Videoklip ke skladbě Everytime, který onoho slunečného dne u moře vznikl, je ztělesněním jeho snového a uvolněného indie popu, jímž v Norsku usazený hudebník s chilskými kořeny okouzluje čím dál víc lidí. S čím přijede do Prahy? Jistě dokáže v pražském klubu navodit svými naivně znějícími písničkami o lásce atmosféru nadcházejícího jara. Po dvou přesunech se mu snad konečně podaří dorazit s druhým albem Wachito Rico.
Během rozhovoru na mě Nicolas Muñoz, což je jeho občanské jméno, vrhne pokaždé, když zmíním, že je docela mladý, poměrně shovívavý pohled. U každého jeho sebevědomého prohlášení si pro změnu představte milý, trochu šibalský úsměv.
La Novela je váš první singl kompletně ve španělštině. Je to pokus víc proniknout na latinskoamerickou hudební scénu?
Spíš vznikla jen tak. Jasně, mluvím španělsky díky tomu, že moji rodiče pocházejí z Chile, ale není to žádný promyšlený tah. Byl jsem ve studiu s hudebníkem jménem Cuco a i on má hispánské kořeny, jeho rodiče jsou z Mexika. Písnička se takhle vyvinula, neplánovali jsme, že budeme psát španělsky. Určitě v budoucnu napíšu další písničky ve španělštině, ale musí to být přirozené.
Jak jste se vy a Cuco dali dohromady?
Oslovil mě a pozval do Ameriky do studia. Loni v srpnu si pronajal studio v Texasu a zavolal mi, abych se přidal, a zkusili jsme spolu něco složit a nahrát. Nebyl v tom žádný velký tlak na výsledek. Jasně, doufali jsme, že vznikne dobrá písnička, ale v podstatě jsme se především dobře bavili a jamovali. První tři dny z toho byla jen dema, která nás dostatečně nenadchla, až potom se vyloupla La Novela a hned jsme cítili, že to je ono.
Bylo to poprvé, co jste takhle někam vycestoval nahrávat?
Ano. Cuco byl první člověk, který si mě pozval na session mimo Norsko. Byla to skvělá zkušenost, nahrávali jsme opravdu v krásném studiu, kde navíc neuvěřitelně dobře vařili. Hodně jídla bylo mexické a já se olizoval až za ušima.
Takže můžu já vůbec vaší hudbě ještě říkat bedroom pop, jako to dělá většina článků?
Je fakt, že to už se nehodí, že jo, když jsem nahrával za oceánem? Ale upřímně jsem ten výraz nikdy neměl rád. Jasně, hodně písniček vzniká u mě v ložnici, ale většinu jsem nahrál v profesionálním studiu. Chápu, že se to neváže jen k tomu, že bych měl mikrofon vedle postele, ale i ke zvuku, který může posluchač očekávat, a to asi docela sedí, já osobně bych ale preferoval řekněme alternativní nebo indie pop.
Pořád se snažím vzpomenout, jakou mou oblíbenou kapelu, kterou jsem poslouchala odhadem před deseti lety, mi vaše hudba připomíná…
Chápu vás, protože hodně bedroom popu, když tedy připustím, že s ním mám něco společného, v sobě má něco hodně nostalgického, že ano? Takže rozumím, že moje písničky vyvolávají vzpomínky.
V jednom rozhovoru jste řekl, že „neplánujete dělat takovou hudbu navždy“. Cítíte už v písních, na kterých aktuálně pracujete, nějaký výrazný posun novým směrem?
Chci se jako umělec vyvíjet a zlepšovat a hodlám experimentovat s nejrůznějším soundem. Připadá mi, že už La Novela má trochu jiný styl. Zdá se mi, že to je má první písnička, která zní jako ze šedesátých let. A mě to baví. Nicméně to musí přijít přirozeně, nejsem člověk, který by si uměl vybrat žánr a napsat v něm hit. Zároveň už se mi ale v hlavě rodí plán na zvuk mých dvou příštích alb.
A máte už i plán, kdy další album vyjde?
Teprve se začíná rodit. Už bych i měl dost písniček, ale musím na nich ještě dost máknout, abych zjistil, jestli dají na desku, mám udělat jen výběr a vydat EP, nebo třeba jen chvíli vydávat singly. Ještě musím najít červenou niť, kterou všechno pospojuji. Ať to bude jakkoli, nemůžu se dočkat, až půjdou ven, mám z těch skladeb skvělý pocit.
Až nyní konečně vyjedete na pořádné turné k vaší druhé desce…
Loni na podzim se mi podařilo trochu koncertovat ve Spojených státech a v Mexiku. Takže nové písně už jsem hrál i naživo a rozhodně nemůžu říct, že by se mi v tuhle chvíli zdály nové. Samozřejmě se na to ale moc těším. Doufám jen, že už covid žádné mé další turné nezastaví. Musel jsem v posledních dvou letech odložit americké, evropské i asijské turné, podařilo se realizovat jen to jedno a koncerty v Norsku v době, kdy na ně mohlo přijít dvě stě lidí a museli sedět. Zcela upřímně to bylo velmi nudné, i když občas byla trochu i legrace, ale nesrovnatelná s tím, jaká mohla být za normálních okolností. A jaká snad bude teď.
