Hudbou žil už od puberty, přitom pořádně se jí začal věnovat v relativně pozdním věku. Až skoro v třiatřiceti, když ho do skupiny Mrňous Singers nalákal Michal Ambrož. To se psal leden roku 1980 a z folkově laděných Mrňousů se pozvolna rodila Jasná páka. Traduje se, že na první zkoušku do klubu Na Chmelnici přišel sice bez kytary, ale s taškou plnou lahváčů. Ve svých vzpomínkách, které publikoval v létě roku 1997 v časopise Rock & Pop, to potvrdil: „To je asi pravda. Koukali na mě jako na exota, asi i proto, že vůči některým jsem byl skoro jednou tak starej… Ale ty piva mi pomohli vypít docela rádi.“
Přesně takový byl Ivan.
Kde se ten člověk vzal?
Ivan, vlastně Jan, byl podobně jako Vladimír Mišík dítě Letné. Většina jeho života byla spjata s prostorem od Letenské pláně ke Strossmayerovu náměstí a od bývalého Stalinova pomníku ke Stromovce. Jako žák nic moc, z internátního gymplu utekl po několika dnech a chvíli se učil truhlářem. Mnohem víc ho bavila muzika, ostatně jako každého kluka jeho generace. Intenzivně ji poslouchal, a dokonce ji zkoušel dělat – hrál na basu v místní kapele. Jmenovali se Blue Moon a později The Minstrels.
Jestli ho v té době bavilo něco víc než muzika, tak to byla hospoda. Jak vzpomínal, „pivo stálo 1,20 Kč a desítka cigaret Lípa něco přes dvě koruny, takže za tu sumu jsi šel z hospody domů docela zmotanej, a ještě jsi nechal tuzéra…“.
Když bylo Ivanovi osmnáct, začal jsem i já, o čtyři roky mladší než on, také brouzdat po Letné. Ivan bydlel v Jirečkově ulici, na dohled od tehdejší Střední všeobecně vzdělávací školy Nad Štolou, kam jsem chodil a se spolužáky trávil volný čas na pověstném Letenském kolotoči (jezdil jsem za zvuku orchestrionu zásadně na koni jménem Fuksa II) a v hospodách U Prašivky, U Sojků, v hotelu Belvedere a na spoustě dalších míst. V letenském revíru bylo celkem třicet dva takových podniků. Je docela možné, že jsme se v těch putykách potkávali, ale zaregistroval jsem ho až někdy v sedmdesátém prvním v bufetu na Špejchaře, kam jsem po zavírací době pražských hospod (za bolševika se všude zavíralo v deset, maximálně v jedenáct) chodíval s kamarádem Vláďou Pistoriusem psát epické básně. Nebylo těžké si Ivana povšimnout, protože tam tehdy seděl se svým kamarádem Vladimírem Mišíkem, kterého jsem tehdy znal jako předchůdce Viktora Sodomy v mé oblíbené skupině The Matadors.
Foto: Daniel Vojtíšek
Všude na Letné se v hospodách podávalo dnes už neexistující holešovické pivo Pražan a Wünsch mu doslova propadl. Pravda, byly tam i dvě hospody s relativně drahým plzeňským, ale to jsme si nemohli dovolit, takže si Ivan na Pražana časem vypěstoval návyk jako na drogu. Pokud možno, po celý svůj život nepil ani Smíchov, který pokrýval za bolševika většinu pražských hospod 4. cenové skupiny, ba ani v lepších časech nepil Plzeň. Tu fakt bral jen v nejhorších případech, kdy tak tři sta metrů v okolí nic jiného k pití nebylo. Pražan, jak si pamětníci těch dob určitě vzpomenou, byl druhý nejhorší druh piva, který byl v Praze k dostání (nejhorší byl samozřejmě „třísesterský“ Braník), ale Ivan na něj nedal dopustit. Jeho láska k holešovickému samoseru byla tak velká, že kamkoli šel, nosíval si v bledě žluté silonové tašce dvě nebo tři láhve. Pro jistotu. A tak se i v pozdějších letech mnohokrát stalo, že se uprostřed představení Divadla na provázku v žižkovském klubu Na Chmelnici ozvalo do ticha typické zasyknutí otvírané lahve a půlka publika si v duchu zašeptala: „Áááá, dneska je tu i Wünsch!“
Kolik toho Ivan, který občas místo svého jména používal zkratku JIW, vypil, je záhadou. Ani Bohumil Zatloukal, který s ním prožil spoustu večírků, to nebyl schopen odhadnout: „To se nedalo poznat, on byl pořád stejnej. My jsme se ožrali, spali, ráno vstali a šli do práce. A on si dal první dvě piva a dvě nebo tři meruňky. Kolik si toho dal přes den, to netuším. A večer zase dokolečka. Taky hulil první ligu. Dokonce tolik, že měl žlutý prsty i vousy.“
Pokusy hrát v kapele skončily na magneťák nahraným „elpíčkem“ a pokusy pracovat vrcholily různými brigádami. Nakonec – protože při svém bohémském životě měl kupodivu rád knížky – skončil v Dejvicích v antikvariátě Na Hutích. O pět let později jsem ho na jeho místě vystřídal já. Wünsch se přesunul prodávat antikvární knihy do Žitné ulice a po několika letech se na antikvariáty vykašlal úplně a znovu začal střídat zaměstnání. Dělat musel, ne kvůli obživě, protože vždycky se nějaké sousto a pár piv od kamarádů našlo, ale tehdy být bez práce bylo považováno za příživnictví a to bylo trestné.
