Obrázek k článku Žiletky v těle. Jak vznikla subkultura emo a čím pořezala mainstream
| Daniel Mohr | Foto: Profimedia

Žiletky v těle. Jak vznikla subkultura emo a čím pořezala mainstream

Emo kultura měla na začátku jednadvacátého století naprosto zásadní vliv na hudební svět. Pouhá tři písmena dokázala udělat z úplně neznámé kapely kasovní trhák, který pak zbožňovala zhruba polovina dospívající populace. Jaké jsou kořeny a budoucnost žánru?

Pokud jste vyrůstali mezi lety 2000 až 2010, není pro vás pojem emo cizí. Možná jste to byli právě vy, kdo se oblékal zásadně do černé barvy, držel si odstup od ostatních, ve školní lavici si potají čmáral všelijaké ponuré obrázky a jediným přijatelným účesem byla na stranu sčesaná patka, samozřejmě v černé barvě.

I u nás si s přibývajícími technickými vymoženostmi emaři libovali ve své dokonalé bublině, ale život ve školním kolektivu pro ně byl noční můrou. Pokřiky jako: „Hej, emáku, kolikrát už jsi dneska bulel?“ byly na každodenním pořádku, stejně jako školní šikana nebo alespoň posměch. I z toho důvodu k subkultuře emo patřily i zlověstné škrábance na předloktí či myšlenky na sebevraždu. Byla za tím vším touha někoho pobuřovat? Nebo pouze snaha se nějakým způsobem odlišit a dát najevo svou emocionální stránku? Jak léta přibývala, počet podobně uvažujících teenagerů neustále narůstal. A najednou už to nebyli ti „exoti“, co se spiklenecky schovávali v nejrůznějších koutech, jen aby byli stranou dění. Co a jak se to, sakra, s přecitlivělou mládeží stalo?

Emo má, tak jako další subkultury, své kořeny v hudbě a spolu s ní se i vyvíjí. Za dvacet let se dostal z absolutně nejspodnější vrstvy undergroundu přes indie scénu až na samotný vrchol mainstreamu, kde si dobrých pár let liboval. Od svých začátků se původní emocore změnil k nepoznání. Z nefalšovaného punku se totiž během krátké doby stala poprocková záležitost, která dokázala zasáhnout nespočetně větší publikum. Jeden aspekt ale zůstal stejný: texty. Depresivní, syrové, pojednávající snad o všech druzích bolesti a utrpení, jimiž si prošel a prochází snad každý dospívající. 

I proto emo zůstává relevantní a oslovuje nové generace, i když doba jeho největší slávy už minula. Pojďme se teď vypravit do historie a zrekapitulovat to nejdůležitější, co ta tři písmena vlastně hudebnímu světu přinesla.

Zrod žánru

1985. Revoluční léto

Jako mnoho subkultur i emo má původ ve Spojených státech, konkrétně ve Washingotnu D.C. V hudebním světě panuje všeobecná shoda, že první kapelou, na kterou se dá s naprostou jistotou přilípnout samolepka s nápisem emo, jsou Rites of Spring. Oproti ostatním hardcorovým uskupením své doby se totiž hudebně odlišovali. Měli melodičtější kytarové riffy a zejména naprosto odlišné pojetí textů. Zatímco ostatní kapely ventilovaly svou frustraci a agresi vůči okolnímu světu, frontman Guy Picciotto psal texty s velmi osobní tematikou, ve kterých dával najevo svou zranitelnost, což v té době bylo v hardcorové scéně naprosto unikátní. Rites of Spring se odlišovali a posluchači na to slyšeli. Měli se s kým ztotožnit, a tak na sebe všeobecný úspěch nenechal dlouho čekat.

Zanedlouho po nich se zjevila další podobně smýšlející kapela. Jmenovala se Embrace a vedl ji frontman Ian MacKaye, který se postupem času stal hardcorovou legendou. Společně s Picciottem odstartovali období, jemuž se později začalo říkat Revolution Summer, tedy revoluční léto. Punkový žánr, tehdy často zaplevelený neonacistickými fanoušky, díky nim získával znovu respekt. A samozřejmě se vyrojila spousta nových kapel, které měly Rites of Spring za modly. 

Právě tehdy se něco změnilo. Tam, kde se dřív dral na povrch písní hněv a neřízená agrese, bylo najednou plno introspekce a sebeanalýzy. V lednu 1986 vyšel skejťácký časopis Thrasher s článkem, který celou vlnu pojmenoval jako „emocionální hardcore“, zkráceně emocore. 

Když se slovo „emo“ objevilo v tisku poprvé, Ian MacKaye z Embrace nad tím nesouhlasně kroutil hlavou. Na koncertě své kapely se proti němu měl důrazně ohradit, že to je „snad ta největší hloupost, kterou kdy slyšel“. Už tehdy se ukázalo, že to, co dnes chápeme jako pojmenování žánru, bylo patrně myšleno jako zesměšňování a urážka. Možná i proto dodnes spousta kapel špatně snáší, když obdrží nálepku emo. Ale to už je teď jedno. Revoluční léto zrodilo nový žánr. 

