Už loňský singl Overdosed, první po albu Weird & Wonderful, prozrazoval to, co nyní Lenny potvrzuje. Na dalším albu se mimo jiné bezostyšně a s chutí přihlásí ke svým teenagerským hudebním láskám. Než novinka vyjde, ještě si užijeme léto plné koncertů, Lenny ale prozrazuje, že desku už má nyní v podstatě hotovou.
Kdy se můžeme těšit na nové album?
Bude po létě, ale trochu škodolibě si užívám lehké tajemno a neprozrazuji moc. Plánuji ještě předtím nějaké akce a chci si nejprve užít je. Dnes je hodně spotřební doba a lidi vás berou trochu jako žvejku, kterou za chvíli vyplivnou. Vydáte singl a hlavní otázka, kterou dostanete, zní, kdy bude příští. Když vydáte příští, ptají se vás, kdy vydáte album. Vydáte album a lidé chtějí vědět, kdy bude další. Proto je doba singlová – lidé už nejsou zvyklí si sednout a jako dřív si pustit třeba vinyl a vychutnávat si každou písničku.
Během pandemie navíc řada desek zapadla úplně, když k nim hudebníci nevyrazili na turné.
Myslím si, že to se trochu stalo mému předchozímu albu. Bojovali jsme s tím, zda ho na jaře 2020 vydávat, nakonec v květnu vyšlo. Zpětně jsem ráda, že jsme ho pustili do světa rovnou, protože nemělo smysl čekat. V září jsme pak aspoň stihli koncerty pro publikum po sto lidech. Mělo to své kouzlo, bylo to skoro jako mezi čtyřma očima, ale propagace alba chce víc.
Odnesla jste si z toho něco pro další tvorbu?
Spíš jsem udělala tlustou čáru a začala znovu… Chtěla jsem to ještě rozvést, ale lépe bych to nepopsala, vidím to tak před očima. Vůbec to neznamená, že bych minulé album zavrhla, jsem na něj stejně pyšná jako na první, ale nyní to cítím jako novou éru.
Singl live. laugh. cry je o překonávání překážek a následování vlastní vize.
Co je pro onu novou éru charakteristické?
Rocková duše. Nová deska má rockové kořeny, jež zapustily v mých teenagerských letech. Tehdy pro mě byli nejvíc Blink-182, Avril Lavigne, Linkin Park a podobně. Na téhle vlně jsem si jela a nyní se v hudebním světě vrací. Opět se to v Americe a Anglii děje a mě moc baví, že se tohle dění nyní protkalo s mou vizí a vnitřním pocitem. Protože já rockovou duši mám a hodně mě lákalo ji promítnout do psaní, a ještě tu myšlenku oproti dřívějšku posunout dál.
Dřív vás něco brzdilo?
Hearts v tomhle stylu trochu byly. Vždy jsem v rocku byla částečně ukotvená už díky barvě hlasu. Spousta lidí, když to řeknu od podlahy, starých rockerů či motorkářů v kožených bundách Harley, přišla na koncert a byla úplně nadšená. Fandili mi úplně stejně jako mladší generace fanoušků. Nyní jsem si pospojovala všechny tečky a zapadlo to do sebe.
Máme tedy váš hlas, oblíbenou muziku z dospívání, rockery v publiku. Jaké další tečky tvoří nový obraz?
Možná jsem i trochu viděla díru na trhu. Když jsem se nad svou tvorbou zamýšlela způsobem, jakým by to dělalo třeba vydavatelství, uvědomila jsem si, že neznám aktuálně moc žen, kterým by rocková muzika byla přisuzována. I když jak říkám – nyní se docela vrací.
A další tečky se stále objevují, jak člověk žije. Muzika je práce, která je neoddělitelná od celého života. Nelze skončit v pět a do druhého dne mít čistou hlavu. Jasně, můžu se věnovat jiným činnostem, ale mé myšlenky se k hudbě stáčí neustále.
Jak nové písničky ovlivnil fakt, že vznikaly ve zvláštní době uplynulých dvou let?
Jsem člověk, který věří, že se věci dějí z nějakého důvodu. Přišli jsme o dva roky aktivního koncertování, proma, možností a setkávání s lidmi, ale také se objevily příležitosti, které by jinak nenastaly. Například některým producentům se uvolnilo místo v kalendáři a já jsem měla šanci spolupracovat s lidmi jako je Dan Lancaster. Kdo ví, třeba bych se k nim normálně nedostala. Když tu desku držím v ruce, protože už ji de facto mám, je mi připomínkou, že uplynulé roky nebyly jen ztracené. Vznikalo i něco nového.
Můžete prozradit víc o spolupráci s Danem Lancasterem, třikrát nominovaným na Grammy, který spolupracoval například se zmíněnými Blik-182 či Bring Me the Horizon a vám produkoval singl Overdosed?
