V kavárně nedaleko nejstaršího českého vydavatelství Martin Kudla vysvětluje, že si je velmi dobře vědom, že ve vydavatelství, jehož část archivu je dokonce národní kulturní památkou, si nedělá nahrávky vždy jen „pro sebe“. Rozhoduje mimo jiné i úctyhodná tradice či trh, jenž ale není jen nějakým abstraktním světem čísel. Na konci je vždy konkrétní člověk, který si hudbu kupuje a poslouchá ji.
Čerstvý člen nejužšího vedení Supraphonu tak reaguje na mé dotazy směřující k tomu, zda mu tradiční české vydavatelství jako člověku, kterého znám z indierockové kapely, konvenuje jako hudebnímu fanouškovi. „Rád bych, aby se s rozvojem hudebního trhu posouval i vkus běžných posluchačů. Aby vydávání hudby nebylo limitováno pouze kupní sílou potenciálního publika,“ komentuje Kudla, když mluvíme o specifikách zdejšího trhu, který není největší, a pro žánry mimo mainstream proto vždy není tolik prostoru. Probrali jsme řadu dalších témat, mimo jiné i to, jak mu v jeho roli pomáhá, že je stále aktivním muzikantem.
Historie Supraphonu sahá až do roku 1932. Jak jste poprvé zaregistroval jeho existenci?
Poprvé jsem si všiml typického loga v podobě lva s lyrou na LP deskách svých prarodičů už v dětství. Myslím, že podobně to má většina populace. Největší archiv z rodiny vlastní strýc, který na mě měl, co se hudby týká, velký vliv. Schraňuje doma i šelakové desky a další hudební artefakty. Je nadšený sběratel a hifista. Společně jsme hovořili o muzice a pouštěli si klenoty z jeho sbírky.
Hudba Johna Mayera je jednou ze stálic osobního playlistu Martina Kudly.
Vinyly jsou se Supraphonem spjaté natolik, že jsem zaznamenala, že společnost někteří lidé stále nazývají gramofirmou. To se mi zdá roztomile archaické.
Je to jen otázka terminologie, ale my už mluvíme spíše o vydavatelství. Dávno nevydáváme jen vinyly, ale i jiné nosiče a zásadní složkou je samozřejmě streaming. Především se ale dnes vydavatelské domy čím dál víc transformují do agentur, které umělcům poskytují širší servis.
Kdy vás poprvé napadlo, že byste zde mohl pracovat?
Vzniklo to do velké míry shodou příznivých okolností. V roce 2016 má kapela předskakovala Tata Bojs, a díky tomu jsem se seznámil s tehdejším klávesistou Jirkou Hradilem, jenž má dnes kapelu Lesní zvěř, Hrubou Hudbu a další projekty. Propojil nás s ředitelkou Ivou Milerovou, nyní předsedkyní představenstva. Slovo dalo slovo – psal jsem totiž diplomovou práci o digitálním ekosystému hudebního trhu. Ve vydavatelství zrovna hledali někoho mladého, kdo by se věnoval producentství a právě rozvoji streamingu. Dostal jsem příležitost a moje první pozice byla producent a digital marketing manager.
Digitalizace hudby byla dlouho přelomové téma a stále je zásadní pro fungování trhu. Čím konkrétně jste se v diplomové práci zabýval?
Vznikala na katedře teorie a dějin hudebního umění, což je velice akademické prostředí, kde se lidé teoreticky zabývají reflexí hudby, hodně se zaměřuje na historii. Moje téma se tedy trochu vymykalo, ale protože jsem v hudbě ponořený celý život, chtěl jsem se zabývat něčím aktuálním. I kvůli vlastní kapele jsem tíhnul k novým tématům, populární hudbě, otázce streamingu a digitální transformace. Zajímala mě témata jako DIY, zpřístupnění a demokratizace nahrávacího procesu, fenomén bedroom producers, kdy se umělci stávají díky sociálním sítím slavnými doslova rovnou z pokojíku. Zkoumal jsem, jak tyto změny ovlivňují celý kreativní proces a kreativní průmysl včetně ekonomických dopadů. Byla to hodně analytická práce, která se snažila dění zachytit poměrně komplexně. Má teze velmi zjednodušeně byla, že digitalizace nejen že zpřístupňuje tvorbu v podstatě skoro všem, ale že také zasahuje do nejhlubších struktur hudebního ekosystému od A do Z.