Pražské jaro 1968 se proměnilo v normalizaci první poloviny sedmdesátých let a ta nás tehdy všechny formovala. Místo oficiálního školství jsme preferovali domácí samovzdělávání a místo pracovní kariéry, kde byla potřeba červená stranická knížka, jsme volili pofiderní džoby jako figurant u zeměměřičů, topič, saniťák nebo prodavač v antikvariátě. Za osm stovek měsíčně. Jan Wünsch patřil do okruhu hippie generace, která nedostatek svobody těžce nesla. Policie nás eufemisticky označovala za „nezařazenou mládež“.
Foto: Daniel Vojtíšek
Proč přijal Jan Wünsch jméno Ivan?
Vždycky jsme si mysleli, že Wünsch si zvolil jméno Ivan, protože jeho otec, režisér Krátkého filmu, po rozvodu s Ivanovou matkou měl se svou druhou ženou dalšího syna, kterého pojmenoval také Jan. Ale ten starší Jan, ročník 1947, to ve svých vzpomínkách vysvětlil úplně jinak: „Za to, že jsem všeobecně znám jako Ivan, může moje máma, která mi tak od malička důsledně říkala – ještě častěji na mě volala Váňo. Byla dost velká rusofilka, koneckonců její máma byla Ruska odněkud od Bajkalu, kterou si do Čech přivezl dědeček Alfons, legionář. Tady jí udělal tři děti a pak se snad upil, o tom se u nás doma nemluvilo. Takže jsem odmala mluvil a psal stejně dobře česky i rusky a na rozdíl od většiny spolužáků jsem ve škole s jazykem přátel nemíval problémy.“
Se svou matkou ovšem míval problémy. Celkem pochopitelně – synáček byl hodně nezdárný, hodně pil a často nebýval doma. A naopak Ivan ji zase vnímal jako lehce potrhlou paní, která neměla ráda dívky, co si chtěl přivést domů. O kamarádech z mokré čtvrti nemluvě.
Jeho spoluhráč z Hudby a Páky Bohumil Zatloukal dává na to konto dodnes s pobavením k dobrému historku z devadesátých let. Takhle ji sám Ivan vyprávěl v knížce Bav se s volem o sobotě: „Po naší politické agitaci pro ODA byl večírek na parníku. Po úžasném večírku jsme ještě neměli dost a vyškrábali jsme se přes Letenskou pláň k Ivanovi domů, že si něco poslechneme. Hned při prvním kontaktu s jeho starou maminkou jsme zjistili, že jeho nadšení nesdílí. Asi po hodině jsme zaznamenali nějaký pohyb za dveřmi a Ivan, který si myslel, že je to máma, chtěl na dveře hodit botu, aby nás nerušila. Jenomže v tu chvíli, jak tu botu zvedl, se rozrazily dveře a do pokoje vtrhlo protiteroristické komando České policie. Okamžitě jsme se ocitli na zemi s rukama spoutanýma za zády, s kanadou na krku a pistolí v zátylku. Byli jsme samozřejmě perlustrováni a náhle se chování změnilo. Ostří chlapci zjistili, že Ivan v tomto bytě bydlí, a není tedy žádný zloděj ani vrah, jak bylo oznámeno jeho matkou na čísle 158. Po vystavení faktury 4 600 korun pro paní Wünschovou se s námi hodní ochránci zákona rozloučili a v klidu a míru odešli.“
Jak se Ivan vrátil k muzice?
