Obrázek k článku Seriál Divný lidi: Jarda Švec Umělec byl žižkovskou známkou punku
| Josef Vlček | Foto: Jan Kalina

Seriál Divný lidi: Jarda Švec Umělec byl žižkovskou známkou punku

Takový pohřeb Žižkov ještě nezažil. Psal se 8. únor 2022 a přesně v šestnáct hodin přijel před žižkovskou hospodu U Vystřelenýho oka pohřební vůz. Dva černí havrani s klením vynesli úzkými schůdky na zahradu, kde se obvykle konají koncerty, rakev. Prostor byl zcela zaplněn tamními štamgasty, lidmi z jiných žižkovských hospod, muzikanty a známými. Samozvanými řečníky bylo proneseno několik uplakaných opileckých výronů slov.

Kolem rakve se seskupili zbylí členové vokálního ansámblu Ženy a zazpívali několik písní, které s nimi nebožtík zpívával. Za srdce chytil hlavně moment, kdy zazněla jeho oblíbená: „Viklaly se máry viklaly / padaly z nich teplé ovary / z nich stoupaly vonné opary / páč se máry viklaly.“ Koncertní blok uzavřeli/y Ženy svou nejznámější písní: „Přátelství, to je někdy víc než zásah. / Je to savec, který uzavírá přátelství.“ Po ní si mezi sebou slíbili, že je to skoro po čtyřiceti letech definitivní konec souboru.

Kolem projíždějící autobusy troubily a auta uctivě zpomalovala. Z otevřených dveří znělo jásavé cinkání půllitrů. Tak se hospoda a přátelé loučili s Jardou Švecem Umělcem. Pak pohřebáci naložili rakev s nebožtíkovým tělem zpět do vozu a vyjeli směrem ke strašnickému krematoriu.

„Bylo to asi největší bizáro mýho života,“ vzpomínal s odstupem jednoho roku malíř Martin Velíšek.

Jak se Švec stal otcem punku

Kdyby nebylo jedné písničky Visacího zámku, asi by Jarda Švec odešel z tohoto světa potichu a beze vší slávy. Jenže jejich Známka punku se stala jedním z největších hitů české rockové hudby a verše „hrála v kapele s Jardou Švecem, myslela, že je to známka punku“ zlidověly.

„Přitom Jarda Švec se do tý písničky dostal původně jen kvůli rýmu. Já jsem ten text tehdy psal v autobuse číslo 134 cestou na zkoušku,“ vzpomíná jeden z Visáčů Honza Haubert. „Měl jsem tak tři čtvrtiny hotový a dopisoval jsem poslední sloku. Bylo čím dál těžší vymýšlet bizarní verše o tom, jestli něco je nebo není punk. Měl jsem verš, který se mi moc líbil, „smála se jenom smutným věcem“ a dlouho mě nenapadal žádný rým na slovo „věcem“. A až po chvíli jsem si vzpomněl na Jardovo jméno. Okamžitě mi došlo, že to je ten správnej rým.“

Rozevlátý Jarda Švec byl totiž známý tím, že pořád něco zakládal a měl spoustu plánů, z nichž žádný nikdy nevyšel. Působil tehdy v kapele Ševcovský pop: „Málokdy měli něco připravenýho, byly to od začátku do konce jen zběsilý improvizace. Byl to punk, nebyl to punk, co já vím?“ dovysvětluje dnes Haubert logiku svého verše.

Význam Švecovy osobnosti pro český punk ale překračoval obsah verše ze Známky punku. Považoval se za otce české punkové scény. Kdesi vyprávěl, že jeho matka pracovala ve vršovické kohinorce a nosila z ní domů spínací špendlíky, které pak Švec módychtivé punkové mládeži rozdával. Ale tak jako v řadě dalších případů člověk nevěděl, jestli svou zásluhu myslí vážně nebo jen jako fór. Stejně jako jeho tvrzení, že jeho matka dávno před tím, než začala pracovat v kohinorce, byla členkou ochranky Klementa Gottwalda.

