Setkáváme se na začátku června v Malé sportovní hale, kde Yungblud na dvou koncertech představil své druhé album Weird! „Nedokážu pochopit, jak moc se rozrostla komunita kolem a jak obrovské koncerty tu hrajeme. Rád se vracím do východních zemí, jako jsou právě Česko nebo třeba Polsko, ve kterých stále probíhá boj za ideologie, jimž dnešní mladá generace věří,“ vypráví britský muzikant. „Když jsem byl v Praze naposledy, cítil jsem oheň. Je neskutečné vidět, jakou máte sílu bojovat za to, co považujete za správné.“
Na albu Weird! jste sepsal řadu příběhů, které vám fanoušci řekli po koncertech. Měl jste čas se pobavit i s těmi českými?
Bohužel jen s několika, protože ty koncerty byly opravdu obří. Hodně pro mě ale znamená vidět, jak silní lidé zde žijí. Je to velice inspirativní. Cítím, že lidé, kteří bojují za lepší svět, spolu potřebují trávit čas a vytvářet komunitu, jež se následně podporuje navzájem. To je jedna z hlavních věcí, co chci lidem přinášet. Yungblud nejsem jen já sám, Yungblud jsou všichni.
Pro mě to není jen vydávání nové muziky. Nechci tím tedy žádného umělce shazovat. Vím, kolik práce hudebníci do své hudby vkládají. Mám rád The Clash, Sex Pistols, Davida Bowieho. Platinové desky mě ale nezajímají. Jestli je dostanu, tak jasně, super, ale o to mi nejde. Mně jde o stadiony plné lidí, kteří se cítí být milováni. K čertu s hudbou. Nejde o hudbu, ale o poselství, které se snažím předat.
Při našem posledním rozhovoru jste mi řekl, že jste zrovna dostal hudební cenu, kterou jdete roztavit do malých špendlíčků, jež rozešlete svým fanouškům, abyste jim ukázal, jak moc pro vás znamenají.
A přesně to jsem udělal a dělám to s každou cenou, kterou dostanu. Ty ceny nejsou moje, jsou naše. Jak říkám, Yungblud nejsem já, Yungblud jsme my. Je to kulturní hnutí. Zní to, že se mi to lehce říká, myslím si ale, že moje činy mluví silněji než moje slova. Nikdy bych nechtěl být umělcem, co by sliboval prázdné fráze.
Není to ale pro vás zároveň velice vyčerpávající?
Jasně, občas, ale stojí to za to. Jsem volný, cítím lásku a cítím, že někam patřím. Všechno to stojí za to. Hnutí Yungblud i koncerty, které hrajeme, se rozrostly do velikosti, která by mě dřív ani v nejdivočejších snech nenapadla. Mám ale pocit, že jsem teprve na začátku. Vždycky jsme museli bojovat za to, aby nás někdo slyšel, teď nás konečně slyší.
Napsal jste během dvou let bez koncertů hodně nové hudby?
Psal jsem hudbu, ale abych byl upřímný, měl jsem pocit, jako kdybych se na chvíli ztratil. Yungblud je o spojení mezi lidmi. Až odjedu se svým týmem z Prahy, Yungblud z města neodjede. Po mých koncertech lidé kolikrát zůstávají před halami do pěti do rána, seznamují se a vytváří nová přátelství, která dalece přesahují jeden večer, kdy hraji koncert. Oni jsou Yungblud. Poté, když někoho z nich budou třeba šikanovat ve škole, postaví se za sebe, když budou chtít říct rodičům, kdo vlastně jsou, budou tu pro sebe. Yungblud je brnění.
A taky název třetího alba, které vydáte v září…
Nechci k němu hned dělat další stejnou šňůru. Chtěl bych oldschool turné plné chaosu ve stylu Nirvany. Hrát v ulicích a jen opravdu malé kluby. Miluju hrát ve velkých arénách pro tisíce lidí, ale na takových koncertech ztrácím spojení s jednotlivými fanoušky.
Takže nové album představíte jen v malých klubech?
Pojedeme dvě turné. Malé kluby a velké arény. Chci mít zase možnost povídat si se svými fanoušky a ptát se jich, jak se mají a co se děje v jejich životech. To na gigantických akcích bohužel není možné. Chci hrát největší koncertní stadiony na světě, ale zároveň chci vždy zůstat umělcem, který zahraje na akustiku v malém obchodu s deskami, kde album každému, kdo bude chtít, podepíše. Kdybych snad někdy tyhle věci přestal dělat, zavolejte mi a vyčtěte mi to, prosím.
Četla jsem, že se na novém albu chystáte odhalit své nejhlubší myšlenky a tajemství. Existuje ještě něco, co za ty roky fanoušci neznají?
Rozhodně. Mám v sobě ještě hodně věcí, které jsem dřív nebyl schopný sdílet. První dvě alba byla hledáním komunity a místa, kam patřím. Teď se můžu naplno odhalit. Není to tak, že bych snad doteď lhal o tom, kdo jsem. Všechno, co jsem kdy o sobě řekl, byla pravda. Nelhal bych. Pravda totiž vždy vyjde napovrch. Tohle album mi ale dovolilo jít skutečně do nejhlubších skulin vlastní duše a nejtemnějších tajemství.
Jakých?