Odklon od hardcoru

90. léta. Vymanění se z undergroundu

Ještě na začátku devadesátých let šlo pojem emo stále dost těžko definovat. A tak se v tisku i mezi fanoušky používal na různé kapely z odlišných koutů Spojených států. Chvíli to i vypadalo, že snad každé větší město má svou vlastní představu, co by asi tak mohlo emo být. A každá z těch představ byla samozřejmě jiná. Nejsilnější pozůstatky „revolučního léta“ zůstaly na západním pobřeží, kde pomyslnou vlajku držely kapely Antioch Arrow a Swing Kids, ty se totiž držely hardcorového zvuku Rites of Spring. Oproti zakladatelům však značně přitvrdily vokály a svým dosti uječeným projevem přispěly ke vzniku subžánru screamo, jenž se následně rozšířil i na východní pobřeží.

V roce 1994 však o kousek dále na severu, konkrétně v Seattlu, spatřila světlo světa deska Diary z pera kapely Sunny Day Real Estate, která chytře spojila prvky grunge a alternativního rocku s velmi melodramatickými texty. Na této nahrávce se tak poprvé emo přiblížilo širšímu spektru hudební veřejnosti. Hudební kritici měli za to, že Sunny Day Real Estate čeká minimálně stejný úspěch, jaký v té době zažívala Nirvana. Jenže rok po vydání debutu kapelu opustil basák Nate Mendel. A to paradoxně proto, aby se připojil do nově vznikajícího projektu bubeníka Nirvany Davida Grohla jménem… ano… Foo Fighters.

Ke konci devadesátých let by se dala aktivita na emo scéně přirovnat k tikající bombě, která má za cíl každou chvíli vybuchnout a podmanit si celý hudební svět. Každým dalším novým albem se zvuk ema dostává blíže k běžnému uchu posluchače. Mezi zásadní kapely určitě můžeme zařadit Jawbreaker nebo například i Weezer. U nich se sice o tom, že by vyloženě čerpali z emo vlivů, říci moc nedá, avšak jejich hudební pojetí z prvních dvou desek mělo zcela zásadní vliv na budoucí směřování žánru.

Další velmi důležitou kapelou devadesátých let byli Cap’n Jazz, ovšem ne přímo kvůli své hudební tvorbě, ostatně stačili vydat pouze jednu desku. Zajímavější bylo, co se stalo po jejich rozpadu. Frontman kapely Tim Kinsella si totiž založil indierockovou kapelu Joan of Arc, jeho bratr, bubeník Mark, dal zase dohromady skvělou kapelu American Football. A kytarista Davey Von Bohlen se střemhlav vrhl vstříc romantickému indie popu s kapelou Promise Ring. Ačkoli mají tyto tři kapely zvukově od sebe velmi daleko, pojí je právě jejich emocionální přepjatost. Ale také nezvykle oddaná fanouškovská základna. Všechna tři uskupení se tak stala důležitými stavebními prvky druhé emo vlny, která měla za pár let kulminovat až do mainstreamu.

Nástup technologií

21. století. Vzestup a postupný pád

Emo se pomalu, ale jistě stalo módním trendem. Zásadně se na tom podepsaly tehdy nové sociální sítě LiveJournal a MySpace. Sociální bubliny díky nekonečnu internetu navzájem prolnuly, lidi od muziky i jejich fanoušci mezi sebou začal sdílet různé módní trendy. Nejen bulvární média zažívala paniku z návodů, jak se nejlépe demonstrativně sebepoškodit, za které neváhala vinit muzikanty z emo kapel. Emo bylo najednou všude. 

Mezi hlavní proud v hudbě se dostali arizonští Jimmy Eat World, které o několik let později následovaly kapely Fall Out Boy či Panic! at the Disco. To nejdůležitější se však odehrálo v roce 2006. Tehdy totiž vyšlo album The Black Parade od My Chemical Romance. Vydavatelství Warner Music na tuhle nahrávku vsadilo všechno. Gigantická marketingová kampaň cílila přímo na obrovskou základnu emo fanoušků, protože byl zřetelný její tržní potenciál. To, co se odehrálo bezprostředně po vydání alba, by se dalo přirovnat k masovému šílenství. My Chemical Romance a všechno, co reprezentovali, bylo najednou všude. 

Logicky to mělo i svou stinnou stránku. Kromě kapely samotné se totiž „do trendů“ dostaly i sebevraždy. V médiích se objevilo několik dopisů na rozloučenou, v nichž mladí lidé, kteří se rozhodli sáhnout si na život, citovali právě pasáže z textů písní desky Black Parade. Nakonec to vedlo k tomu, že pro určitou část společnosti začala být emo subkultura, stejně jako tomu bylo v osmdesátých letech s punkem, toxická. Ani tato hysterie však, jak už to bývá, neměla dlouhého trvání. Postupně ztrácela na síle, přišly nové trendy a emo se samo zredukovalo na úroveň, jakou mělo na začátku století. Zmizel trend zvaný emo napořád? Těžko říct. V rámci žánru stále vznikají zajímavé desky a lze předpokládat, že se zase jednou za čas zjeví generace, pro kterou přepjaté emoce otisknuté do tvrdé hudby budou znamenat novou hudební revoluci.