Obrázek k článku Světové úspěchy Karin Ann: Prožívala jsem zlé období, producenti mi změnili život
| Šárka Hellerová | Foto: Cameron Lindfors

Světové úspěchy Karin Ann: Prožívala jsem zlé období, producenti mi změnili život

Díky svým výpravným klipům a aktivnímu koncertování patřila Karin Ann v uplynulém roce mezi nejzajímavější česká jména se světovými ambicemi. Zpěvačka, která hrála před velkými sály ve Francii, Británii i Spojených státech, letos vydá nové album, během jehož nahrávání objevila větší tvůrčí svobodu.

Občas se i člověk sršící tvůrčí aktivitou i nápady, který se nebojí mířit ke hvězdám, nebo aspoň po celém světě, zasekne. Může mu to pomoci přehodnotit, jestli je rozjetý správným směrem. Když zároveň potká spřízněné duše, všechno se změní k lepšímu. Něco takového potkalo Karin Ann, která v posledních měsících tvořila tak trochu v utajení, aby mohla na nových písních pracovat svobodně a bez pocitu tlaku.

Mezitím fanouškům servírovala singly a na poměry tuzemské produkce dotažené videoklipy, z nichž některé mají spíš parametry krátkého filmu a mají šanci aspirovat na hudební ceny. Takovým je třeba dvoudílný špionážní příběh, jímž doprovodila své písně a stranger with my face a favorite star. Není divu, že i s videoklipy si talentovaná hudebnice ráda hraje. Karin Ann má totiž zájem nejen o světová pódia, ale i o filmová plátna.

„Vždy jsem dělala, co považuji za správné. Je to pro mě naprosto přirozené a hodně důležité. Někdy ale lidé zapomínají, že mi je jedenadvacet a nejsem politik,“ říká Karin Ann, která se v poslední době naučila netesat své plány do kamene.

Na jaký svůj videoklip jste nejvíc hrdá?

Rozhodně na a stranger with my face a favorite star, což jsou dva klipy, které tvoří jeden celek. Dělám už na nových klipech, které to možná překonají, ale ty teprve vyjdou, takže nyní jsou to tyhle.

Proč?

Mám velmi ráda klipy s příběhem. Netíhnu k lip sync klipům, kde zpíváte do hudby. Na začátku jsem je dělat musela a možná ještě takové natočím i v budoucnu, ale dávám přednost ději a vyprávění. Proto se mi vždy velmi líbily například klipy Hoziera, většinou mají velmi silnou dějovou linku. I když už jsem měla trochu nějakého děje i v klipu k we`re friends, right?, tak tohle je něco úplně jiného – daleko větší příležitost hrát. Je to vlastně krátký film s mojí hudbou.

Navíc se mi velmi líbí příběh inspirovaný skutečnými událostmi, které se v různých obměnách dřív opravdu stávaly. Od začátku jsem taky říkala, že bych byla velmi ráda, kdyby se dějová linka vztahovala k textu písní, ale nebyla úplně doslovná. Jsem ráda, že se to podařilo.

Karin Ann si v a stranger with my face zahrála s americkými herci Ashley Moore a Gusem Kenworthym.

Jak velkou produkci takový klip vyžaduje? Jak vzniká?

Neumím vám říct, kolik přesně tam bylo lidí. Opravdu hodně, byl to můj největší projekt. Měli jsme jeden den na zkoušku kostýmů, tři hlavní dvanáctihodinové natáčecí dny – cesta zabrala další tři hodiny. Já měla ještě další natáčení s o hodně menším štábem. Bylo to celkem náročné – vzhledem k velikosti štábu, a tedy nákladům jsme pracovali opravdu intenzivně. Všichni jsme ale z té práce byli nadšení a záleželo nám na ní, takže byla na place dobrá energie. A všichni jsme chtěli spát, takže jsme cítili motivaci a solidaritu.

Tvoříte s týmem profíků, jakou roli při natáčení, kromě té herecké, na sebe berete vy?

Až do těchto dvou klipů jsem z devadesáti až sta procent vymýšlela, jak bude vše vypadat. Tady bych si připsala tak padesát procent – napůl s režisérkami Tusk. Přistoupila jsem na to poprvé na základě skvělé zkušenosti s předchozím natáčením klipu if i fall for you.