Jeden čas se dokonce zdálo, že pokud major labely nedokážou reagovat, může je to zničit.
Ano, to narážíte na dobu na přelomu milénia a kauzu kolem Napsteru, MP3, stahování a velký pokles prodejů nosičů, a tím pádem i propad v zisku nahrávacích společností včetně umělců. Řada jich opravdu zkrachovala, ale spíš těch menších. Velké firmy víceméně skrze redukování nákladů i personálu přežily, postupně skoupily některé menší firmy a začaly vznikat ve větší míře sublabely. Dočkali jsme se resuscitace v podobě streamingu a dalších forem online užití, které situaci narovnaly a dál narovnávají. Supraphon tato kritická léta přežil mimo jiné díky svému rozsáhlému katalogu.
Když jste u Supraphonu začínal (2017), jaká tehdy byla situace?
I když už streaming pár let fungoval, pořád byl trh relativně nový. Vzpomínám si na svou první opravdovou kapelu někdy v roce 2013 – tehdy jsme ještě nevěděli, jak naši hudbu šířit online. To, že by bylo možné ji distribuovat na iTunes nebo Spotify, se nám zdálo jako něco neuvěřitelného. Přeskočím deset let a sedíme v kavárně, kde můžete z telefonu nebo laptopu odeslat hudbu do dvou set obchodů po celém světě. Všechny ty platformy udělaly obrovský posun. Do Supraphonu jsem nastoupil v době, kdy západní Evropa, Amerika či severské země už měly velké množství uživatelů – ať už premium, či takzvaně „ad supported“, ale u nás bylo vše stále trochu v plenkách – na vzestupu. Učili jsme se proto lépe využívat všechny možnosti, které platformy nabízejí.
Co si pod tím mám představit?
Zprvu šlo především o zdokonalení distribučního řetězce, aby data byla všude ve správný čas, to ale byla průkopnická práce, kterou udělali kolegové přede mnou. Já nastoupil v době, kdy se řešilo více například načasování promotion. Od té doby se digitální trh stále dynamicky rozvíjí a my jej aktivně sledujeme, implementujeme nejnovější nástroje, a díky tomu nabízíme profesionální vydavatelský servis.
Jedním z interpretů, které Supraphon zastupuje v modelu 360°, je Michal Horák.
Co mladého hudebníka na práci ve vydavatelství Supraphon, které mimo jiné dost čerpá z historie, lákalo?
Je to žánrově široce rozkročené vydavatelství. Vydává klasiku, populární hudbu, rock i mluvené slovo a dnes má v rámci 360° zastupování například i rappera. Neměl jsem problém si k tomu najít cestu. Souzním s tvrzením, které říkával australský profesor etnomuzikologie na univerzitě. Že všechna hudba si je rovna. Každá generace a každé období má svou hudbu a ta má v tom kontextu vždy svou hodnotu a smysl. Nebylo by fér se na některé umělce či žánry koukat s despektem. Vždy jsem to vnímal takto a také se snažil chovat jako profesionál – kromě toho label mě naučil nahlížet na hudbu optikou posluchače, pro které hudba vzniká. Ne všechno musím nutně dělat pro sebe.
Jaká část vaší práce vás nejvíc baví?
To je jednoduché – že jsem blízko hudbě, v centru hudebního dění, podílím se na více projektech najednou, mám rád žánrovou pestrost a práci s lidmi. Zpočátku jsem pracoval především v oblasti digitálního marketingu, to znamená v segmentu, který zaznamenává prudký rozvoj. Jsem nadšený, když můžu sledovat trendy, inovace a novinky a snažit se je zavádět u nás a firmu tak rozvíjet. Tahle oblast mě fascinovala od doby, kdy jsem začínal hrát v kapele. Je to kreativní a dynamické zaměstnání.