Předbíháme. Pořád jsme ještě v osmdesátých letech a pokoušíme se vysvětlit, proč Ivan byl takový, jaký byl.
Doba nesvobody nám všem kazila život jen částečně. Mladý člověk chce žít, bavit se a vůbec užívat, a jak říká Pavel Landovský ve hře Hodinový hoteliér, mládí si vždycky najde skulinku. Wünschův (a nejen jeho) život byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let plný mejdanů. Na jednom z nich, prý u Mišíka doma, potkal Michala Ambrože, v té době kytaristu v orchestru Divadla Semafor. „Moc si to nepamatuju, ale asi jsme byli oba namol,“ vyprávěl mi zhruba po deseti letech při jednom posezení v klubu Na Chmelnici.
Ivan byl mejdanový člověk. Měl večírky rád a vlastně tak trochu i kvůli nim odešel z antikvariátu, kde musel tvrdnout od desíti až do šesti. Ostatně, byl prý na večírcích vítaným hostem. Ne že by nosil lahve s pitím, ale byl to klidný a rozšafný host, který i ve stavu opilosti dokázal zklidňovat vyhrocené situace. Neboť, jak víme z dlouholeté praxe, zhruba každý pátý večírkový host se po požití několika sklenic piva nebo vína proměňuje v kokota, který vyvolává konflikty. Wünsch právě takovým agresivním opilcům dokázal do hlavy vyklovávat díru, až v dotyčných utlumil všechny vášně.
Když se opil, což bývalo v mladších letech často, schoulil se do klubíčka a někde v koutku usnul. K jednomu takovému stavu už z konce osmdesátých let se váže další legendární wünschovská historka. Na večírku kdesi na Hanspaulce se Ivan podle očekávání opil a usnul. Bylo to někdy v létě a tak byl jen spoře oděn, měl na sobě jen tričko a něco jako sportovní trenky, z nichž mu cosi koukalo. V druhém koutě ležel vysavač a bujnou partu napadlo nasadit mu hadici od vysavače na přirození a spustit.
Když jsem ji poprvé slyšel, musel jsem se Ivana zeptat, jaké to bylo.
„Já nevím, já jsem spal,“ odpověděl Wünsch. „Ale všichni říkali, že jsem spokojeně mručel.“
Když jsme u takových chlapských věcí, Ivan měl svá oblíbená rčení, na jejichž vyslovení jsme se vždycky těšili a někdy ho i provokovali, aby je vyslovil. Nejoblíbenější bylo „Do psí kundy a hadí prdele!“. Taky jsme měli rádi jeho oblíbené přirovnání „stál tam jako čurák na hanácký svatbě“. Ostatně, i název sborníku o Ivanu Wünschovi „Bav se s volem o sobotě, když jde v pátek na porážku“ vychází z jeho dalšího oblíbeného rčení.
Trvalo nějakou dobu, než se Ivan dostal k Jasné páce. Setkával se sice s Ambrožem dost často na Mišíkových mejdanech, ale to bylo tak všechno. Někdy v roce 1981 se folkově ladění Mrňousi začali zmítat v personálních problémech. Tehdejší baskytarista Chobot emigroval a Ambrož si vzpomněl na to, že Wünsch se mu jednou zmínil, že kdysi hrál na baskytaru.
Letenský povaleč s kapelou rychle splynul. Všichni v ní byli jako jedna rodina a Ivan, svou povahou flegmatik po babičce se širokou ruskou duší, v ní začal hrát tmelící roli. Navenek to byl známý kliďas, ale jeho tehdejší spoluhráči vzpomínají, že když na to přišlo, trpělivý Ivan se dokázal pořádně pohádat. Hlavně s Ambrožem, který občas míval diktátorské, až despotické sklony.