Že je to povedený klip, potvrzují i ceny, které jste za něj získala. Například Los Angeles Film Award.

Ano, ale hlavně už jsem věděla, že si skvěle sedíme a naše spolupráce funguje, protože vzájemně respektujeme své nápady. Když jsme spolu poprvé natáčely, měla jsem čerstvě nahrané demo k a stranger with my face a holky zajímalo, na čem pracuji, tak jsem jim pustila opravdu hrubé demo ze songwriting campu. Byly nadšené a prosily mě, že až budu natáčet klip, chtějí být u toho. Když na to došlo, byly jediné, které jsem na to chtěla.

Přišla jsem s konceptem detektivního příběhu z padesátých let z Hollywoodu, což je nadchlo. Asi týden v kuse jsme měly cally Slovensko – Los Angeles a vymýšlely jsme. Kvůli časovému posunu jsme končily běžně ve tři ráno. A teď se to opakuje s dalšími klipy, na kterých pracujeme.

V klipu k favorite star vrcholí příběh zakázané lásky inspirovaný starým Hollywoodem a skutečnými příběhy.

Je skvělé, že máte takový úspěch ve světě. Překvapilo mě, že jste před třemi lety vydala tři singly ve slovenštině. Od chvíle, co vás registruji, vás mám zařazenou jako umělkyni, která nekompromisně míří ven…

Úplně první dema, která jsem dala na YouTube a přes která mě našel Tomi Popovič, byla v angličtině. Vždy to tak pro mě bylo jednodušší a přirozenější. Vyrůstala jsem díky mámě, která je Češka, v mixu slovenštiny a češtiny. Způsobilo to můj dojem, že se ani v jednom z těch jazyků neorientuji natolik, abych v něm psala písničky. Dokonce ty slovenské singly byly přeložené z mých anglických textů.

Nahrála jsem je, protože mi všichni říkali, že by bylo dobré začít doma, kde se ale nejvíc chytají písničky v domácím jazyce. Byl to pro mě kompromis, vždy jsem chtěla skládat anglicky. Mám pocit, že tak mám víc cest a slov, jimiž dokážu vyjádřit, co chci. V angličtině jsou neutrálnější slova, kterými se mi snáz některé věci, i v metaforách, popisují. Navíc ve slovenštině a češtině je jazyk daleko víc svázaný s pohlavím, líbí se mi, že v angličtině to tolik není.

Nepřipadalo vám, že vás okolí radami zaměřit se na slovenský trh trochu brzdí?

Mám kolem sebe tým, který pro mě vždy chtěl vše dobré. Radil mi, co znal z praxe nebo si myslel, že by pro mě bylo nejlepší. Já jsem odjakživa hodně tvrdohlavá. Často si jdu za svým a dám si říct jedině, když aspoň částečně souhlasím nebo když mi někdo předloží opravdu dobré argumenty. Tehdy mě přesvědčili. Většina lidí z mého týmu je ale o dost starší než já a občas mám pocit, že mladou generaci neznají tolik jako já a nerozumí, že mladí chápou hudbu a její distribuci trochu jinak. Ale to neznamená, že by mě chtěli brzdit. Vždy podporovali mé vize a nechali mě dělat si, co chci, nejspíš o dost víc, než by mi to umožnili jiní.

Co pro vás bylo důležité, abyste si uvědomila, že reálně můžete pracovat v různých zemích světa?

Stejně jako asi všechny mě na jednu stranu zbrzdil covid, ale v něčem mi opravdu pomohl. Například jsme se rychleji dostali k některým producentům. Všichni byli doma a měli víc času pracovat. Díky tomu jsem na dálku začala pracovat s Mattem Schwartzem, který produkoval první nahrávky Yungbluda a pracuje s ním dodnes. Během pandemie jsem se spojila i s Martinem Terefem, jenž taky pracoval s Yungbludem či Shawnem Mendesem.

Když už se pak mohlo cestovat, začala jsem koncertovat. A například na prvním turné v Polsku, které mělo proběhnout v prosinci 2020, a nakonec se jelo v létě 2021, bylo najednou dvojnásobné publikum. Zpěvačka, které jsem předskakovala, mezitím vyrostla. I mě díky tomu slyšelo daleko víc lidí. Seznamovala jsem se s novými lidmi a mohla pak vyjet i do Anglie a Ameriky, kde člověk získá mnoho kontaktů.

