Nahrávka kapely, jež se formovala kolem Dana Horyny na konci osmdesátých let, má i po takové době lehkost, ale i jemný úhyb od čekaného hard’n’heavy, díky kterému si nejspíš získala takovou oblibu. Parta tehdy mladých a nadšených muzikantů se nebála do svého až hair-metalového a rockově-baladického výrazu pustit tradiční blues, jižanský rock a barevné sny mládí.
Hned v intru Pekelných andělů a úvodu celé desky zazní řev motorů, není to ale řev úpějící babety do kopce za Radotínem, ale bezstarostné vrnění silných strojů novodobého Divokého západu. Tak začíná píseň jako vystřižená z prostředí motorkářského gangu západního pobřeží. Dlouhovlasost, slunce vysoušející krystalky mořské soli na odhalené potetované hrudi, kožené bundy, kříže, bůh a pro ty, kteří zůstanou za svítání nad kaňonem sami opření o těžkou motorku, zbyde už jen blues. Samotářské, ale krásné. A přesně tahle nálada rozervaného mládí, nejkrásnějších vzpomínek vykoupených roky strádání, anebo fatálním koncem, je prosycena celá – dnes třicetiletá – deska.
Lehkosti a touhám Dana Horyny před třiceti lety se dá velmi dobře rozumět i dnes. Je to vize nejlepšího a zároveň nejdynamičtějšího období života – mládí. Vize, kterou tehdejší Dan Horyna dobře znal z naposlouchaných desek Led Zeppelin, Deep Purple, Lynyrd Skynyrd, Van Hallen a dalších legend hard rocku, u nichž bylo dobře patrné uctívání bluesových kořenů. To se ostatně kapele Merlin začátkem devadesátých let v českém prostředí, na míle vzdálenému jakémukoli přímému vlivu tohoto žánru, povedlo dokonale. Jejich lásku k dřevnímu kytarovému blues dokazuje i zařazení dvou „bonusových“ bluesových balad na závěr původní CD verze desky. Oba anglické texty napsal tehdejší baskytarista kapely Miloš Landsmann. Obě písně dokonale podtrhují celou náladu nahrávky vonící po vyprahlé Nevadské poušti protínané tisícem kilometrů asfaltové dálnice.
Tehdejší sestava kapely Merlin, která album ve studiu Propast Petra Jandy nahrála, byla složena z hudebníků motajících se kolem pražské rockové kapely Pumpa. Baskytarista Miloš Landsmann a bubeník Tomáš Zoubek nahráli s Pumpou singl Maso mám rád / O veliké řepě, který vyšel v Galerii Supraphonu v roce 1989. Kytarista Marek Podskalský byl zase znám pro své angažmá v tehdy již slavné heavymetalové kapele Arakain. Kytarové riffy a vzdušná (neuhoněná) sóla – to vše zapadá do snové reality rozpáleného západního pobřeží, po kterém se prohání pouze teplý vánek a řvoucí motory Harleyů, nástupců ocelového oře. Podskalský je uveden jako autor hudby většiny z osmi písní na desce Nevada. Zdá se tak, že největší hity kapely Merlin vznikly ze spojení Podskalský–Horyna.
Na desce najdeme i po třiceti letech texty stále aktuální – ono totiž mladické snění o nespoutaném pohybu krajinou a jakési zvláštní symbióze s prostředím drsné přírody, těžké techniky a touhy sahající až mimo zákon platí téměř v každé době. Je zde samozřejmě několik dobových momentů – píseň Bílé kříže má být podle slov samotného Horyny vypovědí o tehdejším stavu a z jeho pohledu o nešvarech české společnosti. Tedy té, která se právě probudila z opilosti čtyřiceti let totality a mžourá, ještě trochu zpitomněle, do prudkého světla dravého kapitalismu a nástupu divokého finančnictví. I tyto pocity a pohledy jsou, i když už česká společnost dnes celou sféru podnikání a vlastnictví chápe naštěstí jinak, dobře přenositelné. V několika písních se také Dan Horyna dotýká svého celoživotního tématu, hledání spirituality a vnitřních náboženských systémů a pozic. Obrací se zde na dvě veliká spirituální témata, postavu evropských ság Merlina, podle kterého se jmenuje i kapela (název mu údajně navrhl Aleš Brichta), a také Bohyni Hinu, tedy zástupkyni polynéského božstva spjatého s vodním živlem. Bohyně Hina je pak společně s písní Pražská královna druhou písní s žensky emancipačním tématem v dobovém zpracování.
Největší hit Nevada s krásně sedícím, a přesto vlastně komplikovaným refrénem, je skutečnou jízdou po poušti v Nevadě. Dan Horyna v jednom rozhovoru uvedl, že když text psal, byl tak trochu jako Karel May – nikdy nebyl na poušti a ani v Nevadě, ale protože já jsem v Nevadské poušti zhruba před deseti lety byl a viděl jsem ty plochy tisíců tun rozpáleného písku dekorované skalními komplexy, protnuté asfaltem slavných dálnic, mohu potvrdit, že ta píseň svým textem nelže!
Posluchači ve Státech přiřkli místním kapelám, které hrají kombinaci heavy metalu, blues a západní psychedelie, sahající až k postavě jurodivého Captaina Beefhearta, jenž byl celoživotním obyvatelem Mohavské pouště, označení „desert rock“, tedy pouštní rock. Přesně to předvádí Merlin na tomhle nadčasovém skvostu.
Verdikt: Nevada (30th Anniversary Remaster) 90 %
Deska po třiceti letech vystupuje z řady dobových a „žánrových“ alb daleko do popředí. Nadčasovost textů lze dobře dokumentovat na momentech trapnosti starší generace a dobové nekorektnosti, které na Nevadě nenajdete. Je to výpověď snícího kluka obalená do toho nejlepšího dobového zvuku a způsobu, jak dělat světový rock!