Kapela už se v té době jmenovala jinak. Na jednom večírku u Zatloukalů v Římské 32 přišel tehdejší klávesák Pepa Janda s názvem Jasná páka. To bylo tehdy takové módní rčení. Třeba „Jasná páka, že přijdu…“. Po příchodu Wünsche se změnil i sound – Páka začala hrát přejatý repertoár. Hlavně Rolling Stones nebo Yardbirds. Zrovna jedna z jejich nejznámějších skladeb Pal vodsuď, hajzle je předělaná skladba od Yardbirds. Záběr kapely byl podivně široký. Vedle rockových věcí se v ní objevil i jakýsi městský neofolklór v podobě písní Ryba Badys nebo Paralet, které prý přinesl Dáda Albrecht z večírků na AVU.
Mezi nekonečným večírkováním a věčným střídáním zaměstnání začal Ivan s Jasnou pákou veřejně vystupovat. Popularita kapely prudce vyskočila, koncerty – většina z nich v žižkovském klubu Na Chmelnici – praskaly ve švech a lehce znuděně se tvářící baskytarista Wünsch se stal jednou ze tří hvězd kapely. A zůstal jí i po tom, co se Páka proměnila v Hudbu Praha.
Jaký byl rozdíl mezi Hudbou Praha a Jasnou pákou?
Je to trochu zamotané, ale dá se v tom zorientovat. Z Mrňous Singers se vyvinula Jasná páka. Jejím frontmanem byl výtvarník Vladimír neboli Dáda Albrecht. Zbytek tvořil kytarista Michal Ambrož, bubeník David Koller, kytaristé Vladimír a Bohumil Zatloukalové, basista Jan Ivan Wünsch a tři uječené dívčiny, takže výsledným tvarem byla česká varianta amerických B-52’s.
Jasná páka neexistovala ani tři celé roky, když přišel pověstný „hon na novou vlnu“. Po článku Nová vlna se starým obsahem v komunistickém ideologickém týdeníku Tvorba se objevil tzv. Trojanův seznam, soupis kapel, které kulturnímu inspektorovi Františku Trojanovi připadaly jako kulturně-politicky závadné. Takové skupiny si už nezahrály, protože od jejich podpory ustoupil vyděšený zřizovatel, což byl jakýsi institucionální ručitel zodpovědný za kapelu. Kreativní muzikanti brzy přišli na to, jak zákaz obejít. Přejmenovat se. Z proskribovaného Pražského výběru se stal Výběr, ze Žlutého psa Tomahawk, z Letadla Jižní pól… a z Jasné páky Hudba Praha. V podstatě šlo o úplně stejnou kapelu, odešel jen charismatický Dáda Albrecht, šéfem se stal prasynovec malíře Jana Zrzavého Michal Ambrož a Ivan Wünsch začal víc zpívat a skládat.
Až sem je to jednoduché. Hudba Praha existovala dál i po listopadu 1989 a fungovala až do roku 1996. Svou činnost obnovila v roce 1999, ale už bez Ivana Wünsche, který těsně před prvním koncertem obnovené kapely zemřel. Jasná páka obnovila svou činnost v roce 2008, takže obě skupiny existovaly po nějaký čas spolu.
Tím ale není příběhu konec. V roce 2014 se rozhádaná Hudba Praha rozdělila na dvě kapely – na jedné straně vznikl soubor Michal Ambrož a Hudba Praha, v níž vedle leadera Ambrože byly samé nové tváře, a na druhé straně Hudba Praha Band, v němž se vedle bratří Zatloukalů sešli skoro všichni bývalí členové původní Hudby Praha. Co se bude dít po nedávné smrti Michala Ambrože, to je ještě ve hvězdách. Ale to už je Janu Ivanu Wünschovi dávno jedno.
Foto: Daniel Vojtíšek
Kolik toho JIW napsal?
Ještě než probereme hrstku Wünschových písní, je důležité si uvědomit něco, co přehlíží nejen česká hudební kritika. Přitom je to základní pravidlo. Říká: Svět hudby nikdy nejde tím směrem, o jakém sní nebo jaký si představují hudební novináři a kritici, ale tak, jak to chce a potřebuje publikum. Publikum je tím hlavním soudcem, který rozhoduje, zda písnička přežije, nebo jestli skončí mezi miliony dalších zapomenutých skladeb.
