Ústřední dvojicí kapely je manželský pár, zpěvačka a kytaristka Susan Tedeschi, o jejímž hlasovém projevu se píše, že zní jako Bonnie Raitt a Janis Joplin dohromady, a kytarista a skladatel, zázračné dítě Derek Trucks. Se Susan jsme mluvily o přípravách na turné, o tom, jak se zrodil aktuální rozsáhlý čtyřalbový (!) hudební epos, který je pátým studiovým počinem TTB a kapela ho dávkovala po měsících. Ale také o tom, jak v pěti letech začínala s hudbou a jestli to mají ženy v rocku a blues rocku těžší než muži.
Jak trávíte poslední volné dny před startem turné?
Už zkoušíme a učíme se nové písně z nových alb.
Budete hrát kompletně všech 24 skladeb?
Možná postupně začneme hrát naživo všechny. Už jsme si vyzkoušeli vystoupení, kde jsme přehráli všechny písně z prvního ze čtyř alb, která dohromady tvoří naši studiovou novinku I Am the Moon.
Mluvíme tedy o části označené I. Crescent, která je venku od začátku června.
Přesně tak. Alba dvě, tři a čtyři jsme ještě pohromadě nehráli. Je to ucelené dílo, a tak by dávalo smysl hrát všechno dohromady, jako konceptuální album.
Nicméně fanoušci se jistě budou těšit i na oblíbené songy z předchozích nahrávek.
S tím právě počítáme. Proto se pokusíme namixovat něco ze starší tvorby s tou nejnovější a nabídnout jim příjemný pestrý program.
Koho napadlo přijít s něčím tak obsáhlým? Byl to vůbec záměr?
Susan na chvíli odchází a pak se vrací se žlutou krabicí, kterou zdobí měsíční grafika. Otvírá ji a postupně z ní vytahuje všechny čtyři vinyly a ukazuje mi je, pokračuje uměleckými tisky jejich přebalů, lunárním kalendářem a fotoknihou s tucty fotek pořízených při natáčení I Am the Moon: The Films. Ke každé desce totiž vznikl filmový klip, který ji vizuálně dotváří.
Úplně první myšlenka se, tuším, objevila v březnu 2020. Dokončili jsme tehdejší turné a chtěli jsme si užít nějakou dobu volna. Taky jsme chtěli mít konečně prostor, abychom se vyrovnali se smrtí člena naší kapely, flétnisty a klávesisty Kofiho Burbridge. Přišli jsme i o několik dalších přátel a muzikantů. Plánovali jsme, že si dáme tři měsíce volna. A právě v tu dobu přišla pandemie, takže jsme to volno vlastně svým způsobem tak či tak museli mít.
A tehdy přišel první nápad, z něhož vykvetlo čtyřalbum?
Náš zpěvák Mike Mattison chtěl, abychom se podívali na báseň Layla a Majmun perského básníka z dvanáctého století Nizámího Gandžavího, která je založena na starověké arabské legendě. Na turné, které jsme před tím dokončili, jsme hráli desku Erica Claptona, respektive jeho někdejší kapely Derek & The Dominos, inspirovanou právě tímto dílem. Vydali jsme z něj záznam Layla Revisited (Live at LOCKN‘). No a Mike se po turné začal o ten příběh víc zajímat. Přišel s otázkou: Co ta původní báseň o Layle? Možná bychom ten příběh mohli pojednat z jejího pohledu. Protože všechny písničky na Ericově albu jsou z jeho pohledu. První impulz byl přečíst původní báseň, ponořit se do ní, nechat se jí inspirovat a zároveň se na tu story podívat očima někoho jiného, možná jejíma, možná jejích rodičů, položit si otázku, co si o tom mohli myslet lidé kolem. Byl to svěží nápad a zároveň prostředek k udržení pozitivního myšlení v době, kdy jsme nemohli být spolu.
Zajímavé.
Nebo stručněji: Vlastně nám Mike zadal domácí úkol a tak to všechno vzniklo.
Tušili jste už tehdy, že se z něj vyklube materiál na čtyři desky?
