Východočeský písničkář na scénu vstupoval v době, kdy si postupně podmaňoval všechna tuzemská rádia svým humorným písničkářstvím Pokáč. Proto bylo pro Michala Horáka dlouho obtížné dostat se ze stínu svého předchůdce. Když už, tak se o něm samotném odlehčeně psalo a mluvilo jako o nemanželském synovi, který se snaží svého předchůdce napodobit. Postupem času se z „béčkového“ Pokáče stal velice zajímavý interpret, který toho do budoucna může nabídnout mnohem víc než jeho holohlavý hudební otec.
Již na předchozí desce se Michal Horák nesnažil být jenom kluk s kytarou, co zpívá vtipné písničky, ač jsem si jistý, že i to by mu k úspěchu stačilo. Více důrazu začal klást na záživnější hudební doprovod. Pořád se však držel v rovinách tradičního i modernějšího písničkářství a do jiných hudebních vod se až na malé výjimky nepouštěl.
Co na předchozí desce Michal Horák hudebně nastínil, to na nové desce předvedl v plné parádě. Čtrnáct skladeb, které se na novice nacházejí, hraje doslova všemi barvami. Sice stále převažuje nota písničkářská, což je v případě písničkáře naprosto logické, avšak zhruba polovina desky by se dala charakterizovat slovy: Co skladba, to jiný žánr. Jazz, osmibitový doprovod, pop rock, šanson, muzikál, cimbál. Tento výčet sice trochu vyvrací samotný název desky, neboť po přečtení tohoto seznamu leckoho může napadnout: Fakt se nezbláznil?
I přes zmíněnou kulminaci žánrů působí deska jako celek výborně. Vše je spojeno Horákovými odlehčenými texty, které ve většině skladeb dokonale fungují, vyjma úvodní skladby Říkej lidem, co máš rád, že je máš rád. Zde jako by se vrátil ten Michal Horák ze svých úplných začátků, kdy občas ještě býval až přehnaně dětinský. To, že se ve svých textech dost často vtěluje do role dospívajícího puberťáka či dítěte, je všeobecně známo. Naštěstí mu to stále vychází. Třeba jako ve skladbě Ať si daj bacha, která poukazuje na pokrytectví některých rodičů.
Aktuální album táhne především vynikající doprovod. O ten se postarali Jan Steinsdörfer (Chinaski), Miloš Klápště (Aneta Langerová, Beata Hlavenková), Jan Nikendey či Adam Černík. K produkci byl přizván v poslední době čím dál vyhledávanější Filip Vlček. Nutno podotknout, že s výběrem doprovodné kapely se Michal Horák trefil do puntíku. Jak například Jsem stará poma, kde je minimalistický doprovod zvukově vyladěn k dokonalosti, muzikálová Po státnících či jazzová Malý lidi jsou taky lidi je bravurní muzikantská práce, kterou u nás dokáže na takové úrovni vytvořit jen velmi omezené množství lidí.
Svůj sólový um pak Horák otiskl do dvou skladeb. Zejména klavírní záležitost Kdoví se může zařadit mezi jeho nejlepší kousky. Samostatnou kapitolou desky je rozhodně dvouminutový vtípek V harmonii, který potěší zejména příznivce hudební teorie. Na desce se sice dají nalézt mouchy, které si Michal Horák vzhledem ke své nátuře a určité ztřeštěnosti odepřít nedokáže, ve výsledku se však jedná o jedno z velkých a milých překvapení letošního roku.
Verdikt: 78%
Deska, která po textové stránce potěší mladé, po té hudební však dokáže zasáhnout mnohem širší publikum. Pokud se chcete muzikou bavit a nepatříte mezi úplné škarohlídy, je deska Michala Horáka přesně pro vás.