Tancuji na svém hrobě, přeji si, abych mohl zapomenout všechno, co znám, myslím, že se zblázním, jsem znovu zamilován, ale vím, že zítra zas budu smutný. To jsou některé z textů, které se objeví na novém albu. Když v textech ale říkám „já“, jednoduše ta slova můžete vzít a říct je sama za sebe, jako svá vlastní. To je hlavní změna. Dosud byly veškeré moje texty specifické ke konkrétní události. Mars byl o transslečně, kterou jsem potkal v Marylandu, King Charles o brexitu, I Love You, Will You Marry Me o událostech, které se staly v Sheffieldu. Mé nové album pojednává o všem a přitom stále o specifických pocitech a zážitcích, které jsem měl.
Tohle album je první soudržná věc, kterou jsem dal dohromady. Doteď jsem dělal kolekce písní, které byly naprosto pravdivé ke konkrétním věcem, které jsem v daných chvílích cítil, Yungblud je ale celek.
Chvíli po vás hrají v Praze My Chemical Romance. Ti stejně jako vy vždycky hráli pro lidi, kteří se trápí pocitem, že nikam nepatří.
Myslím, že takovou představu má každá generace, ať už poslouchala Sex Pistols, My Chemical Romance, The Smiths, The Cure, Lady Gaga, nebo Davida Bowieho. Díky těmto umělcům jsem cítil, že mě někdo chápe a rozumí mi. Tyto umělce spojuje stejná myšlenka a stejné poselství.
Připadá mi ale, že za dob My Chemical Romance byli „emotivní fanoušci“ vysmíváni jako slabší jedinci, ale o dnešní mladé generaci se mluví jako o té, která má sílu.
Myslím, že za to může internet. Ukázal, že nenávist je zastaralá, nudná myšlenka. Když vás někdo šikanuje ve škole, máte pocit, že jste na všechno sám. Když se ale postavíte tyranovi, zjistíte, že je vás daleko více. Internet dal hlas těm, kteří byli umlčováni za to, jací jsou, koho mají rádi, nebo kým se cítí. Jedna z hlavních myšlenek, kterou se snažím šířit, zní, že je důležité bojovat s nenávistí změnou. Oko za oko je zastaralý koncept. Nic se ve světě nezmění, když nenávistí budeme bojovat proti nenávisti. Když ale budeme šířit lásku a pochopení, svět se změní. Nenávist a omezenost bude v menšině. Proto si také myslím, že cancel culture je hloupost. Nenávist a bolest je třeba zlepšovat vzděláním a pochopením. Může to znít, jakože se mi lehce káže, jak by měl svět vypadat, ale já skutečně věřím v to, za co bojuju. Myslím si, že hudba může říct buď hodně, nebo vůbec nic. A já chci říkat všechno.
Dokážete sám bez újmy čelit nenávisti?
Dřív mi záleželo na tom, co si lidé myslí, ale víte co? Je cool nestarat se o takové věci. Záleží mi na mých fanoušcích a na mých blízkých. Záleží mi na správných věcech. Na světě vždycky budou idioti, co se mě nebo vás budou snažit shodit. Říkat, že nejsme dost dobří, a budou se snažit ublížit. Na těch ale vůbec nezáleží, nesmíte si nikdy pustit k tělu hloupé řeči, co někdo šíří na internetu, nebo kdekoli jinde jen proto, že nechápe, kdo ve skutečnosti jste. Vždycky bude existovat někdo, kdo vás pochopí a bude vás milovat.
Když říkáte, že dnešní generace získala s internetem sílu, vidíte sociální sítě jako čistě pozitivní věc? Přece jen v posledních letech se hodně diskutuje o jejich negativních vlivech.
Jasně a spousta kritiky jde i mým směrem. Spousta lidí říká, že myšlenky, které šířím, říkala každá generace. Rozdíl mezi tou mou a kteroukoli předchozí ale je, že právě díky sociálním sítím můžeme naše myšlenky mrknutím oka šířit kamkoli do světa. Kterýkoli tweet nebo video na TikToku se může stát během chvilky populární a mohou ho vidět miliony lidí, a proto dochází k tak velkému generačnímu posunu. Kdyby před patnácti lety tisíc lidí protestovalo proti neprávu, vláda by protest mohla velice snadno potlačit. Nenapsalo by se o něm v novinách a nikdo by to nevěděl. Teď, když půlka z protestujících nasdílí, co se děje, okamžitě o tom můžou vědět po celém světě. Neříkám, že je moje generace silnější než předchozí, jen má lepší možnosti šířit své názory. Má generace má hlas. Nikdo z nás neovlivní kolo osudu. Neovlivníme, v jaké zemi se narodíme, kdo je naše rodina, jakou barvu máme, jakou sexualitu, bohatství. Yungblud ale představuje stálost lásky. Nezáleží na tom, kdo jsi, mezi nás patříš. Přál bych si, aby mě tato myšlenka přežila. Přál bych si, aby Yungblud nezemřel se mnou.
Takže Yungblud je vaše dědictví.
Doufám v to. Možná to může vyznít zvláštně, ale všichni se orientují na to, co se děje právě v tuhle chvíli, ale já mám sen, aby, až jednou umřu, přišel někdo další, kdo přebere moje jméno a bude kráčet v mých šlépějích.
Seznamte se
Yungblud, vlastním jménem Dominic Harrison, je britský zpěvák, který se snaží prostřednictvím své hudby zasadit o změnu ve společnosti. Bojuje za práva menšin a vytváří komunitu, která je přístupná všem, bez rozdílu barvy, sexuality či náboženství. Aktuálně chystá třetí studiovou desku nazvanou Yungblud, která vyjde 2. září. Tou chce svým fanouškům odhalit nejhlubší zákoutí své mysli a duše.