Aktuálně mám taky radost z připravované vizuální aktualizace firemní identity. Značku neměníme, ale chceme ji i její online i offline přítomnost osvěžit. Chystáme novou typografii, barevnost, facelift loga a podobně. Cílem je prezentovat portfolio našich aktivit atraktivní formou podle současných standardů. Tedy vše, co firma uvnitř dnes už představuje – skvělý servis, stabilní personál profesionálů, pozitivní atmosféru a osobní přístup k umělcům, dát vidět i navenek, tak aby prezentace zrcadlila dynamický a progresivní směr, který nyní firma má.
Zmínil jste také producentskou práci. Co to konkrétně ve vašem případě znamená?
Působil jsem jako výkonný producent – respektive jsem se jím za pochodu jako čerstvý absolvent se zkušenostmi z kapely učil být. Odkoukával jsem od kolegů, jak pracovat s umělci. Je k tomu potřeba určitá míra empatie, intuice, ale i konzistentní systematické práce. Od roku 2019 v Supraphonu rozvíjíme zmíněný model 360° zastupování umělců – komplexní péči zahrnující práci s repertoárem, nahrávání, vydávání, booking, PR, marketing, licence, management. První umělec, se kterým jsem takto začal spolupracovat, byl velice talentovaný mladý písničkář Michal Horák.
Dále dlouhodobě spolupracuji s rapperem jménem Totally Nothin, kterému se dobře daří ve streamingu a je velmi kreativní. Obecně ze všech úspěchů námi zastupovaných umělců mám samozřejmě radost. Odhadovat na začátku kariéry, komu se to povede, je trochu jako věštění z křišťálové koule. V hudební branži je totiž běžné, že to nevyjde vždy. Loni jsem měl také možnost vydavatelsky spolupracovat s badfocusem, producentem elektronické hudby. Jsem velmi rád, že jsme byli u vydání jeho prvního mediálně velmi pozitivně přijatého alba meditating while raving. Je to jeden z menších releasů, které jsou ale důležité z toho hlediska, aby člověka práce naplňovala a bavila. Podle mě je to skrytý klenot.
Jak velký je u Supraphonu pro takové projekty prostor?
Prostor je pro všechno, ale musí to nějakým způsobem dávat smysl. Ekonomicky, umělecky nebo, řekněme, i z hlediska PR. A jeden z nejdůležitějších parametrů je, aby to fungovalo také lidsky. Pokud si to nějak vzájemně sedne, jsme schopni udělat cokoli. Musíme si ale za každým takovým projektem stát.
„Podle mě je to skrytý klenot,“ říká Martin Kudla o tvorbě producenta badfocuse.
Iva Milerová se u příležitosti změny struktury vedení Supraphonu vyjádřila, že by ráda zachovala kontinuitu a zároveň posílila společnost ve schopnosti pružně reagovat na rychle se měnící trendy i vývoj hudebního byznysu jako takového. Co je podle vás nejdůležitější z hlediska zachování kontinuity?
Tradice a hodnoty značky. Supraphon je česká firma s českými majiteli, bohatou historií a katalogem, jenž pokrývá velkou část hudebního odkazu předchozích generací, ať už jde o populární, nebo klasickou hudbu. Součástí té tradice jsou také posluchači – ti tvoří hodnotu firmy. Historie nás nějakým způsobem definuje i do budoucna a dává firmě celosvětové renomé, které vnímám i na mezinárodních konferencích nebo schůzkách s partnery. Z hlediska celosvětové distribuce jsou ceněné nahrávky klasické hudby, kde Supraphon představuje prestiž a kvalitu.
A výzvy do budoucna jsou jaké?
Rád bych nadále posiloval odkaz, který nám byl předán, je potřeba se adaptovat na dynamicky se měnící hudební prostředí a navazovat nové spolupráce s talentovanými umělci, obchodními partnery, ale také budovat vzájemný vztah s posluchači. Právě umělci a posluchači jsou v centru všeho dění. A samozřejmě, pokud chceme být nejlepší, je potřeba pružně reagovat v poměrně silně konkurenčním prostředí a poskytovat skvělý servis.
