S Georgem Ezrou jsme mluvili u příležitosti jeho nadcházejícího turné, se kterým se 21. února zastaví i ve Sportovní hale Fortuna na pražském Výstavišti. Řeč přišla nejen na aktuální hitovou desku, která se od těch předchozích liší i osobnějšími výpověďmi, ale také na náročnost a pomíjivost pop music a zpěvákův plánovaný odchod z pomyslné záře reflektorů.
Vaše třetí deska Gold Rush Kid si stejně jako předchůdci sáhla na první příčku britské hitparády. Prožíval jste to stále stejně?
Vlastně mnohem víc. Myslím, že jsem byl schopen úspěch najednou lépe docenit, protože jsem ho tolik neočekával. Když vydáte první album, máte výhodu, že jste někdo nový a neokoukaný. A lidé milují nové věci. Přirovnal bych to k větru, který vás postrkuje. Při druhé desce jsem zase sám na sebe vyvinul tlak, protože jsem najednou nechtěl prohrát. Byl jsem z toho ve stresu. Potřetí jsem se cítil více vyrovnaný sám se sebou a stanout na první příčce v hitparádě mi nepřipadalo úplně důležité. Takže když se ke mně dostaly zprávy, že jsem se opět probojoval na první místo, vychutnal jsem si to mnohem víc. Byl to hezký bonus.
Tráva je zelená a nebe je modré. Druhý singl z alba Gold Rush Kid je pro Ezru skoro erbovním, protože je doslova po okraj nasáklý sluncem a pozitivní prázdninovou energií. Zpěváka k jeho napsání taky inspirovala návštěva karibského ostrova Svatá Lucie v době, kdy pandemie a zákaz cestování ještě zněly jako pouhé sci-fi.
Ale bylo to opravdu nečekané? Přece jen patříte mezi nejoblíbenější zpěváky v Británii, vyprodal jste halové koncerty, hrál jste na Glastonbury…
Opravdu jsem si tentokrát nevěřil, protože mezi mým druhým a třetím albem byla čtyřletá pauza. To je dlouhá doba. A dnes jsou čtyři roky mnohem větší rozptyl než před deseti lety, vše se zrychluje. Má tři alba jsou navíc napsaná pro svět pop music, který se neustále proměňuje, a jak už jsem naznačoval, chce stále něco nového. Letos mi bude 30 let, a když chodím do rádií, potkávám umělce, kterým je 17 a promují svůj první singl. Moc jim to přeju, vážně. Součástí toho všeho totiž je, že nic není navždy.
Takže se na pop music cítíte už moc starý?
To zase ne, lidé se mohou v popu pohybovat dost dlouhou dobu. Ale já nechci. Ne že by se mi to nelíbilo, ale pop je celá kultura, není to jen hudba samotná. Jde o to být relevantní, na očích, aktivní a já asi nejsem typ člověka, co by chtěl takhle fungovat.
Co chcete tedy dělat v budoucnu, jestli máte v plánu opustit pop?
Určitě budu vždycky psát a nahrávat písničky, ať už budou jakékoli. Jde spíš o to, že nebudu šílet z toho, abych celému světu řekl, že moje muzika existuje. Taky bych chtěl, aby mezery mezi alby byly kratší, ale řekněme méně explozivní; chci pracovat více kontinuálně. Pokroky neděláte díky hudbě, která už byla napsaná, ale díky tomu, že píšete a nahráváte nové věci.
Už v rozhovorech z loňského roku jste zmiňoval, že budete zřejmě dělat něco méně komerčního. Chcete se tedy věnovat věcem, na které jste neměl čas, nebo které jste dosud dělat nemohl?
O to nejde, protože budu vždycky dělat hudbu, která vychází ze mě. Když slyším song Budapest, poznávám se v něm. Když slyším Green Green Grass, jsem to taky já. Když mluvím o tom, že chci dělat něco méně komerčního, netýká se to ani tolik samotného zvuku jako spíš propagace. Kdo ví, jak bude znít moje čtvrtá deska, ale buďme upřímní, nebude to asi něco úplně nového.