Roli tedy hrálo i štěstí, ale leckoho ani nenapadne oslovit zahraniční producenty či jet na turné mimo svou zemi.

Já vždy poslouchám opravdu hodně hudby. Moje máma se tomu směje, statistiky mi ukazují kolem 90 000 minut poslechu ročně. Když se mi líbí nějaká písnička, kouknu se do kreditů a pošlu ta jména svému týmu s dotazem, jestli se s nimi umíme zkontaktovat a pracovat s nimi. Někdo by mi možná řekl, že se mám mírnit, že nemáme šanci, ale já říkám, že nemáme co ztratit, když je zkusíme oslovit. Mnohokrát to nevyjde, občas nám ale odpoví a jdou do toho s námi. Mám někdy velmi nerealistické cíle, protože vždy říkám, že za pokus nic nedáme.

Která ze spoluprací, co už klaply, se vám na začátku zdála nejmíň pravděpodobná?

Asi hned ta první s Mattem Schwartzem. Nakonec po prvním oťukání pracoval i na některých skladbách z prvního EP a singlech you make me miserable a looking at porn. Navíc mi pomohl k seznámení s Yungbludem, což vedlo k tomu, že jsem s ním hrála koncert v Praze. To se tehdy taky zdálo nereálné. Od té doby už se staly i další podobně nepředstavitelné věci – například hraní před Imagine Dragons. Ten nápad dokonce přišel od mého týmu, tam jsem si totiž i já řekla, že něco takového nemá smysl zkoušet. Já, která si tohle nikdy neříkám! A vyšlo to.

Skladbu bittersweet heartbreak napsala Karin Ann společně s držitelem Grammy Martinem Terefem.

Kdo vás ze světových hudebníků, s nimiž jste se pracovně setkala, nejvíc profesně posunul?

V jistém smyslu všichni, ale největší vliv mají určitě Will Graefe a Benjamin Lazar Davis, se kterými jsem pracovala na písničkách a stranger with my face a put me back together a nyní i nahrávala novou desku. Změnili v mém životě hodně věcí a jsou pro mě hodně výjimeční.

A stali se členy vaší kapely?

Vždycky jsem chtěla čistě dívčí kapelu, ne vždy to vyšlo. Třeba když předloni otěhotněla kytaristka, vzali jsme kluka. Nicméně písničky na nové album jsem tvořila s Willem a Benem, proto jsem se rozhodla, že když je budeme hrát a bude to možné, ráda bych kluky měla vedle sebe. Nestali se stálými členy, budou se mnou hrát, když to půjde.

Čím vás tolik nadchli?

Úplně vším. Jsou otevření úplně všemu. Při práci s nimi jsem poprvé neměla vůbec žádná očekávání, jak bude znít konečný výsledek. Nepotřebovala jsem si je vytvářet, vždycky jsme jen tvořili kvůli tvorbě samotné. Mají stejný přístup jako já – nejvíc jim záleží na umělecké stránce, nikoli na tom, zda osloví mainstream nebo písničku budou hrát rádia. Soustředí se na to, co chci říct. To je pro mě důležité, protože ty věci cítím opravdu silně a říkám je proto, že chci, aby zazněly. Je pro mě tedy důležité, co k textům hudebně sedí, ne jestli díky poutavějšímu zpracování bude písnička úspěšnější.

Rozumím, nechcete tvořit na efekt.

V minulosti se mi stalo, že jsem musela měnit formu nebo text kvůli tomu, aby byly bližší více lidem a nezaměřovaly se například jen na určitou skupinu. To teď nehrálo roli. Najednou díky tomu můžu mít třeba písničku, která má skoro sedm minut. Mnoho lidí by ji nenechalo projít, ale Ben si se mnou sedl a ptal se, proč má takovou formu. Co chci říct a proč je pro mě důležité to říct zrovna takhle. Pochopil mě a nechal to tak, protože to umělecky dávalo smysl.

Řekla jste, že vás nadchli úplně vším, zdá se, že jste si lidsky sedli.

