„Lidé chtějí spojení s přírodou a zdravější vztah ke svému okolí, od něhož jsme se v západní společnosti výrazně oddělili,“ říká Einar Selvik o popularitě své kapely, kterou někteří připisují i jeho někdejší roli v seriálu Vikingové, na jehož soundtracku se Wardruna podílela. Jde tu ale o víc než o fascinaci Vikingy, kteří se mlátí sekerami.
Naposledy jsem s vámi mluvila v říjnu 2020 v den, kdy vyšlo album Kvitravn. Jak jste se od té doby měl?
Stalo se toho hodně. Nejšťastnější jsem díky tomu, že už jsme od té doby mohli odehrát řadu koncertů a máme jich ještě mnoho naplánovaných. Jsem rád, že jsme konečně zpátky v bodě nula a znovu přemýšlíme nad novými věcmi.
Právě jste na září ohlásili koncert v athénském kamenném odeonu Herodes Atticus. I v Česku budete hrát na velmi romantickém místě – v amfiteátru pod hradem Loket. Nemůžou být tak spektakulární kulisy někdy rozptylující?
Naopak, hraní na krásných místech si velmi užívám. Hodně brzy, už po několika prvních koncertech, jsme si uvědomili, že když hrajete v úžasném prostředí, vznikne další úroveň napojení. Hudba a okolí se krásně doplňují a vzniká synergie. Dva plus dva nejsou v takovém případě čtyři, ale pět. Pro nás i pro publikum je to mocný zážitek, kdy se kromě hudby člověk napojí třeba i na historii a kulturu obecně.
Spolupráce s Bergenským filharmonickým orchestrem je pro Einara Selvika splněný sen.
Na jakých nejvíc okouzlujících místech jste kdy hrál?
Jsme docela rozmazlení. Hráli jsme už na některých z nejkrásnějších míst, na nichž se vůbec konají koncerty. I s římskými amfiteátry už máme pár zkušeností, a když už jsme u nich, napadá mě třeba ještě americký Red Rocks, což je opravdu parádní podívaná, kde hraje prim obrovský přírodní monument. Hrát venku bývá obvykle skvělé – vzpomínám si teď ještě na loňský koncert na Spišském hradě, kousek za hranicemi Moravy. Na jedné straně vycházel úplněk a na druhé zacházelo slunce. Nádhera. Ale nemusí to být vždy jen pod širým nebem. Náš úplně první koncert se například konal před dvěma dvanáct set let starými loděmi v norském muzeu.
V červnu jste digitálně vydali symfonickou verzi vaší skladby Voluspá – záznam z koncertu s Bergenskou filharmonií. Napsal jste, že to je váš splněný sen. Jak často se vám v této fázi kariéry daří plnit nějaké další sny?
Překvapivě dost často, mám štěstí. Po mnoha letech tvrdé práce se mi daří dělat věci, o nichž jsem snil jako dítě nebo mladík, který začínal s muzikou. Ale také jsou to různé součásti vize, kterou jsem měl, když jsem zakládal Wardrunu. Když člověk vidí, jak se plní něco, co stvořil ve své mysli, je to zvláštní a naplňující pocit. Kromě hraní s filharmonií s Bergenským filharmonickým orchestrem je toho jistě příkladem i onen zářijový koncert v Aténách – když jsem tam byl před dvaceti lety, šel jsem kolem tohoto odeonu na úbočí Akropole a říkal, že tam budu jednoho dne hrát. A už se to blíží. To je naprosto konkrétní příklad splněného snu.
Zmínili jsme Bergenskou filharmonii, což rozhodně není první orchestr, s nímž Wardruna kdy spolupracovala. Jak si symfonii ve vaší hudbě užíváte?