Minulé léto jste také zmiňoval, že se po turné k aktuální desce stáhnete do ústraní. Je to pořád na stole?
Je.
Potřebujete nějaký čas jen pro sebe?
O to nejde. Ale dělání hudby se vším, co k tomu patří, a nemyslím to vůbec jako stížnost, může být velmi pohlcující. A já nechci, aby mě to pohltilo. Že se stáhnu do ústraní, určitě neznamená, že budu sedět na zadku a nic nedělat. Mám moře energie a nápadů. Ale taky jsem si uvědomil, že potřebuji být s lidmi, které mám rád.
Takže zkrátka chcete zpomalit.
Řekl bych, že spíše než o tempo jde o rovnováhu. Někteří lidé pracují od pondělí do pátku od devíti do pěti a o víkendech vypnou. Já bych se asi zbláznil, kdybych nemohl být flexibilní, a proto dělám to, co dělám. Pak si zmizím na dva měsíce na turné. Ale to je zase druhý extrém. Chci najít něco uprostřed, rovnováhu.
Pojďme zpátky k albu Gold Rush Kid. Kdo to vlastně je Gold Rush Kid? Je to nějaké vaše alter ego nebo jen metafora?
Je to druh metafory, možná bych to popsal jako nastavení mysli, které pro mě bylo v danou chvíli užitečné. Jeho poselstvím je, že ať se honíte za čímkoli, mějte na paměti, že nic nepřetrvá věčně, ale i tak se vyplatí za tím jít. Když jsem se připravoval na turné, tak jsem si říkal, že si ho užiju a moje hlava mi v tom nebude stát. Mám štěstí, že můžu dělat něco, co miluju, takže si to přece nenechám pokazit vlastními pochybami.
Text k písni Anyone for You poskládal George Ezra ze svých starých zápisků. První sloka pochází údajně z doby, kdy zpěvák pracoval na svém druhém albu Staying at Tamara’s.
Co vás při tvorbě alba vlastně inspirovalo? Na rozdíl od předchozích dvou desek, které se zakládaly hlavně na vašem cestování, jste tentokrát psal během pandemie.
Řekl bych, že mě inspirovala změna, s jakou jsem začal na věci nahlížet. Je zvláštní, jak se hudba obecně stala skoro autobiografickou disciplínou. Není neobvyklé, že umělec, a teď nemluvím zrovna o sobě, píše muziku, která je takřka jako jeho osobní deník. Všechno je zdokumentované. Přijde mi to svým způsobem zábavné, ale nevyhýbám se tomu. Něco podobného se stalo i mně. Je to jako časová schránka, kam uložíte svoje momentální pocity.
Jak říkáte, Gold Rush Kid je mnohem osobnější než vaše předchozí desky. Bylo pro vás těžké hrabat se ve vlastním nitru a odhalit ho posluchačům?
Ne. Nebyla to sice ta nejpříjemnější věc, ale vzešlo z toho něco, co je pravdivé. A to nemůže být špatně.
V roce 2021 jste prošel celou Británii od jihu až na sever do Skotska, a pokud se nepletu, původně jste plánoval psát písničky na desku v průběhu cesty. Jak by album znělo, kdyby to nakonec dopadlo?
Myslím, že by znělo dost špatně. Celá ta cesta byl velký závazek a byli jsme pořád unavení, protože jsme denně chodili několik hodin. Vstávali jsme v pět ráno a do čtyř do odpoledne šli, pak jsme odpočívali v kempu a vše dokumentovali. Snaha narvat mezi všechny tyhle aktivity ještě hudbu, by byla vražedná.
A ovlivnila vás cesta v nějakém smyslu, osobnostně či hudebně?