Zatím systémem 360° zastupování spolupracujete s několika málo jmény – dovedu si přitom představit, že i pro další mladé mainstreamové umělce by mohlo být otázkou prestiže vydávat u Supraphonu, a mohlo by jich tedy být víc…
S těmi, se kterými jsme začali od roku 2019, již máme hezké výsledky – vyprodaná turné, čísla na streamingu a podobně. Tyto spolupráce budujeme téměř od začátku, tedy to nějakou dobu přirozeně trvá. Pokud se nebavíme o nějakém virálním rychlém startu, rozvoj kariéry nového umělce trvá cca 3–5 let a více. Obecně další jména rádi přivítáme, jen je nezbytné dobře plánovat kapacity a zdroje, abychom udrželi kvalitu poskytovaného servisu.
Co se týká práce s archivními nahrávkami z katalogu Supraphonu – lze s nimi pracovat kreativně, nebo jde především o sledování výročí a vydávání reedic v pravý čas?
Všechny nahrávky starší než rok a půl se dnes už považují za back catalog. Velká část jsou reedice – to znamená opětovné vydání například digitálně remasterovaných nahrávek, které už nejsou na trhu dostupné. K tomu se aktualizují a revidují například booklety rozšířené o dříve nepublikovaný materiál, jako jsou fotografie nebo texty. S výročími pracujeme často, ale jsou i další cesty a prostor pro kreativitu. Nedávno jsem například zaznamenal interaktivní web Neila Younga s celou diskografií, příběhy a spoustou fotek. To si dovedu logicky představit v našem kontextu například u Karla Gotta. Komu jinému něco takového připravit. Jeho jméno bylo a stále je se značkou Supraphon silně spojené. K oživení starých nahrávek také pomáhá například jejich využití ve filmu. Všimněte si, jak pomohl seriál Stranger Things k obnovení popularity hitu Running Up That Hill od Kate Bush…
Dřív jste byl členem kapely No Distance Paradise, nyní hrajete jen s Thomem Artwayem. Jak vám to pomáhá ve vaší současné práci?
Se světem, ve kterém se pohybuji profesně, mě to udržuje v souznění. Disponovat jistým hudebním backgroundem a znalostí z terénu považuji za výhodu.
Na hudební scéně bylo o Martinu Kudlovi poprvé slyšet díky jeho kapele No Distance Paradise.
Netvrdím, že to je podmínka pro práci s umělci, ale zejména na některých pozicích to vnímám jako velký přínos. Pokud víte, co všechno život hudebníka skutečně obnáší od kreativního procesu přes hodiny na cestách, euforii na koncertech až po přípravu vlastního releasu, pak pochopíte veškeré to úsilí, emoce a někdy i frustrace, které za tím vším jsou, a dokážete se tak lépe vcítit do druhého člověka a jeho postojů. V labelu to pak poznáte zase z jiné perspektivy a krásně se vše spojí. Líbil se mi takový bonmot, že label vnáší řád do bohémského světa umění. Baví mě být součástí uměleckého procesu. Je to povznášející a nabíjí mě to. Když přijde skvělé demo nebo nějaký úspěch našich umělců, nakopne mě to a připomene, proč tuhle práci dělám. Obecně je tedy fajn znát ty světy oba, pomáhá to vzájemné empatii a otevřené rovné diskuzi. Už proto, že hudba je nedílně spjatá s emoční, duševní a pro někoho až spirituální stránkou.
Netoužil jste prorazit s vlastní kapelou a živit se jen tím?
Nikdy jsem hudbu jako kariéru neplánoval. Ani v kapele. Snažil jsem se intuitivně zabývat věcmi, které mi dávaly smysl bez ohledu na to, co to přinese. Bavilo mě studovat hudbu, tvořit hudbu, užívat si energii, kterou hudba přenáší. Neměl jsem ambice být rocková hvězda a bavil mě ten samotný proces. S první kapelou No Distance Paradise jsme hráli na všech velkých českých festivalech i klubech. S Thomem Artwayem jsme si vyzkoušeli také zahraniční koncerty, což byla skvělá zkušenost. Nicméně po všech těchto zkušenostech si uvědomíte, že žít jako koncertující umělec není tak romantické, jak si to mnoho lidí představuje. Nicméně k hudbě budu mít blízko asi vždycky.
Jak vnímáte pověst lidí z vydavatelství v lepším případě jako kravaťáků, v horším jako padouchů, kteří umělce využívají? Je to dnes už jen filmové klišé?