S Danem jsme se navzájem zkontaktovali přes Instagram. Domluva na spolupráci byla rychlá, akorát mě mrzelo, že jsem tenkrát nemohla být ve studiu v Anglii společně s ním kvůli covidu. Písnička byla tedy složená na části – jinde vznikla autorsky, jinde se nahrávaly vokály a Dan v Anglii produkoval.
S kým dalším jste spolupracovala?
Zapojila jsem hodně lidí. Své stálé spolupracovníky, jako jsou Ondra Fiedler nebo Marcel Procházka, i úplně nová jména. Na nových skladbách se podíleli jak holandští producenti Isa Azier, Robin Hunt a Stephan Cuny z Berlína, kam jsem hodně jezdila pracovat, kteří dělají se zpěvákem Remmem. Ten zde nyní získává dost pozornosti, taky Mike Shinoda nebo zmíněný Dan Lancaster. Objevila jsem i skryté klenoty v Čechách. Například producenta Marcuse Trana nebo Filipa Vlčka z kapely John Wolfhooker, který mi také produkoval dvě písničky. Tým je tedy mnohem větší, než byl na prvním albu, pořád ale cítím, že tito lidé jsou mým útočištěm. Není to tak, že bych najednou spolupracovala jen tak s někým. Jsou to lidi, kteří mi porozuměli.
Lenny doufá, že skladbou Lithium spolupráce s Mikem Shinodou teprve začíná.
Je to tedy ona rocková duše, jež písně propojuje, i když na nich pracovalo víc producentů?
Myslím, že ano. Každá píseň má svůj příběh, některé jsou vymyšlené, jiné hodně osobní, některé tak trochu „for fun“. Autorů bylo dokonce ještě víc než producentů a mám s tím spojené krásné vzpomínky. Až na jednu pianovou baladu, kterou jsem na albu chtěla mít, je na něm o hodně víc kytar a bicích, než bývávalo. Ona balada to ale hezky završuje, protože stejně vždy budu i ta holka u piana.
Vy umíte dost dobře napsat písničku i sama. Co vám přináší spolupráce s dalšími autory?
V tomto se můj názor v posledních letech dost proměnil. Dlouho jsem si myslela, že bych na své písně nenechala nikoho sáhnout a písnička může být autentická, jenom když je z mého pera. Pochopila jsem ale, že to neznamená, že nemůžete do té tvorby jiné lidi nechat nahlédnout a vyslechnout jejich názor a nápady nebo si nechat poradit. Proběhla u mě evoluce a myslím, že to je dobře, přestože jsem vyzkoušela i psaní s lidmi, s nimiž jsme si vůbec nesedli. Na albu ale uslyšíte pochopitelně jen písničky, které se podle mě hodně povedly. Snažila jsem se dát prostor tomu, co je pro písničku nejlepší, místo abych si syslila autorství. Většina písniček přesto vychází ze mě. Nenesou pouze můj hlas, ale buď je v nich můj příběh, nebo třeba pocit, který mi někdo jen pomohl ztvárnit. Pořád jsem to já. Nenechávám se přetvořit, tvůrčímu vkladu jiných lidí už se ale nebráním.
Ještě mi prozraďte – vaši skladbu Lithium v přímém přenosu na Twitchi produkoval Mike Shinoda. Byla to jednorázová věc, nebo se po jejím vydání může stát ještě něco dalšího?
Doufám, že může. Mile mě překvapilo, že Mike se zajímá o příběh té písničky. Nedávno dostala jednu cenu. Nechtěla jsem mu to nijak vnucovat, vlastně mě nenapadlo mu to napsat. A on mi sám od sebe gratuloval. V budoucnu bych tu spolupráci moc ráda ještě nějak rozvětvila, bude-li příležitost.
Žít, smát se, plakat
Na začátku června vyšel singl live. laugh. cry. Jaký je jeho příběh?
Mám s ním spojený podobný pocit, jaký jsem měla, když jsem napsala Hell.o. Nemyslím v hitovosti, ale ve významu. Písnička Hell.o. byla o překonávání vnitřních démonů a live. laugh. cry je podobná. Žít, smát se, milovat, ale i si pobrečet. To všechno k životu patří. I když dělám věc, kterou miluji, nastanou nějaké překážky nebo mi budou házené klacky pod nohy, někomu se moje vize nebude líbit, ale přesto pro mě má smysl dál pokračovat a nenechat se od své cesty odradit. Myslím, že si v tom spousta lidí najde svoje, ať už jde o práci, přátelství, nebo třeba koníčky.
Vás někdo od vaší vize odrazoval?
Není tajemstvím, že jsem se někdy nepohodla s producenty nebo s vydavatelstvím, ale to k tomu patří, a pokud je má vize silná a sama jí věřím, tak můžu říct, že jsem si ji z devadesáti devíti procent uhájila.
S kým jste na písni spolupracovala?
Singl jsme napsali a nahráli s Ondrou Fiedlerem a Marcelem letos v Berlíně. V únoru jsem tam za nimi jela zkusit něco napsat. Oblíbila jsem si to tam, protože člověk je vytržený z domácího prostředí a myslí jen na muziku.