To podstatné o povaze Radkovy nové knihy je řečeno v její anotaci: „Praha beatová nabízí „Magical Mystery Tour“ po pražských lokalitách spojených ve druhé polovině 20. století (s mírným přesahem za rok 2000) s rockovou hudbou. Navštívíme kluby, sály, kulturáky, máničkovské hospody, otevřené byty i zkušebny. Vypravíme se za Bosou hlavou i Plechovým dědečkem, na rock‘n‘roll půjdeme do Merkuru i na Rokosku, na metal do Barikádovny. Odkryjeme tajemství popelářské bedny před New Clubem a uvnitř okusíme proslulou leteckou limonádu. A pak skončíme na hřbitově, jako ostatně všichni.“
Ta pointa v anotaci je perfektní…
Nakonec ale došlo k drobné úpravě, protože na hřbitově neskončíme. Původně jsem měl představu, že součástí knihy bude kapitola o hrobech hudebníků. Na vernisáže k nám do muzea totiž občas chodí paní Oplatková, což je bývalá zaměstnankyně Uměleckoprůmyslového muzea a znamenitá žena, která na stará kolena začala dělat na Správě pražských hřbitovů. A ta nám nabízí témata, která se k tomu váží. A tak jsem si říkal, že by to byl pěkný konec té knihy, ale pak mi došlo, že vzhledem k pozůstalým už to není tak dobrý nápad. A tak na hřbitově nekončíme. Ale jedna drobná zastávka tam přesto je.
Pojďme na začátek. Jak tě napadlo udělat knihu o místech, která už neexistují, ale jsou důležitá pro rockovou historii?
Její geneze je dlouhá. Trvalo to deset let, než jsem ji připravil k tisku. Někdy na přelomu let 2012 a 2013 jsme s mým kamarádem, literárním historikem Michalem Jarešem, měli ideu knihy o obalech desek. Komunikovali jsme o ní se šéfem Academie Jiřím Padevětem a taky jsem mu napsal, že by mě někdy v budoucnu zajímalo zpracovat i tohle téma: kluby, tančírny, kulturáky a podobně. A on odepsal, že to by ho zajímalo víc než ty obaly. A tak jsem si říkal, že až na to budu mít čas, tak bych to téma rozvinul…
Máme rok 2023, to docela trvalo…
Bylo to jaro zázraku 2013, kdy hokejový tým mého rodného města Škoda Plzeň vyhrál titul. A protože mě vždycky zajímala historie plzeňského hokeje a všechny ty historky, které nikdy nikdo nesepsal, uvědomil jsem si, že teď už není kam uhnout. Když to tam Tomáš Vlasák v semifinále fláknul Slávii asi půl minuty před koncem, tak jsem zaprvé málem proskočil oknem a zadruhé mi došlo, že teď prostě musím. Odložil jsem všechno, co bylo zbytné. Pak jsem až do roku 2019 pořád něco dělal. Ale najednou jsem měl všechno splněné a říkal si, co bych teď asi vymyslel. Z ničeho nic nám do Popmusea napsal pan Padevět, že by potřeboval nějakou fotku. Tak jsem mu ji vybavil a zkusmo se ho zeptal, zda ho ještě zajímají ty kluby. A on odpověděl, že okamžitě posílá smlouvu.
Výborně!
… jenže přišel čínomor.
To je pro knížku o místech, kde se hraje a rodí živá hudba, ta nejlepší zpráva.
Zpětně si říkám, že mě ta knížka paradoxně první měsíce držela nad vodou. Najednou jsem měl čím se zabývat. Zároveň se otevřela vědecká databáze Kramerius a já náhle mohl zkoumat digitalizované deníky, časopisy a další zdroje. Rezervoár informací, ze kterých jsem mohl vycházet, se zvětšil. Kutal jsem si na tom z domova, dlouhá odpoledne trávil v Popmuseu, kde jsem studoval další knihy a časopisy, které máme v bibliotéce.
A co jsi zjistil? Čím tedy začíná, jak ty píšeš, doba bigbítová?