Jaký to na vás jako na mladého nezávislého umělce mělo dopad, že jste po vydání první desky musel rušit turné?
Neměl jsem naštěstí nějaké zásadní ztráty, jen jsem přišel o možnost prezentovat svou hudbu, dokud byla žhavá. Cítím, že si deska Wachito Rico mohla vést daleko lépe. Mám pocit, že to bylo povedené album, takže je mi líto, že jsme ho nemohli hned pořádně promovat. Bylo to zklamání. Jinak byl jediný zásadnější důsledek, že jsem začal rovnou pracovat na další hudbě. O inspiraci mě pandemie rozhodně nepřipravila, i když to nebyla příliš podnětná doba.
Říkáte, že jste jen normální kluk, co měl štěstí. V čem si myslíte, že je vaše síla, která vám to štěstí přitáhla?
Řekl bych, že mám na hudbu dobrý instinkt. Jako songwriter mám velkou sebedůvěru. Řekl bych, že mám odhad na to, co se bude líbit. Nehraju dobře na žádný nástroj. Umím na kytaru a bicí, ale nejsem rozhodně žádný virtuos, takže můj instinkt je má zbraň. A to, že mě hudba sama od sebe napadá. Když skládám, spoléhám se na nápady, co se mi objeví v hlavě. Představím si celou písničku, její atmosféru, a pak se snažím té myšlenky držet a rozvíjet ji. Navíc mám rád chytlavé motivy, takže bych řekl, že mi docela jdou refrény.
Vaše písničky jsou o lásce a jejích těžkostech. Ta nejúspěšnější na Spotify je třeba o tom, jak složité je občas někoho dostat na rande. Stal se z toho tak trochu koncept, řekněme zamilovaného smolaře, nebo je to pořád pro vás největší inspirace?
Psát o lásce je pro mě naprosto přirozené a holt texty píšu, jak to prožívám. Sám jsem vyrůstal na písních o lásce. Nebyl jsem ten kluk, co poslouchá Boba Dylana, Bowieho nebo nejrůznější další hudebníky, kteří by se zabývali například politickými nebo společenskými tématy. Poslouchal jsem The Beatles nebo Blink-182. To máte samou lásku. A stejně tak je to ve většině mých písní. Zpívám o lásce, jejích světlých i temnějších stránkách.
Koneckonců proč ne.
Jasně. Zároveň mám pocit, že je důležité dodat, že nejsem žádný velký spisovatel. Vůbec nejsem básník. A první věc, která mi obvykle přijde na mysl, jsou otázky spojené s láskou, tak to píšu, jak to cítím.
Dnes mnoho hudebníků pracuje ve velkých autorských týmech – je to i váš případ?
Dřív jsem k tomu byl velmi rezervovaný, nechtěl jsem do procesu nikoho moc pouštět. Ale to se hodně mění, na nových písních pracuji se svými dvěma nejlepšími přáteli. Texty si píšu sám, ale jsem rád, když mi pomůžou třeba s aranžemi. Věřím jejich vkusu. Další člověk, se kterým rád pracuji, je můj bratr. Píše skvělé písničky a nadhazuje jeden skvělý nápad za druhým a já jen odpálkovávám, co mi nevyhovuje, a zbytek zpracuji. To mě baví, jsem pod menším tlakem. Dřív skládal i s jinými hudebníky, ale teď je i můj manažer, tak nemá moc volného času.
Svou hudbu vydáváte u vlastního labelu, který jste založil s několika přáteli. Má to nějaké zásadní nevýhody?
Když je člověk ve studiu, možná má trochu víc na mysli, kolik bude na výsledném účtu, protože to platím vlastními penězi, které si musím vydělat. Ale jinak jsem rád, že mi nikdy nehrozí, že za mnou někdo přijde a řekne mi, že mě vydavatelství vyhazuje, protože jim nevydělávám dost peněz. Nikomu nic nedlužím a nikdo mi nemůže mluvit do toho, jak dělat hudbu. Rád si poslechnu cizí názor, věnuji mu pozornost, ale je hezký pocit, že je to jen na mně.
Prý nejste moc na večírky. Je to pořád tak?
To platí. Asi je to tím, že nepiju. Kdybych pil, možná by mě bavily víc. Nemám rád chuť alkoholu. Radši si užiju klidný večer s přítelkyní, kamarády nebo rodinou. Buď jen tak odpočívám, nebo třeba hraji FIFU či jiné hry. To mi vyhovuje víc.
Takže i turné jsou poklidná?
Rozhodně. Navíc na turné bych na večírek nešel, chci na sebe dávat pozor, abych byl na pódiu ve formě.
Seznamte se
Dvaadvacetiletý Nicolas Munõz v roce 2016 vydal svůj první singl Flower pod uměleckým jménem Boy Pablo. Od začátku svou hudbu vydává na vlastním labelu 777 Music, který založil s několika přáteli. Od té doby vyšlo jeho EP Roy Pablo (2017), album Soy Pablo (2018) a aktuální deska Wachito Rico (2020). Žije v Bergenu v Norsku, pochází z Chile.