Mám to rád, protože se s naší hudbou snažíme o podobnou kvalitu v tom smyslu, že je pro mě vizuální – člověk zvukem tvoří velké krajiny, které si můžete v hlavě zhmotňovat. Mnoho starých nástrojů, na něž hrajeme, se pro takovou hudbu perfektně hodí. Lze s nimi vystavit působivé skladby. Hraní s orchestrem vyvolává jedinečné pocity, protože jste na pódiu s velkým množstvím lidí a všichni musí v jednu chvíli myslet na to samé.
Členové orchestru jsou jako velké plíce, které společně dýchají. Když se to povede a vy stojíte uprostřed onoho zvuku, je to velmi mocný a fantastický pocit. Ale taky velká výzva. V kapele nejsme hudebníci, kteří by na tohle byli školení, pocházíme z jiného prostředí. Proto se pokaždé, když hraji s orchestrem, hodně naučím.
Kdesi jste mluvil o tom, že vás štve představa, že starobylá hudba byla primitivní a udělali jsme bůhvíjaký posun. Podle vás je to víceméně naopak – dnes je hudba často jednoduchá a na jedno brdo. Proč si myslíte, že to tak je?
Mnoho indicií a nálezů tomu nasvědčuje. Nejde jen o hudbu, skandinávská a norská historie je často obecně líčena jako prostoduchá a barbarská. V centru příběhu jsou války a násilí. Ale to vždy nebylo tím hlavním. Kdyby to tak bylo, naše společnost by dnes nebyla, kde je.
Ale zpátky k hudbě – archeologické a historické doklady a jejich zkoumání ukazují zcela jiný obrázek než zažité stereotypy, podle nichž bývala prostá. Stačí si vzít ony bronzové rohy, které používáme v naší kapele – jsou to repliky nástrojů, které byly přibližně tři tisíce let staré. Lidé v Norsku a Dánsku utratili miliony norských korun, aby se naučili vyrobit přesné repliky, a pořád se jim nepodařilo udělat je dokonale. Jejich výroba byla velmi rafinované umění. A je zřejmé, že takové nástroje byly stvořeny muzikanty, kteří opravdu věděli, co dělají. Jsou velmi přesně laděné. Není to práce primitivní společnosti, ale vysoká kultura.
Spíš mě zajímá, pokud bychom přistoupili na myšlenku, že naopak dnešní hudba je často jednodušší, jaký je k tomu důvod?
V moderní společnosti nemáme čas. Spoléháme se na techniku, a dnes dokonce můžeme nechat umělou inteligenci, aby hudbu složila za vás. Kvůli nedostatku času se mnoho uměleckých forem proměňuje v průmysl. Myslím, že dnes, i když vlastně už to tak je asi hodně dlouho, jsou v umění dva různé světy. V tom průmyslovém jen cpete ingredience do ozkoušených receptů. Projevuje se to jako závod o chytlavější refrén. Aby se hudba zavrtala do hlavy. Tři měsíce ji valíte z rádia a je hotovo, jede se dál. Děje se něco nového. Od sedmdesátých let se používají stejné recepty, jen některé přísady se mění podle módy.
A pak je tu hudba. Ta si žádá víc nejen od svých tvůrců, ale i od posluchače. Je větší výzvou. Obojí má jistě svou hodnotu, ale vím jistě, čemu dávám přednost já.
S Aurorou Wardruna nazpívala píseň o smrti a vzpomínkách.
„Při další tvorbě se musí brát v úvahu, že už nejsem stejný člověk, který nahrával Kvitravn.“ To jsou vaše slova. V čem jste se změnil?
Možná nejsem ani stejný jako včera. A když skládám, musím s tím pracovat. Protože je důležité, aby byl výsledek autentický. A aby byla hudba autentická, nebo chcete-li opravdová, musím být při práci ukotven v přítomnosti. Teď a tady. Protože aby vznikla hudba, která má potenciál s někým pohnout, nejprve musí pohnout se mnou. Lidé se vyvíjí. Před dvaceti lety mě zajímaly věci, které jsou mi dnes už úplně ukradené. Takže o těch už dnes psát nemůžu. Musím psát o tom, co mě fascinuje dnes. Jaké jsou mé aktuální otázky. Protože písně jsou svým způsobem otázky. Vždy musí řešit nějaký problém. Tření. To je jádrem kreativity. Proto je tolik písní o touze. Po někom, po domově, v souvislosti se smrtí… O těchto třech věcech je asi většina skladeb na planetě.
