Jak Alice Merton ukázala na své červnové novince, chytlavé písničky jí cizí skutečně nejsou. Autorka hitu No Roots nicméně uvádí, že nemá potřebu se honit za hity, protože má jakožto nezávislá umělkyně plnou kontrolu nad svou tvorbou. O její živelnosti se přesvědčí posluchači už 27. října v pražském Lucerna Music Baru.
Už nekopeme za stejný tým, vzkazuje Alice Merton svojí bývalé lásce. Téma zlomeného srdce se albem táhne jako červená nit.
Album S.I.D.E.S. jste vydala v červnu. Jak jste s ním prožila léto?
Bylo hodně rušné, spousta festivalů. A teď jsem třeba přijela do Berlína a jen během víkendu máme tři koncerty. Ale jsem za to vděčná.
V jaký moment jste si uvědomila, že píšete písničky na druhé album?
Píšu prakticky neustále, i teď už mám nějaké skladby na další desku, takže si nevybavuji žádný konkrétní moment, kdy mi došlo, že pracuji na S.I.D.E.S. Ale po pravdě jsem si v mezičase potřebovala také srovnat svůj osobní život, dlouho jsem se necítila dobře a komfortně, což se na té nahrávce odráží.
V čem pro vás bylo psaní druhé desky odlišné oproti debutu?
S.I.D.E.S. je mnohem introvertnější nahrávka, velmi osobní, emocionální. U první desky jsme museli hledat prostor na to, abychom mohli do studia, protože jsme často hráli. Tentokrát jsme kvůli pandemii vystupovat nemohli. Měla jsem tak určitě více času si se vším vyhrát, věnovat se produkci a desku vydat ve chvíli, kdy jsem si stála za tím, že je hotová. A měla jsem také čas reflektovat jedno nelehké období svého života.
Vím, že se to období dotýká mimo jiné rozchodu. Je to důvod, proč se aktuální deska zabývá zejména vztahy, zatímco na debutu nebyla prakticky jediná písnička o lásce?
Ano, tohle album je o různých druzích vztahu. Spouštěčem pro mě byl rozchod s mým dobrým kamarádem a producentem, který byl do té doby velmi zásadním článkem mojí hudební dráhy. Pak jsme šli každý svou cestou a já si to brala velmi osobně, protože jsme vždy měli dobrý vztah i po pracovní stránce. Obecně ale písně na tohle téma příliš nepíšu, je pro mě těžké zpívat je naživo. S.I.D.E.S. je kvůli tomu mnohem více soukromou deskou než debut, který také čerpal z mého života, ale šlo v něm hlavně o zábavu, vyrůstání a podobně.
Proč je pro vás těžké zpívat o vztazích a lásce naživo?
Ráda si zachovávám soukromí, ale zároveň jsem dost emocionální. Nevadí mi o takových věcech psát písně, ale když si pak před davem lidí oživíte vzpomínky na nějakou nelehkou dobu, jste najednou zranitelní, pouštíte posluchače do svého života, a to je trochu strašidelné. Vždycky jsem si proto snažila nastavit určitou bariéru mezi mojí tvorbou a lidmi, kteří ji poslouchají. A tahle deska je prostě soukromá a osobní, což lze poznat z textů.
Kromě toho se dotýkáte i úzkostí, přesto deska končí zvesela. Přijde po dešti nakonec duha a vše se v dobré obrátí?
Asi bych neřekla, že po dešti vždy přijde duha, ale určitě přijde období, kdy se budete cítit lépe. Život vnímám jako vlnu, kdy jste jednou nahoře, dole, nahoře, dole… A věřím, že když jste zrovna dole, dostanete se po čase opět nahoru, jen je třeba být trpělivý a zůstat v klidu.
Album jste také popsala jako únik z lockdownů. Nesla jste izolaci těžce, ať už z důvodu samoty, nebo nemožnosti pracovat jako obvykle?
Cítila jsem se osaměle a zranitelně. Asi to nešlo jinak při všem, co se dělo ve světě a co jsem četla ve zprávách. Někdy jsem ani nemohla vylézt z postele. Přišla jsem o pár lidí, které jsem milovala, a deska mi pomohla všechny tyto pocity zpracovat. Vím, že to byly složité časy úplně pro všechny, ale měla jsem co dělat sama se sebou a s tím, abych zjistila, zda je pro mě hudba to pravé.
A jak náročné bylo album nahrát během pandemie?
Velmi náročné, protože jsme nemohli ani chodit ven. Zkontaktovala jsem několik producentů, společně jsme pak trávili izolaci. Nebylo to snadné, ale i tak jsem si práci na desce užila, protože jsem díky ní našla zmiňovaný únik a cítila se lépe.
Cítila jste se kvůli desce zároveň pod tlakem?
S touhle nahrávkou paradoxně ne. S debutem ano, protože jsem nejprve vydala ípíčko, kterému se dařilo, takže jsem cítila určitou zodpovědnost. Tentokrát jsem si řekla, že když může svět zachvátit pandemie, tak chci zkrátka jen vydat hudbu, která bude reflektovat, jak se cítím a co mám na srdci.
Pokud je pro vás deska tak osobní, jaká skladba je z ní vůbec nejdůležitější?
Neřekla bych, že je jen jedna, pro mě jsou důležité všechny, ale moje oblíbená je Blindside, protože ta je opravdu hodně osobní.
Slovo Blindside označuje směr, ve kterém má člověk špatný výhled na případné blížící se nebezpečí. V tomto případě Alice Merton zpívá o tom, že nevycítila blížící se riziko rozchodu.