Byl to bod nula, začátek tvůrčího procesu. Následně jsme pokračovali a užívali si, že jsme spolu. Pak už se to tak nějak stalo. Víte, nás je celkem dvanáct, a když každý přinese dva nebo tři songy… něčí píseň inspiruje někoho jiného k napsání další. To je hned.
Stalo se to i vám?
Mike a Derek napsali Where Are My Friends?, díky které jsem si uvědomila, že to, o čem píšeme, nemusí být až tak konkrétní a že to klidně lze vztáhnout i k současnosti, k období pandemie, kdy se nemůžeme setkávat s lidmi, s nimiž se běžně vídáme při každodenních aktivitách. Zdůraznit, jak moc je právě teď důležitá vzájemná komunikace. Mike je hlavně úžasný v tom, že dokáže psát opravdu ze všech úhlů pohledu, ukázat mnohem víc příběhů než jen story o lásce jedné dívky a jednoho kluka.
Pracujete „postaru“, scházíte se a jamujete? Vypomáháte si moderními technologiemi?
Jsme jednoznačně stará škola. Scházíme se a pracujeme společně. Máme rádi skutečné hudební nástroje a užíváme si společné hraní. Možná občas někdo přijde s demo nahrávkou, ale já osobně to nedělám. Když mám nápad, chci ho ostatním představit osobně.
Přímo v domě máte studio. Chodíte psát nové písničky tam nebo vznikají třeba v kuchyni?
Studio je v oddělené budově za naším domem. Přiznám se, že tam nechodím. Sama neumím všechno potřebné nastavit, jak bych potřebovala, musela bych říct Derekovi. I v tomhle jsem totálně oldschool. Vezmu si akustiku, sednu si na dvůr, sleduji přírodu, přichází mi inspirace, začínám nahrávat na iPhone, buď zvuk, nebo video, abych zachytila, co hraji a zpívám. Pokud mě napadne text, zapíšu si ho. Ano, jsem velmi stará škola, prostě mě baví hrát hudbu a pak ji zaznamenat. Žádné knoflíky a tlačítka.
Derek se objevuje Susan za zády, zdraví mě, dává jí polibek na tvář, mává a odchází.
Kdy vás napadlo, že chcete být hudebnice?
Nedávno jsem si uvědomila, jak je to dlouho. Přestavte si, že vystupuji už čtyřicet šest let. Když mi bylo pět, začala jsem se objevovat v muzikálech, a vystupuji tedy od roku 1975. Už jako batole jsem prý mámě řekla, že budu zpěvačka. Ono to nebylo zas tak překvapující. Vystupuji celý život, stejně jako moje maminka, jako můj tatínek. Postupně jsem působila snad ve čtyřiceti tělesech. Byla jsem v rockových kapelách, ve sborech, v jazzových skupinách. Ve škole jsem zpívala v jazzové kapele. Jako velmi mladá jsem hrála na kytaru, klarinet i klavír. Už v deseti letech jsem dělala konkurz na Broadway, což byl velký krok v kariéře. Ve dvanácti třinácti jsem začínala v rockových kapelách s vrstevníky ze sousedství, hráli jsme na soukromých večírcích nebo na školních akcích. Vlastní kapelu jsem založila až po vysoké škole v roce 1993. Strašně dávno. To byl pro mě bod zvratu.
V čem?
Tehdy jsem věděla naprosto jistě, že budu mít hudební kariéru, vlastní kapelu, že budu nahrávat vlastní desky. V polovině devadesátých let jsem o sobě dávala vědět a s prvním albem ke konci devadesátek jsem začala sbírat první nominace na Grammy, jezdit na turné, předskakovat legendám jako B. B. King, Allman Brothers. To byly obří, mílové kroky. Dá se říct, že od roku 1995 jsem každý rok na turné.
Není to někdy rutina?
Je to pokaždé nové. Uvědomuji si, jaké je to požehnání, jaké mám štěstí, že můžu dělat, co miluji, s lidmi, s nimiž je krásně a jsou inspirací, také že to všechno můžu sdílet s manželem. Posledních dvanáct let s Tedeschi Trucks Band je plných neuvěřitelných zážitků. Naše spojení nás vyneslo na další úroveň, protože on je neskutečně talentovaný, všichni v kapele jsou neskutečně talentovaní.