Myslím si, že Jan Ivan Wünsch to věděl, a proto nepřikládal svým písním žádný velký význam. Podle Bohouše Zatloukala měl dokonce určitou averzi ke skládání. Mohu to potvrdit. Jednou jsem se o tom s ním bavil a dodnes si pamatuji, že když přišla řeč na píseň Můry, řekl o ní s despektem: „To je takovej flák jen pro tentokrát. Za pár let, až budou komouši v prdeli, tak ta písnička ztratí smysl. Anebo taky ne, to já nevím, třeba to bude ještě horší než teď a Můry najednou budou jen čajíček. Já píšu písničky o tom, co se děje okolo mě právě teď a co třeba zatím ještě sám sotva cítím. Něco, co je teprve na cestě. “
Předlistopadová Hudba Praha byla vrcholem Wünschovy hudební činnosti. Musíme si uvědomit, že Jasnou páku a Hudbu Praha tvořily víceméně stejné osoby, ale charakter jejich produkce byl značně odlišný. Jasná páka se sice tvářila jako kapela nové vlny, ale přímočaré kořeny jejich písní byly v anglickém hard rocku začátku sedmdesátých let. Jasná páka pak byla kompromisem mezi ostřejším novovlnným soundem a písničkářstvím z Ambrožových začátků. Tahle určitá „folkovost“ byla vodou na Wünschův mlýn. Slibovala méně výkřiků a sloganových zkratek a na to konto pak větší prostor ke košatějšímu vyjadřování.
Exploze kreativity původní Hudby Praha skončila v roce 1993 s deskou Maelstrőm, na které je poslední Wünschův song Noci. Znamená to, že Ivanovým vrcholným tvůrčím obdobím byla druhá polovina osmdesátých let. Ale jestli za celou tu dobu napsal nějakých sedm nebo osm písní, tak je to moc.
Ovšem hrstka skladeb, které napsal, a Mišíkovo Etc… nebo Jasná páka/Hudba Praha hrály, patří ke zlatému fondu českého rocku. Tři z nich dokonce mezi klíčové songy své doby. Dalo by se říct, že patří mezi hymny jeho generace.
První z jeho klíčových písní bylo a je Špejchar Blues. Známe je především s Vladimírem Mišíkem, Michalem Prokopem nebo v posledních letech i od Luboše Pospíšila. Viděl jsem hezkých pár koncertů obou kapel, v nichž Wünsch hrál, ale nepamatuji si, že by tenhle klasický, dnes už zlidovělý song hrály někdy i ony. Pochází ještě z předpákového období, kdy Wünsch, podobně jako spousta tehdejších rockových fanoušků, obdivoval Jethro Tull. Text dokonce napsal na melodii pecky Some Day the Sun Won’t Shine on You z jejich první desky a až Mišík dal slovům jiný, byť podobný bluesový charakter, než měla původní jethrovská skladba.
„Nepamatuju si, kdy to přesně bylo, ale zato vím určitě, že jsem ten text napsal v dejvickým antikvariátě, druhej den po nějakým obzvlášť rozjetým večeru na Špejchaře. Vypadlo to ze mě asi během hodiny bez většího trápení,“ píše Wünsch ve svých vzpomínkách. „Později tu věc dost zpopularizoval Vláďa Mišík, což mě samozřejmě těšilo. Dlouhou dobu ale můj text kombinoval s jinou písní od Zdeňka Rytíře (tahle verze je třeba na albu Pár tónů, které přebývají) – přesto, že to šlo docela dobře k sobě, nadšenej jsem z toho nebyl. Stejně jako z toho, že když vyšlo Špejchar Blues na desce, Vláďa se tam napsal jako autor hudby, i když to Etc… hráli jako prachobyčejnou dvanáctku – samozřejmě že výborně.“
Špejchar Blues, pojmenované po dlouho do noci otevřeném stánku – „buřtárně“ na křižovatce ulic Badeniho a Milady Horákové (tehdy Obránců míru) v Praze 6, je beatnickým manifestem života mimo zakonzervované struktury. Jeho síla je v zobecnění vypravěčova-zpěvákova postoje. V době jeho vzniku jsme jej vnímali jako sebevyjádření stanoviska vůči komunistickému režimu, ale tenhle protestsong je nadčasově platný dodnes, ba i do budoucnosti:
„Já vám věřím, že sem dávno měl bejt jinej
za ty prachy měl jsem si koupit vůz
já radši zpívám
svoje ranní Špejchar blues…“
Foto: Pop Museum
Můry jsou už z období Hudby Praha a svým způsobem i pokračováním Špejchar Blues. Můžeme je chápat jako autorovu reakci na zákaz Jasné páky. Takové to pro osmdesátky typické „ser na ně a dělej si dál to svý“:
Když světlo zhasne
můry se ve tmě ztrácí
Nemysli na to
každej má svoji práci
Můry patřily k nejoblíbenějším písním Hudby Praha. Fungovaly na principu „ty víš, já vím a oni to sice taky vědí, ale nic s tím nemůžou dělat, protože když to zakážou, tak se jim všichni budou smát, že zakázali i píseň o obyčejných můrách, a když ji nechají být, tak se jim zase všichni budou smát, že nepochopili, o kom ta píseň je…“. A taková jejich bezradnost, to byla přesně ta druhá rovina, kterou si publikum na Chmelnici i jinde v Můrách užívalo.
