V druhé epizodě se do historie Wohnout ponořili bubeník Zdeněk Steiner zvaný Fenek a baskytarista Jiří Zeman známý jako Zemánek. Jinak také Duo Egon a majitelé řady dalších přezdívek. Vzpomínají na období desek Pedro se vrací, Rande s panem Bendou i Polib si dědu. A dojde i na první krize kapely, vykradenou zkušebnu, fackovanou v Chorvatsku a spolupráci s finskou kapelou Waltari.
Teď už Banány připravit, jdeme na to. Všechno nejlepší, Wohnouti!
A níže si můžete přečíst pět historek, o kterých byla v podcastu řeč.
1 Český Offspring
Matěj: Naše první manažerka byla Monika, ale vlastně to byla spíš kámoška, výtvarnice. Udělala pro kapelu, co mohla, ale neměla konexe, znalosti a tak dále. Tak na koncert přivedla Dana Petříka, který tenkrát pracoval na hudebním vydavatelství Globus a potom na Sony. Jemu se to líbilo a ujal se nás.
Honza: Bylo to zrovna v době, kdy se ve světě z jedný americký skate kapely, která kdysi hrála i v Praze U Zoufalců, stala celosvětová super hvězda. Jmenovala se The Offspring.
Matěj: Hudební firmy tenkrát fungovaly tak, že když bylo něco úspěšný v zahraničí, tak hned koukaly, jestli by se náhodou nenašla česká kopie. Takhle nějak asi zjistili, že na Vinohradech jsou nějaký kluci Homolové, který mají skate kapelu. V praxi to znamenalo jenom to, že jsme tehdy dost hráli na skate a snowboardovejch akcích, protože jsme sami patřili do týhle party. Oni si z toho vydedukovali, že hrajeme skate rock. Myslím, že chvíli váhali, nicméně pak jsme podepsali smlouvu na pět desek. Začalo to být vážný.
2 Vyhazov z firemního večírku
Matěj: Protože jsme měli písničku Banány, byla naším prvním velkým sponzorem společnost Chiquita. Naše spolupráce vyvrcholila tím, že jsme hráli v Holešovicích na jejich vánočním večírku ve skladu banánů. Byl to plechovej hangár, kde se samozřejmě hrát nedá, protože zvukový podmínky jsou v takových prostorech mizerný. Všechno se třískalo přes sebe. A tak nás asi po druhý písničce vyhodili z pódia.
Honza: Oni měli představu, že budeme hrát pěkně k tanci a poslechu. Tři písničky, pauza, tři písničky…
Matěj: Byla tam vánočně naladěná společnost obchodních partnerů. Dámičky stály se šampaňským. A my měli barevný hlavy a třískali do toho… No, nebyl to tenkrát dobrej nápad pozvat nás na vánoční večírek.
Honza: Pak si ještě pamatuju, že nás se Zemánkem odtamtud vyváděla ochranka. Byl tam totiž stánek, kde takový pěkný holky rozlévaly slivovici. Tak jsme si dali jednoho panáka, druhýho, třetího… a pak se to nějak rozjelo. Dodneška si pamatuju, že i ten ředitel vypadal jako banán a my na něj volali: Hej, banáne, pojď na panáka. A že nám dal normálně výpověď.
Matěj: Na vánočních večírcích hrajeme občas i teď. Ale to už přece jenom lidi ví, koho si tam pozvali. Taky spousta z nich na nás vyrostla a už znaj naše písničky. Ale tenkrát jsme prostě jenom byli kluci a dělali bordel.
3 Moc not s Lucií
Matěj: Lucie nás pozvala na turné. Údajně to bylo tak, že si šel Robert Kodym koupit boty do nějakýho skate shopu a tam hráli Banány. On se zeptal, co to je. A nějak si nás našel. Na ty koncerty tehdy chodilo kolem patnácti tisíc lidí, v Hradci jich bylo přes dvacet tisíc. Pro nás, jako pro začínající kapelu, to bylo úplný sci-fi.