To jste se z toho trochu vyvlékl. Jaké otázky vás dnes zajímají?
Málem se mi to povedlo! Nechci o tom v tuhle chvíli říkat o moc víc, než že v současné době pracuji na nových skladbách. Konkrétní zatím nebudu. Ale abych nebyl tak tajemný, pokračuji ve zkoumání stejné krajiny, jakou jsem zpracovával v trilogii Runaljod, ale hodně vlastně navazuji i na Kvitravn. V tom smyslu, že se víc zaměřuji na lidskou sféru a způsob, jakým se vztahujeme k přírodě. Ve větším detailu ohledávám, jak vnímáme své okolí – jinými slovy, pořád mě zajímá hlavně animismus.
Letos slavíte dvacáté výročí Wardruny…
Nemám přesné datum, ale ano, první nahrávky začaly vznikat někdy v roce 2002 a 2003.
Co vám tehdy chybělo v dosavadních kapelách, že jste se vrhl tímto směrem?
Dvě věci. Zaprvé mě otravovalo, že žádná taková hudba nebyla. Chtěl jsem se toulat v těch rozlehlých krajinách zvuku a hrát na úžasné historické nástroje. Zadruhé jsem chtěl, aby někdo pracoval s tématy, která mě zajímala, a po svém je interpretoval. Přál jsem si používat relevantní nástroje, nahrávat na místech, která mají jistý význam, pracovat s jazykem a tak dál. Chtěl jsem nalézt zdravější spojení s naší historií. Opět – byl to problém, který jsem chtěl v hudbě řešit. Cítil jsem, že je zde prázdný prostor.
Bílý havran, o němž píseň pojednává, je významným symbolem norské mytologie.
Co máte na mysli zdravějším spojením s historií?
Lidé ji dlouho moc neznali. Část našich kořenů, kultury a tradice nechutným způsobem zneužili nacisti, proto je minulost pro mnoho lidí velmi problematická a je snazší se od ní odstřihnout.
Mění se to?
To je složité – historie je vždy vyprávěna vítězi a vždy, i dnes, kdy se pokoušíme o její co nejobjektivnější zkoumání, je ovlivněna náboženskou a politickou agendou. Dnešní výklad norské historie je stále velmi ovlivněn křesťanskou perspektivou. A řekněme si na rovinu – ta rozhodně není neutrální. Nicméně v posledních desetiletích jsme schopni si to čím dál víc uvědomovat a jasněji vnímat kontext. A také vzrůstá zájem o tradice, které tu byly již před křesťanstvím. My jsme si je v severských zemích docela dlouho uchovali, proto jsou severské země pro lidi z celého světa zajímavá vstupní brána do tohoto světa. A důvod, proč mají lidé o tato témata zájem, je podle mě prostý – chtějí spojení s přírodou a zdravější vztah ke svému okolí, od něhož jsme se v západní společnosti výrazně oddělili. To je podle mě pravý objekt zájmu – ne Vikingové, co se mlátí sekyrami.
Seznamte se
Na začátku nového tisíciletí se Einar Selvik začal vzdalovat svým metalovým kořenům a v projektu Wardruna začal tvořit hudbu, která mu na norské hudební scéně chyběla. Zajímal ho odkaz severských národů, starobylé nástroje, kultura před křesťanstvím. Albová trilogie Gap Var Ginnunga, Yggdrasil a Ragnarok pracuje i s elektronikou, následující deska Skaldje je čistě akustická. Před dvěma lety vyšlo dosud poslední studiové album Kvitravn, což v překladu znamená Bílý havran, zásadní symbol norské mytologie. Nyní už Selvik s kapelou pracuje na nové hudbě, jejímž zásadním tématem bude opět animismus.