Bylo pro vás to, že jste žena, v začátcích výhodou nebo nevýhodou?
Když jsem na začátku devadesátých let zakládala první kapelu, byly se mnou další dvě ženy, což bylo nanejvýš podivné. V té době nebylo obvyklé, aby byly společně v jedné kapele tři mladé ženy, tehdy nám bylo 22, 23 a 25. Navíc jsme hrály americké blues a soul. Byly jsme rarita a vyčnívaly jsme. Určitě to byla výhoda v tom, že jsme přitahovaly pozornost, a tak jsme se snadněji dostaly k muzikantům, kteří nás inspirovali, na druhou stranu jsme ale o to víc musely na sobě pracovat, abychom ukázaly, že na to máme. Jako žena zkrátka vždycky musíte dělat ty samé věci co muži lépe. Nám se to dařilo, měly jsme úžasnou kapelu, uměly jsme se propojit s publikem. Jako další výhodu vnímám, že když člověk něco takového zvládne, stává se inspirací pro mladé lidi k tomu, aby třeba sami začali hrát. V posledních letech se dozvídám, kolik mladých hudebnic zmiňuje jako inspiraci právě mě a některé mé přítelkyně, což mě velmi těší. Stále je to spíš mužský průmysl, ale žen v kapelách přibývá, a ne jen v rolích zpěvaček nebo vokalistek.
Jste ráda, že se to mění?
Být ženou v tomto odvětví může být výhoda i nevýhoda, stejně jako v řadě jiných oblastí. My hlavně musíme víc dokazovat, že na to máme. My ženy jsme velmi silné a dotahujeme věci do konce. A pokud se na něco zaměříme, dokážeme to. Takové jsou moje životní zkušenosti. Pokud ženy něčeho dosáhnou, je to proto, že tvrdě pracovaly a plně si to zaslouží.
Budou muzikanti i z vašich dětí?
Náš syn studuje na vysoké škole finance a byznys a naše dcera studuje kriminální psychologii. Velmi se zajímá o to, jak lidé fungují, co si myslí, jak reagují, chovají se k jiným lidem. Syn je zase na čísla. Naše děti milují hudbu, ale nejsou hudebníci. Mohly by být, ovšem vybraly si jinou cestu.
Je snadné být s jedním mužem doma i v kapele?
Na všem se musí pracovat. Myslím, že nám to klape, protože nás spojuje hluboká láska, chováme jeden druhého v úctě, vzájemně k sobě vzhlížíme. Naše poslední album je velký počin pro kapelu, ale i pro nás jako pár. Pokud kapela vzkvétá, pomáhá to i našemu vztahu. Respektujeme se a uvědomujeme si to štěstí, že máme jeden druhého, tuto kapelu, naši rodinu. Je třeba se naučit komunikovat, říct, co cítíme, co chceme, co potřebujeme. A být vděční.
Zpět k turné. Těšíte se na vůbec první vystoupení v Praze?
Moc se těším. Derek byl v Praze s Ericem Claptonem, ale já jsem koncertovala nejblíž v Budapešti. Jsem zvědavá, protože můj táta Prahu před pár lety navštívil a byl nadšený.
Seznamte se
Tedeschi Trucks Band je dvanáctičlenná formace v čele se zpěvačkou a kytaristkou Susan Tedeschi a virtuózním slide kytaristou Derekem Trucksem. Vznikla v rokce 2010. Spojuje blues, roots rock, soul i jazz. Hned za debutové album Revelator získala Grammy v kategorii nejlepší bluesové album, jako kapela roku několikrát ovládla prestižní Blues Music Awards. Susan a Derek jsou označováni za nejlepší roots rockové hudebníky své generace. Letos od června do září postupně vydali pátý studiový počin I Am the Moon, který rozdělili na čtyři alba. Susan v mládí předskakovala ikonám jako B. B. King či Buddy Guy, s nímž Derek vystupoval ještě před třináctými narozeninami. Derek je navíc členem The Allman Brothers Band a jezdí na turné s Ericem Claptonem.