Myslím, že to patří minulosti. Doba se velmi vyvinula, až k dnešní hyperkorektnosti. Role vydavatele jako „bad guys“ už se přežila, ale tuším, o čem mluvíte. Kdysi jsem coby fanoušek Nirvany četl Heavier Than Heaven a znám řadu filmů na tohle téma, ale je to už úplně jiné. Je to spíše partnerství a spolupráce. Ne že label jako jakási autorita svrchu diktuje, jak co má být. Možná někde je to přísnější – nepřijme se jedno dvě tři čtyři dema a umělec je pak frustrovaný, ale na druhou stranu, label chce pro umělce úspěch a z perspektivy své zkušenosti, expertizy i finanční participace na kariéře má tendence rozhodování více či méně ovlivňovat. O všem lze komunikovat – u nás je to vždy na bázi racionální diskuze a doporučení. „Hele, myslím si, že by bylo dobré to udělat takhle, protože to bude mít tenhle přínos.“ Zajímá mě, co řekne druhá strana, bavíme se, argumentujeme a řekl bych, že téměř ve sto procentech dospějeme ke konsenzu. I přesto má umělec právo veta. Není zdravé někoho nutit do věcí, co necítí. Stejně by nefungovaly. Label má být partner, který s umělcem sdílí nápady a pomáhá. Cílem je, aby dotyčný co nejvíce rostl jak umělecky, tak ekonomicky a aby nedělal zbytečné přešlapy. Důležité je společně určit směr a pak v ideálním případě doprovázet v cestě na vrchol.
Čím je Česká republika pro vydavatelství specifickým trhem oproti zahraničí?
Specifikem je určitě velikost trhu. Deset milionů obyvatel není málo, ale ani mnoho, což vytváří jisté limity. Zjednodušeně řečeno, v praxi to pak znamená, že ekonomicky životaschopné jsou pak pouze mainstreamové žánry, kterými jsou zejména pop, rock a rap. Pak samozřejmě klasická hudba, ale ta je výjimkou, protože často funguje v jiném režimu financování a distribuujeme ji do celého světa bez jazykových omezení. S alternativou a minoritními žánry je to už složitější. Pokud by tedy česká branže byla větší, nabízela by větší pestrost a více možností pro naši práci.
Jakou hudbu si v dnešních dnech nejraději pustíte vy sám?
V rámci práce i osobně poslouchám hudbu napříč žánry a mám to hodně rozmanité. Poslouchám v podstatě neustále a jen přepínám nálady a témata podle toho, co dělám, ať už je to práce, sport, nebo doprava. Rád si pustím dobře vyprodukovaný pop, kytarový rock, jazz i klasiku. Když jdu sportovat, klidně si pustím elektronickou hudbu nebo hardcore, když se chci uklidnit, tak chill-hop a jindy zase právě klasiku nebo jazz.
Na koncertech Thoma Artwaye můžete vidět Martina Kudlu jako součást jeho kapely.
Čí koncerty byste nikdy nevynechal?
Na domácí scéně si rád zajdu na koncert Tata Bojs, na I Love You Honey Bunny a na spoustu nových začínajících interpretů. Koncerty našich umělců navštěvuji docela pravidelně. Ze zahraničních jmen mám ještě pár nesplněných přání z dřívějška, jako například Radiohead, a ze současnosti je to Dua Lipa nebo Weeknd. Mezi takové stálice, které mě provází už řadu let a stále mě baví, by patřila návštěva koncertu Johna Mayera.
Seznamte se
Jméno Martina Kudly hudební fanoušci mohli poprvé zaregistrovat díky kapele No Distance Paradise. Hrál v ní na elektrickou kytaru a klávesové nástroje. Díky skupině a společnému turné s Tata Bojs se seznámil s ředitelkou Supraphonu Ivou Milerovou. Jako čerstvý absolvent teorie a historie hudby na Palackého univerzitě v Olomouci nastoupil do vydavatelství na pozici producent (A & R), digital marketing manager, a od roku 2022 působil také jako zástupce ředitelky. Nyní se Iva Milerová posunula o úroveň výš do funkce předsedkyně představenstva, dosavadní finanční a obchodní ředitel Libor Holeček se stal generálním ředitelem Supraphonu a Martin Kudla je od letošního roku výkonným ředitelem.