svého nejlepšího alba Meds.