Dodala mi nadhled. Ne že bych si každý den po probuzení na tu cestu vzpomněl, ale občas ke mně přicházejí záblesky.
Nápady na desku jste také posbíral ze svých starých poznámek v zápisníku. Na co nejbizarnějšího jste narazil?
Bizarního ani nevím. Ale narazil jsem na staré zápisky na jedno americké turné, na které jsem už úplně zapomněl. Psal jsem tehdy každý den, takže jsem si oprášil vzpomínky na konkrétní lidi a okamžiky.
Musel jste se během nahrávání alba popasovat s nějakou další výzvou kromě pandemie?
Obecně je pro mě vždy největší výzvou, abych nestál sám sobě v cestě. Často se ptám, zda dělám správnou věc, jestli tenhle zvuk odpovídá mým představám, jestli můžu něco udělat jinak a lépe… Je určitě důležité si takové otázky klást, ale může to být velmi vyčerpávající.
Napadá mě teď, jestli jste v osobním životě stejný optimista jako ve svých písních?
Řekl bych, že jsem optimista, ale zároveň hodně přemýšlím. Tím nejsem jedinečný, všichni asi dost přemýšlíme. Ale zároveň si dokážu vsugerovat, že se něčeho obávám, až se doopravdy začnu obávat.
V písních jako je I Went Hunting ukazuje Ezra méně rozjuchanou tvář. Jedna z jeho nejosobnějších skladeb popisuje formu obsedantně--kompulzivní poruchy zvanou Pure O, která člověka nutí pátrat po problému, dokud se skutečně neobjeví.
Nevím, jak teď, ale v minulosti jste otevřeně mluvil o tom, že se potýkáte s úzkostmi. Dokážete se od nich při psaní hudby oprostit a filtrovat je? Hádám, že ano, vzhledem k pozitivnímu náboji ve vašich písních.
Občas písničky píšete jako protijed a jako únik před úzkostmi a podobnými stavy. Tak jsem to v minulosti určitě měl. A proč vlastně ne? Pokud máte tu schopnost, že umíte psát písně, které vás na chvíli odněkud vytáhnou, držíte se toho.
A jak vás to ovlivňuje při vystupování?
Koncerty jsou zábava, protože tam jste součástí party, která vás podrží.
Teď vás čeká zmiňované velké turné a jako speciální host na něm vystoupí Passenger. Proč jste si vybral právě jeho?
Protože je skvělý. Myslím, že máme z našich začátků podobné zkušenosti. Hráli jsme po hospodách a pak jsme naskočili do vlaku s kytarou. Když něco takového podstupujete, musíte to milovat. Passenger bude nejlepší předskokan, jakého si jen můžu přát.
V Česku odehrajete zatím svůj největší tuzemský koncert. Co od něj můžeme očekávat?
Hlavně spoustu zábavy. Ať už s lidmi, se kterými na koncert vyrazíte, nebo s námi. Hraju společně se svojí kapelou už dlouho a fungujeme i společně s celým týmem jako dobře promazaný stroj. A je to skvělé.
Seznamte se
George Ezra Barnett se narodil 7. června 1993 v britském Hertfordu. Známým se stal zejména díky písni Budapest, která se objevila už na jeho debutovém ípíčku Did You Hear the Rain? z konce roku 2013 a vyšla také na debutové desce Wanted on Voyage z roku 2014. Ta se tehdy stala třetím nejprodávanějším albem po X od Eda Sheerana a In the Lonely Hour Sama Smithe; získala i nominaci na Brit Awards. V roce 2018 následovalo album Staying at Tamara’s a loni v létě vydal hudebník svou třetí nahrávku Gold Rush Kid. Všechny tři desky si v britských hitparádách sáhly na samotný vrchol. Minulý rok vystoupil Ezra na Glastonbury, kde měl tajný set, mimo to zahrál při oslavách Platinového jubilea královny Alžběty II.