Začátek je celkem dobře datovatelný. V sezóně ’56/’57 začala v Redutě hrát kapela Akord klub, která už trochu koketovala s rokenrolem. Zmapovat zrovna ty rokenrolové začátky je docela jednoduché, člověk má na co navazovat. Aleš Opekar, náš muzejní náčelník, na začátku devadesátých let pracoval pro Ústav pro hudební vědu a tam měl projekt, v němž mapoval začátky rokenrolu v Čechách. Nasbíral tehdy spoustu materiálů a svědectví lidí, které jsme později už nemohli natáčet ani pro seriál Bigbít, protože už tu nebyli. Sbírku, kterou shromáždil, máme v depozitáři, takže s tím byl paradoxně snad nejmenší problém.
Pokud tohle bylo jednoduché, jak jsi ale pokračoval dál? Lovil jsi informace z tisku?
Je to trochu ošemetné. Zrovna ta pražská rocková historie se mizerně mapuje skrze archivní prameny. Já si na tom ale vždycky docela zakládal. Když jsem dělal knihu o západočeském bigbítu, hodně jsem se věnoval výzkumu v okresních archivech, zejména ve fondech kulturních komisí nebo kulturních středisek, a obzvlášť výborné jsou archivy komisí na ochranu veřejného pořádku. V těch se obvykle probíralo to, když se někde máničky zmastily a páchaly nezdobu. Ale s tím je v hlavním městě trochu problém.
Proč?
Protože třeba fondy obvodních kulturních středisek jsou mnohdy nezpracované a tím pádem nepřístupné. To znamená, že člověk musí vzít za vděk časopisy, deníky a soudobou vzpomínkovou literaturou. Té je naštěstí dost, ale musí se k ní přistupovat kriticky. Paměť je velmi ošidná, což jsem si ověřil u těch západočeských bigbítů. Tam některé věci lidem lítaly o tři nebo i o pět let. A nebyl to vůbec žádný problém. Jedno vodítko ale fungovalo od první poloviny šedesátých let až na začátek let devadesátých. A to byl Kulturní přehled pořadů hlavního města Prahy. Díky němu jsem získal pěknou kostru toho, jak se rocková kultura objevovala v různých klubech a kulturácích a pak z nich zase mizela, když se v nich střídali lidé, kteří tam pracovali, a taky jak se měnila doba.
Dá se z toho ale popsat atmosféra doby, kdy rokenrol začínal a bouřil?
Když to člověk nezažil, tak to asi plasticky popsat nejde. Ale z těch vzpomínek se samozřejmě nějaký kontext sestavit dá. Mně ale nešlo ani tak o popis atmosféry, chtěl jsem mít pohromadě topografii. Skoro od telecích let jsem si o tom četl. Třeba v knížce Vojty Lindaura a Ondřeje Konráda Život v tahu, ze které pak vznikl základ scénáře pro seriál Bigbít. Tam se zmiňovaly všechny ty slavné sály: Merkury, Jezerky, Srdíčka a podobně. Mě zajímalo, ve kterém období ta místa fungovala, kdo v nich hrál a jak to dlouho trvalo.
A to všechno se dalo vyčíst z kulturního přehledu?
Musel jsem mít na zřeteli, že ne všechno, co tam bylo napsané, v těch klubech skutečně hrálo. Zejména pro 80. léta to bylo docela typické. To nejzajímavější se totiž v programech často skrývalo pod položkou „a hosté“. Hodně typické je to třeba pro Chmelnici, která byla v 80. letech páteří pražského alternativně hudebního dění.
Tedy podle kulturních přehledů se asi do klubů úplně nechodilo.
Upřímně řečeno jsem si myslel, že to tehdy fungovalo hlavně na principu šeptandy, nebo že publikum chodilo do daného klubu pravidelně, takže všichni věděli, kdo tam bude hrát. Zrovna před čtrnácti dny jsem ale mluvil se spisovatelem Bohuslavem Vaňkem Úvalským a ten mi říkal, že pro něj byl Kulturní přehled skutečně jako bible. Asi tedy pro dost lidí jako vodítko fungoval i tak.
Co ale místa, která oficiální nebyla a v tisku se o nich nepsalo? Ty jsi mapoval?
Ano. Samozřejmě v půlce šedesátých let byla informovanost o tom, co se děje, docela slušná. Psalo se o tom v Melodii nebo v Aktualitách Melodie, které navíc byly první čtrnáctideník, takže byly celkem pohotové. Informace o tom kdo, kdy a kde hraje, se ale objevovaly i ve Večerní Praze. Jenomže pak přišel rok 1971 a všechno z tisku zmizelo. V tu chvíli jsem se začal pohybovat na půdě, která byla docela nejistá. Věděl jsem, že na některých místech se určitě hrálo, ale netušil jsem co. Klasickou ukázkou jsou kolejní kluby. Třeba na Strahově, který v 70. letech docela fungoval, ale vlastně to nepatří do narativu, který všichni známe zejména okolo strahovské Sedmičky.
