Hlavním průvodcem historií Kabátu se stal kytarista Ota Váňa, strůjce řady nosných riffů a hitů, které má kapela v repertoáru. „Kabát nekončí, jenom trochu bilancujeme. To výročí si o to říká,“ upozorňuje na úvod našeho mnohahodinového povídání.
Každou středu si ho můžete poslechnout v rámci našeho podcastu Headliner CZ. A kromě vzpomínek Oty Váni vás postupně čekají i rozhovory s ostatními členy Kabátů. Tak si u našich podcastů nezapomeňte nastavit odběr.
A než se do toho vrhneme, ještě jedno důležité upozornění. V této sérii vás čekají sex, drogy a hlavně spousta rokenrolu!
Proč pětatřicátníci?
Vznik kapely počítáme od doby, kdy padl komunismus. Předtím Kabát sice existoval, ale točili se v něm různí muzikanti. Dokonce i Tomáš Krulich odešel do Motorbandu, když musel Milan na vojnu. Doba tehdy kapelám nepřála. Pro nás je rok 1989 důležitý, protože tehdy začala svoboda a demokracie. Za komoušů to měly rockový kapely výrazně těžší. Konečně se smělo hrát. A proto jsme teď pětatřicet let na scéně, protože to období v osmdesátkách stejně ani nelze považovat za čas, kdy kapela normálně fungovala a vystupovala.“
Zvuky zdola
Ale nejdřív by lidi měli pochopit, z jakýho prostředí vlastně pocházíme. Teplice jsou padesátitisícový město na severu Čech a situace v 80. letech v nich byla šílená. Tragická špína, inverze, šeď. Nedalo se tam dýchat. Dokonce ještě předtím, než začaly demonstrace v Praze, byly v Teplicích. Ale vůbec neměly politický podtext, byly čistě kvůli ekologii, čistě kvůli vzduchu. Celý Teplice ale komunisti naštěstí nezbourali. Je to starý město, z většiny historický, plný secesních domů. A důležitý bylo, že všechny činžáky měly sklepy. A ty sklepy pro nás znamenaly únik – byly totiž plný kapel. Živě si z osmdesátek vybavuju, že když jste šli po Teplicích, skoro z každý ulice zněl z nějakýho sklepa rachot. Někdo do toho bušil. Všude se hrála hlasitá muzika. Muzikantů byly ve městě mraky a spousta z nich uměla už tehdy skvěle hrát. Rockový kapely, metalový, undergroundový. Pankáči FPB, Kamil Střihavka s Motorbandem… Teplice měly i bez nás neuvěřitelný muzikantský podhoubí.“
Čert ve sklepě
V těch sklepích se tehdy hrávalo načerno. Stačilo si nějakej najít, přijít, vyklidit místnost, kde byla zásuvka. A když to nevadilo nájemníkům, hned se hrálo. Ve sklepě jsem poprvé osobně viděl Kabáty. Bylo mi asi třináct, bydleli jsme v centru Teplic kousek od nádraží a v našem domě byla stará prádelna s klenutým sklepem. Byla to vlhká místnost, zdi plesnivý, ale mně to tam vonělo. Vím, že to zní divně, ale dodnes, když přijdu do plesnivýho sklepa, tak mi voní.
Ve všech těch činžácích se ještě topilo uhlím, plyn ještě nikde nebyl. A před mojí mámou, která tam tehdy dělala správkyni, se jednoho dne zjevily dvě máničky – Tomáš Krulich a Milan Špalek. Už tehdy se jejich kapela jmenovala Kabát. Ptali se, jestli máme volný sklep, slovo dalo slovo a ti dva do toho začali bušit.
Jim už tehdy bylo osmnáct, takže v mých očích to byli starý chlapi. Ale na ty jejich zkoušky jsem rád chodil a všechno pozoroval. Jednoho dne šla moje máma dolů pro uhlí, otevřela dveře a tam močil Tomáš Krulich! Na hlavě to svoje černý kudrnatý háro. Vrátila se domů a začala soptit: „To, že jsou to máničky, to mi nevadí, ale že ten, co vypadá jako čert, čůrá na naše uhlí, tak to teda ne!“
Řekl jsem jí na to: „Klid, mami, to je Tomáš…“
V první epizodě s Otou Váňou rozebíráme úplné začátky Kabátu, první dema, alba Má ji motorovou a Děvky ty to znaj. Dojde i na zásadní otázku, proč se Kabát jmenuje Kabát.