Jarda byl na písničku Visáčů velmi pyšný. Když se s někým seznamoval, neopomněl nikdy říct: „Já jsem ten Jarda Švec Umělec ze Známky punku.“ Hrál na saxofon s kdekým. Je zachycen na deskách Garáže, Už jsme doma, a dokonce se vyskytuje i v jedné skladbě Tata Bojs. Velmi často vystupoval i s anglickým písničkářem Philem Schoenfeltem. Haubert tvrdí, že ale s Visacím zámkem nikdy nevystoupil: „Dokonce málokdy šel na náš koncert. Vždycky po mně chtěl, ať ho napíšu na guest list, ale pak nepřišel. Dělali jsme si z něj srandu, že nikdy neopouští Žižkov.“ Ovšem na YouTube najdete jejich společné vystoupení ve skladbě Spermie.

Jak Švec k saxofonu a přezdívce přišel

Takto o zjevení se Jardy Švece vypráví jeho kolega Hmyzák, rovněž člen jeho milované skupiny Ženy:

„Objevil se jednoho krásného dne v naší šatně na Chmelnici, kde jsme tehdy ještě ve třech vystupovali. To bylo tak nějak v letech 1985 nebo 1986. Chtěl nás fotografovat. Po koncertu přišel a jásal: Ty vole, to je taková paráda!

Tak potom povídám Záchodovi, tedy Martinu Chourovi: Von vypadá dobře, zkusíme ho voťukat.

Při dalším setkání na Chmelnici jsem se ho rovnou zeptal: Umíš na něco hrát?

No, neumím.

To je skvělý.

Ale já fakt na nic neumím.

No, to je dobře. Jestli se ti to líbí, tak bychom tě přibrali.

Ale já fakt na nic neumím.

To je základ, že neumíš na nic hrát. A na co bys chtěl hrát? Vyber si něco!

Jarda řekl, že asi na ságo. Sehrál pak s námi první dva koncerty. Byl přitom pekelně nervózní.“

Tím začalo Švecovo dlouholeté působení se Ženami. A když se Ženy dočasně na několik let rozpadli/y, pokračoval s Hmyzákovou novou, jen asi dva roky existující kapelou Bad Beef Hat. V té době už jako Jarda Švec Umělec.

„V Ženách jsme všichni vystupovali pod přezdívkami nebo uměleckými jmény, říkej tomu, jak chceš. Záchod, Hmyzák, Zvířetník. A jednoho dne povídá Záchod Švecovi: Měl bys mít taky nějakou přezdívku. Vymysli si něco!

Jarda se zamyslel a povídá: Já jsem po těch letech s vámi taky tak trochu umělec. Tak já budu Umělec.“

Na svou přezdívku byl Švec velmi pyšný. Tím, jak se to ještě navíc rýmovalo, se přezdívka ujala. Časem ho tak všichni oslovovali. Dokonce i zpráva o jeho smrti o něm hovořila jako o Jardovi Švecovi Umělci.

Aby bylo jasno, Jarda Švec nepoužíval přízvisko Umělec jen tak. Podle všech, kdo znali jeho fotografie, měl v tomhle oboru ohromné nadání. Dokonce tak velké, že mu kluci z Žen doporučili, aby si podal přihlášku na FAMU. Jarda je poslechl a pustil se do vyplňování tiskopisu. Všechno probíhalo bez problému až do chvíle, kdy narazil na kolonku „Vaše fotografie viděl a studium na FAMU Vám doporučil. Nejde-li o známou osobnost, uveďte blíže jeho odbornost.“ A Jarda Švec Umělec do ní napsal: „Moje fotografie viděl a studium mi doporučil Martin Choura, deratizér Státního statku Jeveč.“ Pavel Šmok, který tehdy vedl katedru fotografie, z toho byl perplex, ale o Švece měl velký zájem, protože ty fotografie byly opravdu dobré. Jenže Jarda se na studium vykašlal. Na světě bylo přece tolik jiných, zajímavějších věcí.

Hmyzák tvrdí, že Jarda byl nejvěrnější člen Žen. Žil a dýchal jen pro ně. Na rozdíl od něj a Záchoda neskládal žádné písně. Jen troubil na saxofon. Byl hlavně přátelským, stmelujícím elementem, který se snažil partu málokdy střízlivých excentriků držet pohromadě a udržovat v ní pohodu. Určitě to nebylo snadné: „Zkoušeli jsme tak, že jsme k němu přišli domů, najedli se, opili se a usnuli. Když jsme se probrali, bylo už hodně po půlnoci, a třeba ve čtyři ráno jsme začali na celý malešický barák hrát.“

I když se to vzhledem k výjimečnosti souboru nezdá, Ženy hrávali/y poměrně často. Nejčastěji na různých vernisážích. Na jedno z vystoupení Žen z roku 1993 se dodnes nezapomíná. V pěti – s Radomilem Uhlířem a Jardou Švecem otevírali/y hospodu U Vystřelenýho oka. Každý ze štamgastů dodnes ví, že u zrodu oblíbené hospody hrál Jarda Švec se Ženami.