Hudbu vydáváte na vlastním labelu Paper Plane Records. Znamená to, že máte nad vším absolutní kontrolu a při tvorbě písní máte volnou ruku?
Přesně tak. Jsem vděčná za to, že pracuji s lidmi, kteří chápou a respektují moji vizi a neříkají mi, že se musím honit za trendy a sypat jeden hit za druhým, cílit na Tiktok. Myslím, že tohle chápou i moji fanoušci, takže nemám potřebu se někomu hudebně zavděčovat.
Váš debutový singl No Roots nicméně velký hit byl. Jak se na něj díváte dnes, skoro po šesti letech od vydání?
Tenkrát to byla šílená doba. Snažila jsem se všechny ty zážitky a vjemy zpracovat. Páni, nemůžu věřit, že to je už skoro šest let.
No a jaký k němu tedy máte vztah? Užíváte si ho ještě naživo?
Jasně, to jinak ani nejde. Je to v podstatě můj životní příběh a text se mě pořád velmi osobně dotýká.
V podstatě je to píseň o tom, že nemáte domov. To vám musí docela vyhovovat časté cestování při koncertních šňůrách.
Vlastně to není o tom, že nemám vůbec žádný domov, jen o tom, že ho nemám na zemi. Domov dělají lidé a věci, které milujete a kteří mohou být na různých místech. Domov nemusí být jeden konkrétní dům nebo byt. To je asi hlavní poselství té písně.
A jak to máte teď? Máte stále několik domovů nebo nakonec jen jeden?
Rozhodně několik. Třeba v Kanadě mám stále nejlepšího kamaráda. Moje další domovy jsou Anglie, ráda trávím čas ve Francii, teď jsem zpět v Berlíně, kde jsem dlouho žila. Myslím, že takhle nikdy nepocítím po domově stesk, protože zkrátka nemám jen jeden.
Když už zmiňujete, že jste žila v Berlíně, jak vás to město hudebně ovlivnilo? Je to tam docela divočina.
To máte pravdu. Myslím, že Berlín mi otevřel oči, co se týče možností v hudbě. Bylo to takové dobrodružství, kdy jsem objevovala různé žánry, různé přístupy producentů. V té době to pro mě bylo dokonalé místo.
Alice Merton pojmenovala své album S.I.D.E.S., protože se v mnoha písních objevilo slovo „side“. Jednou takovou desku i uzavírá, tentokrát zvesela, protože konečně překonala svůj smutek.
Teď žijete v Londýně, kam jste se nedávno přestěhovala. Co je na něm ve srovnání s Berlínem specifické, když zůstaneme u hudby?
Londýn má zvuk, který mám ráda. Zdá se mi, že je tu možné úplně všechno, umění je na každém rohu, hodně tu frčí elektronika. Nechávám se ráda inspirovat všemožnými místy, asi to patří k mému životnímu příběhu. Nicméně britská a německá hudební scéna jsou velmi odlišné. Nevím úplně, jak to popsat, ale občas mám pocit, že Berlínem hodně hýbe hip hop, což je super, ale pro hudbu, kterou chci dělat já, je zásadnější experimentovat a pracovat s lidmi, které víc zajímá indie rock.
Osobně se mi líbí estetika vašich videí. Je pro vás vizuální stránka stejně důležitá jako hudba samotná?
Když píšu hudbu, běží mi v hlavě různé obrazy a myšlenky, a tak se toho vždy snažím držet. Videa jsou tomu počátečnímu nápadu často podobná. Někdy ale přijde režisér a udělá vše jinak nebo se mě zeptá na můj názor, snaží se mě nasměrovat. To byl případ klipu k Blindside, kde jsem měla úplně jiný nápad.
Třeba video k písni Vertigo mi přijde s tou postapokalyptickou atmosférou už skoro filmové. Jak vás tohle ve spojitosti se silnými závratěmi, které se jmenují právě vertigo, napadlo?
Chtěla jsem něco, co bude působit jako undergroundový klub, protože ta píseň vychází z pocitu, který v přeplněném klubu mívám. Potkáváte občas divné lidi, se kterými nemáte nic společného, ale oni se na vás lepí. A tak jsme vytvořili tenhle bizarní dystopický svět, byla to zábava.
V hudbě Alice Merton jsou jedněmi ze stěžejních prvků výrazná basová linka a bicí. Píseň Vertigo ale zaujme i postapokalyptickým vizuálem.
Během podzimu se dvakrát podíváte do Prahy. Nejprve v říjnu na vlastní koncert a poté v listopadu jako předskokan Bastille. Co vám sedí více? Intimní klubové vystoupení nebo větší hala?
Osobně i jako posluchač preferuju spíše kluby. Cítím tam větší napojení na umělce. Ale asi na to nedokážu pořádně odpovědět, dokud oba koncerty neodehrajeme. Jen doufám, že na mě lidé už nezapomněli, je to už nějaká doba, co jsme v Praze vystupovali.
Seznamte se
Alice Florence Clarissa Merton se narodila 13. září 1993 ve Frankfurtu nad Mohanem německé matce a irskému otci. S rodiči se často stěhovala, poprvé hned ve třech měsících. Vyrůstala v kanadské provincii Ontario, později pobývala také v Connecticutu, New Yorku, Mnichově, Londýně a Berlíně. Právě z této zkušenosti vznikl její debutový singl a zároveň největší hit No Roots. První desku Mint vydala v lednu 2019, v červnu letošního roku představila nástupce nazvaného S.I.D.E.S.