Jak to myslíš?
Sláva strahovské Sedmičky povstává někdy na konci 80. let. V sedmdesátých letech hrála v hierarchii strahovských klubů větší roli Jednička a chvíli Jedenáctka. Ale ty kluby byly primárně pro studenty, a pokud na ně člověk nebyl napojený nebo nebyl účastný nějaké hospodské šeptandy, tak se o tom, kdo tam hraje, dozvídal dost špatně.
Lze z toho, co jsi studoval, vysledovat, kdy byla doba pro kluby nejpříznivější?
Lepší a horší časy pražských klubů a kulturních zařízení celkem odpovídají tomu, jaký měla prostor hudba jako taková. Je zjevné, že v druhé polovině šedesátých let bylo prostorů k hraní dost a hodně to v nich žilo. Přesně to koresponduje s dobou společenského uvolňování, která se na rozmachu pražského bigbítu projevila. V protikladu k tomu je větší část sedmdesátých let docela temná. Dá se vysledovat to, co je typické pro všechna velká města té doby, že se rocková hudba vytlačuje ven z města. Začíná se hrát ve vesnicích okolo. A některá místa začala suplovat vnitroměstské kluby, které v té době neexistovaly nebo byly potlačené nebo v nich hrálo country, které zažívalo ohromný boom.
A když se později poměry zase uvolňovaly…
Tak se bigbít začal dostávat zpátky do větších míst a sálů. Někde vznikaly docela zajímavé scény, i když to třeba bylo na okraji Prahy, typický příklad byl Opatov na Jižáku, nebo úplně na konci osmdesátých let Delta na Dědině, která potom zažila zlatý věk v devadesátých letech. První půlka devadesátých let, to už byl opravdu velký rozmach.
Dá se v klubovém dění vysledovat nějaký princip? Do klubů přece chodili podobní lidé, hrály tam určité kapely…
Vždycky na tom byl důležitý ten lidský faktor. V druhé polovině šedesátých let třeba na Novém Městě existoval klub Olympik, který tvořili Šimek a Grossman a lidé kolem nich. A na druhém břehu Vltavy krátce nato vzniklo druhé centrum ve Futuru, za nímž stála další důležitá figura té doby, kterou byl Bohumil Durdis. Ten se už na začátku 60. let pod rouškou obvodní svazácké organizace ve Vysočanech snažil pořádat rokenrolové koncerty na různých místech v Praze. Třeba tady u vás za rohem v hospodě U Zábranských. Typická ukázka toho, jak je lidský faktor důležitý a jak záleží na tom, že se někde usadí spiritus agens a něco rozjede, je osoba Miloše Čuříka. Ten se objevil někdy na přelomu 60. a 70. let v Zahradním Městě v kulturním domě Cíl, který už dnes dávno neexistuje. Dělal tam poslechové pořady, na něž se nabalovala skupina jeho fanoušků. Když měl asi dvouletou pauzu, nejspíš kvůli vojně, tak s ním potom přešla i do Karlína na Invalidovnu, kde fungoval malinkatý klub, který se jmenoval Labyrint.
Takže fanoušci za ním šli přes celou Prahu…
V té naprosté poušti let sedmdesát tři až sedmdesát pět tu sehrál velmi důležitou úlohu. Nedá se předpokládat, že tam chodily nějaké davy. Ten sál byl opravdu malinkatý. Ale pověst, která se na něj nabalovala, asi dost pomohla tomu, že když odtamtud Miloš Čuřík odešel a přesunul se na Rokosku, na nějakou dobu se z ní stal středobod pražské rockové scény.
Co se s klubovou scénou stalo v 90. letech, když přišla sametová revoluce?
Je to jednoduché. Vzniklo to, co hudba vždycky potřebovala, naprosto přirozené podhoubí, aby se měli kde scházet lidi spojení společným zájmem a kapely mohly konfrontovat svůj um-neum mezi sebou. Ten základ částečně fungoval i předtím, ale bylo to sešněrovanější.