Začala jsem s nimi pracovat, když jsem prožívala dost zlé období. Musela jsem na nějaký čas skončit s koncertováním a vůbec si dát pauzu od všeho – i od hudby. Chvíli jsem nemohla ani chodit. Jen jsem seděla doma, což mělo dopad i na mé duševní zdraví. V téhle době jsem se s Benem a Willem seznámila a začala s nimi pracovat. Změnili mi život.

Když jsme nahrávali, říkali mi třeba, že už máme technicky dobré nahrávky, ať si to zazpívám znovu a vůbec se nesoustředím, jestli zpívám technicky dobře, ať jen myslím na text a své emoce, že to možná vůbec nepoužijeme. Tak se stalo, že jsem nahrávala a tři minuty v kuse plakala a snažila se u toho zpívat, což zní dost legračně. Oni mě ale podporovali, ať nepřestávám a prožiju si to. Cítila jsem od nich podporu a že se máme rádi. Je mezi námi kreativní chemie.

Jak se projevuje?

Když s nimi mám další sessions, vůbec se nebojím, že bychom spolu nic nenapsali. A to se většinou obávám velmi – co když přijdu a nic nenapíšu? Někdy se proto snažím psát věci dopředu, protože tvořivost nepřichází. Obvykle se velmi stresuji. S nimi vůbec. Vím, že něco vytvoříme, a kdyby ne, tak to nevadí. Necítím tlak, ale podporu. Funguje to úplně jinak než všechno, co jsem do setkání s nimi zažila.

Máte písničku, ve které zpíváte, že rčení „co tě nezabije, to tě posílí“, nemusí být vždy pravdivé. Je to i případ vašeho těžkého období, kdy jste chvíli nebyla schopná pracovat a musela jste rušit své plány, nebo bylo i k něčemu dobré?

Rozhodně mě mnoha způsoby ovlivnilo. Řekla jsem tehdy, že potřebuji pauzu nejen od koncertů, ale od hudby vůbec. Paradoxně jsem chvíli potom potkala Willa s Benem a oni všechno změnili natolik, že jsem napsala asi sedmnáct písniček už během prvního měsíce. Po víc než půl roce, kdy nic nevzniklo. Byla jsem kreativně zaseknutá a neuměla se pohnout z místa. Nevěděla jsem, co a jak chci dál dělat, s kým chci pracovat. Nevěděla jsem vůbec nic. Je ironie, že celková pauza díky klukům trvala asi jen dva týdny. Pak už jsem zase nepřestala, jen od koncertů jsem si odpočinula déle.

Ovlivnilo to, jak se stavím k pracovním nabídkám – dávám si o moc větší pozor, co vezmu a co ne, abych měla ve svém rozvrhu místo na jiné věci než na hudbu. Stále toho mám milion, ale potřebuji i čas pro sebe. Nechci se dostat do situace, ve které jsem byla předloni.

Deska, kterou letos vydáte, má tedy jinou náladu?

Změnila jsem i přístup k psaní hudby a žánr. Chvíli jsem nezvládala nic jiného než sedět sama se svými myšlenkami. Nad vším jsem přemýšlela. Když jsem začala znovu pracovat, můj tým věděl, že na něčem dělám s novými lidmi, ale nikomu dalšímu kolem jsme to neprozradili. Všichni mysleli, že mám pauzu. Tím pádem nebyl tlak, abych něco nového vydávala. Odpadla očekávání a pocit, že musím každý měsíc s něčím přijít.
Získala jsem tvůrčí svobodu. Což bylo v synergii s působením Bena a Willa, kteří ji tolik podporují. V podstatě mě nechali dělat, cokoli jsem chtěla. Když to bude fungovat, použijeme to, když ne, změníme to. Mohla jsem experimentovat ve všech směrech. Dřív se zdálo, že cokoli napíšu, chceme vydat. Teď jsem mohla klidně říct, že něco nefunguje a zahodíme to, protože nikdo ode mě v tom období novou písničku nečekal.

Mluvíme o větší svobodě. Jak se promítla do vašich nových skladeb?

Dřív jsem si myslela, že nemůžu psát poetičtější texty. Věřila jsem, že je potřeba být hodně doslovná – abyste slyšeli, o čem písnička je. Bála jsem se metafor, přestože poetická hudba se mi vždy velmi líbila. Tíhla jsem k umělcům, kteří s tím umí pracovat. Protože ale angličtina není můj první jazyk, zdálo se mi, že si to nemůžu dovolit. Když jsem nyní měla větší svobodu experimentovat, zjistila jsem, že to funguje. Neznamená to, že už budu pořád psát v metaforách, určitě občas budu i doslovná, ale nemusím se v tom směru vázat. To vědomí mi přineslo sebevědomí. Najednou jsem v tomto duchu psala věci, na které jsem byla velmi hrdá.