Ke svému oblíbenému tématu se vrátil do třetice v písni Realita: „V ruce láhev nedopitá / znovu se nasadí / kolem vládne realita / ta je v nás a my v ní.“
Třetí z klíčových písní JIW byla Nech to tak. I to je písnička na téma Wünschova životního kréda „Dělej si, co chceš, ale hlavně si to dělej po svým“, navíc hozená do obrazu kasírování v jeho oblíbeném hospodském prostředí:
„Mám sice dobrej vkus
ale líbí se mi všechno
umělá hmota a blues
husí i ženský stehno
přemejšlím o tom dál
ale všechno se mi líbí
spánek a žaludskej král
živý i leklý ryby
Nech to tak
on už to někdo spočítá…“
Trochu Václav Hrabě, že? Z těchto textů možná vyplývá, že do jeho světa, vymalovaného pivem a kořalkami, vstupovaly ženy jen výjimečně. Není to pravda, Ivan měl pořád nějakou stálici, ale často se vyskytla i nějaká jiná dáma. Co na něm určitý typ žen viděl? Jak říkal Zatloukal: „Wünsch byl v tomhle podobnej Havlovi. Ženy ho vnímaly jako roztomilýho, tak trochu bezradnýho méďu na hraní. Litovaly ho a samy se chytaly na své samaritánské sklony: Chudáčku malej, já ti pomůžu.“
Vzdor tomu se na milostná témata nikdy nedostalo. Naopak, Ivan se vyzpívával spíš z partnerských sporů. Tak tomu je v písni Pojď spát. A jeho po Špejchar Blues nejznámější píseň Zákon o zachování energie je jejím pokračováním – zpívá se v ní o fázi usmiřování s často citovaným závěrem:
„Lidi se rozcházej, aby se zase sešli
a stejnou nohou do jinejch dveří vešli
slova se píšou, aby je nikdo nečet
přemejšlej o tom, samozřejmě chceš-li.
Platí jen zákon o zachování energie.“
Zajímavý příběh má písnička Lunapark. Slova jsou připisována Janu Saharovi Hedlovi a JIW je překvapivě jen autorem hudby. I v ní šlo o symbolický obraz tehdejšího umírajícího režimu. Když se písnička někdy v roce 1988 natáčela, redaktoři vydavatelství Panton po dlouhém přemlouvání pro jistotu, aby nedošlo kvůli jednomu slovu k zákazu celé desky, přemluvili Kantora a Hudbu Praha, aby pojem ruský kolo nahradili slovem „prázdný“. Výsledek byl sice poetický, ale text ztratil svůj politický dvojsmysl:
„Jen ruský kolo se točí
než kabel přehryzne myš
poslední návštěvník zůstává
možná, že na obtíž…“
Nicméně v závěru skladby zůstalo brumendo sboru, připomínající Alexandrovce. Autor této vzpomínky se spolu s Ladislavem Kantorem podílel na realizaci osmi písní Hudby Praha, která pak vyšla jen pár měsíců před listopadem ’89 jako dvě EP desky. S Ivanem a Láďou jsme se tehdy dohodli, že ono závěrečné brumendo v Lunaparku zapěje sbor hudebních kritiků. A tak se také stalo – brumlající hlasy, které dotvářejí atmosféru Matějské pouti v noci, patří Vlasákovi, Lindaurovi, Vlčkovi, Opekarovi a dalším.