Vždycky si totiž vzpomenu na historku Michael’s Uncle, kteří měli klub Kotelna, což byla skutečná kotelna, ze které museli nejdřív vynosit uhlí, aby tam mohli začít dělat nějakou produkci. Takové historky tě zajímaly taky?
Částečně ano. Zrovna Kotelna se nedá obejít, ta byla výborným semeništěm příběhů. Navíc byla docela dobře zdokumentovaná, protože na začátku roku 1990 vycházel u známého undergroundového časopisu Vokno zpravodaj Voknoviny. Když Kotelnu museli v květnu 1990 zavřít, tak tam příběh toho klubu velmi pečlivě popsali.
V devadesátých letech dokonce byla i několik dní trvající demonstrace na Staroměstském náměstí za to, aby se v Praze otevřely nové kluby. Tu mi zase líčil Petr Hošek z Plexis.
Ta byla velmi důležitá. Díky ní se totiž podařilo vytvořit na tehdejší pražské zastupitelstvo tlak, aby poskytlo tomuhle segmentu společnosti prostory. Odtud vedla i cesta ke vzniku Bunkru nebo Rock Café v jeho současné podobě a třeba taky Roxy.
Když ses do klubové historie nořil, narazil jsi na nějaký podnik, který bys býval chtěl zažít na vlastní kůži?
Klubů, které bych chtěl navštívit, nebo alespoň vidět, jak to tam vypadalo, je spousta. Zajímalo by mě zažít tu rokenrolovou atmosféru koncertů v Merkuru v Pařížské ulici, nebo jak vypadal klub Olympik. Znám sice pár lidí, kteří tam docházeli, byť už v té pozdější úpadkové fázi. Ale to člověku osobní zážitek nenahradí. Ještě mě napadl Beat fan Club v sále Čechie v Libni, u jehož základů stál i pan doktor František Janeček, tehdy ještě jako mladý cucák. Jeho tatík byl snad správcem sálu, tak tam se synáčkem pořádali koncerty a podle svědectví některých muzikantů holili kapely. Byla to asi taková jeho škola do budoucna. Takže tyhle zakladatelské kluby by mě asi zajímaly ze všeho nejvíce.
Pojďme ještě na závěr našeho povídání trochu pryč od knihy a řekni mi víc o Popmuseu, kde působíš. Jak vůbec vzniklo?
Byl to takový vedlejší produkt seriálu Bigbít. Všichni otcové zakladatelé muzea se na něm nějakým způsobem podíleli. V rámci práce na seriálu se totiž posbírala spousta materiálu, kterou nebylo kam uložit a přišla by vniveč. Aleš Opekar byl v 90. letech v muzeích v Nashvillu a podobně a velmi prahl po tom založit něco podobného v Praze. V roce 1998 se mu to úsilí povedlo překlopit k tomu, že jsme ve Vinárně U Sudu, což je taková naše Šmejkalova ohrada, měli zakládající schůzi a v roce 2000 se stěhovali do prvních prostor, které byly v Umělecké besedě na Malé Straně.
Teď sídlíte v klubu Kaštan, kam lidé mohou chodit i na výstavy.
Od března jsme přišli s novou expozicí V jako vinyl. Výhry a výdobytky vinylového věku. Ta se věnuje historii vinylových desek v Československu a posléze v České republice. To téma nahlížíme z různých úhlů. Ať už z pohledu vydavatelství, která tady fungovala, výroby, různých edic, licenčních desek a podobně. Ta výstava je trochu specifická v tom, že ji tentokrát neděláme my jako pražské centrum, ale naši brněnští kolegové Josef Kytnar a Miroslav Balák, což jsou autoři encyklopedie rock na gramofonových deskách 1960–1997, mezi sběrateli přezdívané Žlutá bible. To jsou ale naštěstí autoři nadmíru povolaní a musím říct, že naši důvěru nezklamali. Schválně se přijďte podívat.
Seznamte se
Radek Diestler (1972) vystudoval historii a archivnictví. V roce 1991 začal přispívat do hudebních časopisů a později působil jako editor časopisu Rock & Pop. Spoluzakládal pražské Popmuseum a dodnes v něm působí. Zabývá se především historií české populární hudby – napsal ale i řadu knih o hokeji, pivu i jeho rodném Plzeňsku. Jeho nová kniha Praha beatová vychází v březnu u nakladatelství Academia.