Anekdota na okraj

Ženy vydali/y v roce 1993 své jediné CD K smrti vylekán, na jehož bookletu jsou členové kapely vyfocení nazí se zataženými údy a obklopeni výstřižky a útržky z pornočasopisů, které v té době prožívaly konjunkturu. Autor bookletu Karel Haloun dává občas k dobru, jak si šel kvůli tomu do trafiky vybírat nějaká péčka. Listoval v jednom, v druhém, ve třetím a prodavačka z něj už byla mírně nervózní. Po chvíli se ozve: „Ale pane, vždyť je to všechno stejný!“ Haloun zvedl hlavu a povídá: „To se mýlíte, paní, já si z toho budu vystřihovat.“ V jejích očích prý postřehl děs. Poprvé v životě se setkala s úchylem…

Žižkovský underground

Málokdo si uvědomuje, že pražská hudební scéna je často diferencovaná podle čtvrtí. Je známo, že androši kolem Plastic People se sdružovali v Košířích, výrazný okruh pankáčů vegetoval v Nuslích nebo na Masarykově nábřeží, novoromantici na Uhelném trhu, existovala hanspaulská scéna… Žižkov, vlastně Žižkovská republika, jak se svérázné čtvrti říkávalo už za První republiky, nemohla zůstat pozadu. Zvlášť když tahle část Prahy spolu s ostravskou Stodolní měla nejspíš největší hustotu hospod v republice. Jen v Bořivojově ulici jich kdosi napočítal devatenáct.

Živá muzika byla slyšet v mnoha z nich, existuje tu dokonce velký klub Akropolis v Kubelíkově ulici, ale to nejhlavnější podzemí se už od devadesátek odehrávalo na třech místech. V hospodě Nad Viktorkou, na Parukářce a U Vystřelenýho oka. Hrávaly a hrávají tu kapely snad jen jednoho nebo dvou typů, říkejme jim pub rock a experimentální scéna. Všichni se shodnou na Garáži jako na zakladatelích. Pub rock, to je Blaženka, Hally Belly, Yamaguchi, GiGi Band, Sladký konec, blues band Letouni soumraku, harmonikář Vráťa Kydlíček a další. Mnohé napůl existují a napůl neexistují, některé z nich ani nejsou ze Žižkova, ale k Žižkovu se hlásí. Navíc sem přijíždí spousta spřátelených kapel z jiných měst, třeba Balet Československého rozhlasu z Brna nebo Fredy a Krasty z Ostravy.

Pak je tady experimentální scéna, zastoupená především improvizačním sdružením Nevidim nebo skupinou Ženy. Do tohoto okruhu patřila i skupina Ševcovský pop, jeden z mnoha projektů, v nichž Jarda Švec účinkoval. Původně ji založil spolu s nějakým italským šílencem pod názvem Quickly Humberto, a prý dokonce dali dohromady desku, již ale nikdo z dnešního osazenstva Vystřelenýho oka neslyšel. Hmyzák tvrdí, že to byl chaos asi dvaceti lidí, kteří tropili děsivý rambajz, ale prý tam byly místy i pěkné okamžiky.

Ševcovský pop už byla čistě kapela Jardy Švece. Haubert tvrdí, že nejspíš nikdy nevystoupili v pevné sestavě. Kdo přišel, ten hrál. Zlé jazyky ještě dnes praví, že hráli vždycky co nejpozději, protože střízliví posluchači by nejspíš po několika minutách utekli.