A hudebně?

Jdu nyní víc folkovým směrem. Řekla bych indie folk či folk rock s nádechem shoegaze, pokud se ptáte na žánr. Tyto styly mě vždy nejvíc přitahovaly. Letos nabídl Spotify Wrapped novinku – ukázal lokaci, kde nejvíc poslouchají podobnou hudbu jako vy.
Vyšel mi Vermont, kde jsou samé hory, což pasuje. I novou desku jsem napsala celou na naší chatě, která je uprostřed lesa. Nahráli jsme tam i první dema. Měli jsme jet do studia do Prahy, ale navrhla jsem, že bych radši zůstala na chatě – vždyť dema se dají přenahrát – chtěla jsem zachovat vibe, který jsem cítila. Do budoucna budu možná experimentovat s ještě folkovějším zvukem. Jednou bych ráda vydala EP, které bude skoro čistý folk. Uvidíme, jak se to vyvine, ale cítím zde své kořeny.

Ve videoklipech realizujete i své herecké ambice, jež ve vás dřímou od dětství. Platí váš plán, že se nyní kromě hudební kariéry chcete soustředit i na tu hereckou?

Byla bych velmi ráda. Vždy jsem chtěla dělat obojí, a když mi byly asi čtyři roky, říkala jsem, že budu jen herečka. Se sestrou jsme chodily do divadelně-tanečního kroužku a já milovala muzikálové role. Kolem čtrnácti patnácti let jsem ale spadla víc do hudby, abych se v ní víc posunula předtím, než se začnu soustředit i na něco dalšího. Hlavně na začátku je potřeba věnovat všechnu energii jen jednomu, bylo by velmi těžké rozjíždět dvě kariéry najednou.

Teď už je správný čas?

Předloni jsem už měla v hudbě něco za sebou, vydala jsem dvě EP a odjela několik turné. Nemluvím o slávě, ale už se ví, že dělám hudbu. Zároveň se domnívám, že existuje velmi tenká čára mezi tím, že se jako hudebník etablujete natolik, že vás nebudou chtít tolik obsazovat do role. Kromě toho, abyste jako Ed Sheeran hrála sama sebe. Nevím, jestli se mi někdy podaří vyletět natolik vysoko, aby se stalo něco podobného, ale pokud ano, mrzelo by mě, pokud bych předtím neměla i herecké zkušenosti. Pak by se mi už k herectví nemuselo podařit dostat. Pustila jsem se do toho a krátce poté, co jsem o svém plánu řekla svému týmu, našli jsme agentku. A můj první self-tape mi získal první roli. Nahrávala jsem ji loni v březnu. Potom bohužel začala stávka hollywoodských filmových tvůrců.

S klipem k if i fall for you začala spolupráce Karin Ann s režisérským duem Tusk.

S hudbou jste začala v období covidu, s herectvím v době stávky tvůrců… Nicméně tu první roli už jste stihla natočit – uvidíme vás v seriálu Tatér z Osvětimi. Byl velký rozdíl natáčet s vlastním štábem oproti práci na vlastních klipech, které též pojímáte dost filmově?

Když jsme dotočili, říkala jsem svým blízkým, že jsem za zkušenosti s natáčením klipů velmi šťastná. Herecky je to jiné, ale na chaos na place, množství lidí a kamer jsem už díky nim byla celkem zvyklá. Kdybych šla na filmový set nepřipravená, byla bych jak vyjukaná laň.

V médiích, ale i ve vašich vlastních tiskových zprávách se o vás píše jako o ikoně generace Z. Jak se cítíte, když jste takto pojmenovávána?

Vždy mě to pobaví. Já si tak neříkám. Začala mě tak nazývat média a už to nějak zůstalo. Snažím se nad tím nepřemýšlet, nerada bych si takový pocit zvnitřnila. Já jsem jen já. Dělám věci, o nichž si myslím, že mají smysl, a snažím se zvýrazňovat témata, která to potřebují. Snažím se pomáhat jiným lidem a nacházet pro ně komunitu. Takové označení je ale pro mě docela dost tlak.