Honza: Bylo to těžký, protože nás nikdo neznal, a přece jenom jsme hráli úplně jinak laděnou muziku než Lucie, která měla hitovky, co si můžeš zpívat. To my tam prostě skákali jak potrhlí a hráli tu naši muziku, která se nehodí na stadiony, protože v ní je spousta drobnejch not. Pro ty lidi to musel být strašný chaos, ale my to neřešili.
Matěj: A proč nemáme takovou muziku, kde jsou čtyři slova na celou sloku?
Honza: Myslím, že skate je v něčem hodně podobnej kytaře. Taky si musíš hrát s technikou. A zároveň si myslím, že kadence slov byla daná tím, že jsme chtěli zamaskovat, že neumíme zpívat. Když umíš zpívat, tak si můžeš dovolit říct dlouhý slovo, které v lidech doznívá ještě deset dalších vteřin. Ale naše hlasy tady tomu neodpovídaly. Tak jsme to od začátku zachraňovali kadencí slov. A z toho vlastně vzešel náš žánr. Jinak to neumíme.
4 Ryšavá pojistka proti popu
Matěj: Co se týče názvu prvního alba Cundalla, myslím, že to tehdy byla taková naše pojistka proti popu. Firmě by se asi líbilo, kdybychom album pojmenovali Štěstí nebo Terezka, ale my se rozhodli, že to bude Cundalla, aby se s náma nemohlo nic špatnýho stát. Tehdy se takový věci hodně řešily a my jsme nechtěli bejt pop. Pro spoustu lidí jsme stejně byli jako rockový Lunetic. Ale nás opravdu nesestavila firma.
Honza: Možná jsme řešili, jestli to nebude moc lopaťácký, nechtěli jsme být zase v téhle kategorii kapel, ale spíš to byla sranda. S věkem už se nad tím člověk samozřejmě trochu pozastaví. Třeba když mě moje žena představovala svojí rodině, která je taková usedlejší než ta naše. To mi běželo hlavou, tak teď mě tady představuje. Oni se zeptají, jako ty máš tu kapelu? Jak že se to jmenuje jmenujete? A Jak se jmenuje vaše deska?
Matěj: Wohnout. Cundalla. Tehdy nám to prostě přišlo zábavný. Dneska při každým koncertě myslím na to, jak se mi v Banánech blbě zpívá, že „prodavačka má asi krámy“. To není ani sprostý, ale pokaždý se u toho červenám, stydím se a říkám si, to máme za to, že jsme byli fakt hrozný lopaty.
5 Čtyři kokoti s propiskama
Matěj: Občas nás někdo tlačí, ať jdeme dělat podpisový akce, což my děláme fakt neradi. Cítím se u toho jak pitomec. Podpisová akce totiž znamená, že kapela dohraje, přijde k nějakým dlouhým stolečkům, lidi na tebe čekají frontu a ty podepisuješ alba nebo knížky… Myslím, že to bylo na Rock for People nebo na nějakém takovém velkém festivalu, kdy jsme se k tomu nechali zlomit, že se teda opravdu po našem koncertě půjdeme rovnou podepisovat lidem.
Honza: Bylo to tam tehdy udělaný dramaticky a velkolepě.
Matěj: Před náma byla zatažená taková opona, za ní byl stůl, tam jsme si sedli, řeklo se teď…
Honza: A když roztáhli oponu… tak tam nestál vůbec nikdo.
Matěj: A my jsme tam seděli jako čtyři kokoti s propiskama. Koukali jsme na pořadatele: My jsme vám to říkali.
Honza: To už jsme totiž měli trénink z Podbořan. Tam na nás tehdy nepřišel opravdu vůbec nikdo. Měli jsme v začátcích opravdu spoustu důvodů tu kapelu zabalit. Dostávali jsme strašnej kartáč od hudebních kritiků. Trvalo dlouho, než začali lidi chodit. Samozřejmě to na nás dolejhalo, a dokonce jsme to i zvažovali. Ale člověk pak zjistí, že to je psychologický trénink.
Matěj: A že je lepší kapelu mít než nemít.
Další epizody podcastu.
WOHNOUT: Třicet let po svým. A Bůh pravil: Budiž Banány! (1)