Ještě jeden Švecův soubor stojí za zmínku. Vznikl po prvním rozchodu Žen, ještě předtím, než se zrodili Bad Beef Hat. Vycházel z jedné scénky Žen, v níž Jarda vystupoval jako folkový zpěvák, do jeho vystoupení se pletl Hmyzák jako skin nenávidějící folk a Choura-Záchod jako světskej, který pořád blábolil o tom, jak kupuje kolotoče a houpačky. Scéna vrcholila tím, že skin přeštípal folkařovi struny. Skin s folkařem se po rozpadu Žen rozhodli vzít folk vážně do ruky a pod hlavičkou dua Jarek a Zdeněk začali zpívat písně Žen v akusticky folkových úpravách.

Hodný člověk

Když měl Haubert popsat hrdinu Známky punku, řekl: „Byl takovej rozevlátej, velmi. A vždycky zábavnej.“ A Martin Velíšek dodává: „Přemejšlivej člověk. Trochu zpomalenej. Je tady furt s námi. Pravověrnej okař.“

Málokdy se stane, aby člověk narazil na nějakou osobu, kterou chválí každý, koho se na něj zeptáte. Švec byl takovou výjimkou. Pravda, tu a tam si někdo postěžuje, že byl občas nespolehlivý nebo mu blbě nazvučil kytaru, ale všichni se shodují, že to byl v soukromí i na veřejnosti výjimečně hodný člověk.

Nedostudoval strojní fakultu a vystřídal řadu zaměstnání. Léta dělal na dispečinku metra v Hájích a pak údržbáře na ČVUT. A jen málokdo věděl, jak se staral o syna, který mu po rozvodu připadl.

Odcházení

V posledních letech se někdy zdálo, že Švec ztrácí energii. Možná proto, že osazenstvo jeho oblíbených hospod toužilo víc pít než hrát v některém z projektů, které si vymýšlel. Hodně se věnoval zvukařině. Na své navštívence měl pod svým jménem napsáno „Neskutečný magický zvuk“. Zvučil dokonce u Cimrmanů, kteří mají divadlo také na jeho milovaném Žižkově.

Těžko říct, jak dopadalo jeho zvukaření v Divadle Járy Cimrmana, ale jeho pravidelné zvukařské kreace ve čtvrtek U Vystřelenýho oka měly různou úroveň. Někdy to bylo opravdu dobré. Ale jindy to byl děs. Hodně záleželo na tom, kolik měl zrovna vyhuleno.

No ano, zapomněli jsme na Švecovu velkou lásku, na trávu. Jarda byl nadšený hulič. Kde jsou ty časy, kdy jenom chlastal a na kuřáky trávy dštil síru a jed! Stačil jeden zájezd Bad Beef Hat do Holandska někdy v třiadevadesátém a Jarda ze dne na den objevil slast z dobře smotaného špeka. Ke konci svého života udělal tak tři pivka a do nálady se dostal až nějakým dobrým modelem. To pak často vzal saxofon, který nosil všude s sebou, a začal jen tak pro sebe a pro přátele hrát. Někdy si toho ani rozpálená hospoda nevšimla. Většinou improvizoval, ale tu a tam si zahrál některou ze dvou svých nejslavnějších kompozic. Buď Parník zleva nebo Parník zprava. Šlo o zhruba pětivteřinové kompozice napodobující troubení vltavského parníku při přistání.

Přichází definitivní konečná Švecova života. 30. května 2021 oslavil (kde jinde než U oka) pětašedesáté narozeniny. Poté, co mu lékaři indikovali rakovinu, Jarda rychle chřadl. Přestal zvučit čtvrteční koncerty a jeho místo uprostřed mladých přátel na kraji prvního stolu vlevo od vchodu do Vystřelenýho oka trpělo prázdnotou. Seděl doma a kamarádi ho tam zhusta navštěvovali. Legenda, která ale nebude daleko od pravdy, vypráví, že 26. února 2022 pro něj kamarádi zorganizovali večírek. Poslouchaly se přitom nahrávky Žen a Bad Beef Hat. Po nějaké době si Jarda šel lehnout, ale byla mu zima. Jeho přítelkyně si k němu přilehla, aby ho zahřála. Týden nespala, jak se o Jardu starala. Když se probrala, pohřební služba už nakládala Jardu do rakve. Umřel v náručí ženy, kterou měl moc rád, a za zvuků hudby, kterou miloval a na níž se podílel. Smutný, ale krásný konec člověka, který dal všechnu svou sílu hudbě, pro niž žil, a kterého všichni kolem měli rádi.

To byla ta poslední známka punku.