Vzniklo asi díky vaší otevřenosti. Je pro vás otvírání různých, pro vás podstatných témat na veřejnosti naprosto přirozené nebo se musíte trochu překonávat?

Vždy jsem dělala, co považuji za správné. Je to pro mě naprosto přirozené a hodně důležité. Řada umělců, obzvlášť mladších, dělá to samé – zdůrazňují důležité věci. Nicméně čím víc se do toho nořím, tím víc mě děsí, že lidé zapomínají, že mi je dvacet jedna let a nejsem zkušený politik. Ano, upozorňuju na takové věci, jako že všichni mají mít stejná práva a lidé se nemají soudit za věci, které jsou podle mě triviální, protože z toho vznikají z mého pohledu velmi hloupé konflikty. Lidé by na sebe měli hledět jako na rovné a každého by mělo zajímat, co se děje v jeho vlastním soukromém životě, a ne v soukromých životech ostatních. Ale jak říkám, k některým věcem se snažím moc nevyjadřovat, nebo jen trochu, protože jsem mladý člověk, nemám potřebu vyjadřovat se ke všemu.

Takže na to, jak se vám žije po volbách na Slovensku, se ptát nemám?

Myslím, že podle toho, jak se vyjadřuji, všichni vědí, co jsem volila.

V podcastu Headlineru jste říkala, že vám už připadá legrační, když se vás lidé po dvou letech ptají, jak jste v polské televizi v přímém přenosu vytáhla LGBT polskou vlajku. Ale není divu, že se to gesto připomíná, protože zatímco v Polsku se snad teď lidem trochu uleví, jinde jde vývoj pozpátku.

To je právě zvláštní – pro mě je to triviální věc, která by neměla vyvolat takový rozruch. Hodně cestuji a mám kamarády v různých zemích a pro nás je to všechno úplně normální. Není to velká věc. Neměla by být. Proto mi to přijde vtipné. Ne směšné, ale spíš, že to je tak hloupé, že to byla taková událost, že to je až vtipné, že lidi tyto věci stále tak vnímají. Bohužel mám také pocit, že v mnoha zemích pokrok, který se odehrál v posledních padesáti letech, mizí. Je to velmi smutné a strašidelné. Pro mladé lidi je to velmi strašidelná doba a já se nedivím, že jich má tolik problémy s duševním zdravím. Lidé se nám nemůžou divit, když jde celý svět dozadu.

Co vám pomáhá k optimismu a radosti?

Odreagování. Když mám kolem sebe doma psy, mámu a sestry. Nestává se často, že se sejdeme všichni, a já to miluji. Poslouchám samozřejmě hodně hudby. Koukám na seriály a poslouchám audioknihy. Bez toho bych už asi jako půlka lidí zešílela. Některým věcem se musíme smát, abychom nebrečeli.

Když se vás zeptám na další plány na tento rok, řeknete mi, že musíme počkat a uvidíme?

To říkám velmi ráda, protože tím zmenšuju tlak. Když něco nevyjde, nemusím to vysvětlovat. Ale byla to hlavně moje kouzelná věta ohledně vzniku nového alba, o němž jsem nechtěla mluvit. Letos už vyjde, čemuž se budu hodně věnovat. Chci se taky opět víc snažit na poli herectví, skončila stávka, tak uvidíme, jak to půjde a co se mi poštěstí. Budu mít nějaké nové klipy a doufám, že i koncerty a festivaly. Nechci plány tesat do kamene, všechno se může měnit. Už třeba na základě toho, jestli někdo mé nové album bude nebo nebude poslouchat. Beru to den za dnem. Nechci se fixovat na konkrétní výsledek, ale dělat, co mi v tu chvíli přijde nejlepší.

Seznamte se

Karin Ann je stále ještě docela novým jménem na hudební scéně, už má ale za sebou pozoruhodné úspěchy. Připomeňme, že díky svým písním už v době své maturity předskakovala mimo jiné Yungbludovi, My Chemical Romance či Imagine Dragons. Nové album, které vyjde letos, opět vznikalo s podporou zahraničních producentů – dokonalé souznění našla ve dvojici Benjamin Lazar Davis a Will Graefe.