Ivan si drobnou úpravu ruské/prázdné vyčítal až do konce života. Přitom o nic nešlo, ale rád se stavěl do role spravedlivého. Váže se k tomu také jedna z mnoha typických historek, wünschovek, které se o něm dodnes vyprávějí za dlouhých zimních večerů. Když Ivanovi skončila jeho antikvární léta, stal se na čas také prodavačem zeleniny. Měl stánek na Vítězném čili Kulatém náměstí a občas prodával i na náměstí Uralském (neboli Puškinově). Kšeft se zeleninou byl v té době docela výnosný, jenže Wünsch se za pultem převtělil do Jánošíka – bohaté šidil a chudým dával. Jednou jsme se za ním vydali na Ural a už z dálky jsme viděli naparáděnou paničku, která se rozčilovala, že ji Ivan na banánech okradl. Ivan se na ni flegmaticky díval svýma ospalýma očima, a když přestala ječet, s klidem jí řekl: „To víte, paní, někoho okrást musím.“
Rozpadla by se v roce 2014 stará parta na dvě části, kdyby žil Ivan Wünsch?
A když už, s kterou ze skupin by pokračoval? Odpovědí mohou být pochopitelně jen dohady. Ale kdyby mělo dojít na Ivanova slova, tak asi by se do poslední chvíle snažil rozhádané kluky udobřovat.
Ivan totiž miloval skoro rodinnou atmosféru, která za jeho časů v kapele panovala. Byla to parta, která držela pohromadě a v prvních letech chodívala na mejdany společně. Když bylo každoroční soustředění v Okrouhlici, kde kapela dávala dohromady nové písně, sestava a její přátelé vyvětrali všechny problémy a tenze, které mezi sebou během sezóny nasbírali, a začalo se nanovo. A cesta na mimopražské koncerty? Ach jé! To teprve byly akce, které lahodily Ivanovu srdci. Jednou jsem s nimi zažil cestu do Brna, a proto vím, o čem mluvím. Do rozpadajícího se autobusu muzikanti přinesli několik bas piva a ještě než autobus vyjel, pustili se do konzumace. Už na padesátém kilometru je museli v bufetu vyměnit za nové plné a ty jim sotva vydržely jen ke Třem křížům, kde proběhla další výměna.
Pak přišel listopad roku 1989 a s ním i změna režimu, po které všichni tak toužili. Hudba Praha, stejně jako spousta dalších kapel a písničkářů, tím ale ztratila svého hlavního nepřítele a motor inspirace, komouše. Ještě rok nebo dva se na ně dalo nadávat, ale někdy v době po rozpadu společného státu už přicházely jiné starosti. Zanikla spousta kulturních domů, v nichž kapela hrávala, ale nové mimopražské hudební kluby se rodily pomalu nebo měly málo peněz. Taky nově nastupující generaci odboj v minulém desetiletí nezajímal.
Ivan si ještě před začátkem nové doby konečně našel zaměstnání, které vyhovovalo jeho vkusu. Od léta 1987 prodával v reprezentační prodejně Pantonu v Karlově ulici gramofonové desky. Časem však i Panton potkala privatizace, a jak se historická Praha začala proměňovat na korzo pro zahraniční turisty, zahynul také pantonský krám. Ale to už tam Ivan nebyl. Vypadl tuším v jednadevadesátém.
Někdy v roce 1993 nastoupil Wünsch do distribuční sekce hudebního čtrnáctideníku Rock & Pop a během dalších let to dotáhl na editora. Byly to rozervané časy, občas se nevydělalo ani na výplaty a honoráře, ale i tak to byla pro Ivana zlatá léta. Bavilo ho to. Vždycky chtěl být novinářem. A navíc se po nepovedeném pokusu Michala Ambrože rozjet novou kapelu Divoký srdce začala znovu probouzet Hudba Praha, která po závěrečném koncertu 6. listopadu 1996 prožívala skoro tříleté období hibernace. Blížil se její návrat na scénu v rámci koncertu pro Kosovo.
Bohužel, ten už nestihl. Jana Ivana Wünsche našli jeho kamarádi 1. června 1999 doma mrtvého. Prasklá játra. Traduje se, že si sice v poslední době stěžoval na bolesti jater, ale při pitvě prý doktor řekl, že jinak je měl jako novorozenec. Ivan sám už dávno předtím říkával, že při svém životním stylu by měl bejt už dávno mrtvej…
Foto: Daniel Vojtíšek