Obrázek k článku RECENZE: Šíleně smutná zpěvačka Lykke Li nabízí intimní zážitky na LSD
| Michael Švarc | Foto: Sergio Albert

RECENZE: Šíleně smutná zpěvačka Lykke Li nabízí intimní zážitky na LSD

Švédská zpěvačka Lykke Li se na pátém albu EYEYE vrací ke kořenům. Rozloučila se s trapovými beaty a místo nich sází na jednoduchost, melancholickou atmosféru a absolutní minimalismus. Nenabízí tu prakticky žádné rádiové singly, protože na téhle nahrávce jde o mnohem víc.

Na předchozím albu So Sad So Sexy se Lykke Li snažila držet krok s dobou a trendy, a tak svůj křehký a zasněný pop zaobalila do trapových beatů a modernějšího zvuku. Někde jí to vyšlo, někde už moc ne. Celkově to ale žádná velká hitparáda nebyla, a tak se tentokrát zpěvačka rozhodla udělat naprostý opak – osekat vše na minimum, jít až na dřeň, k jádru syrovosti a jednoduchosti, zcela se ponořit do atmosféry. EYEYE je zpěvaččina nejintimnější a nejkřehčí nahrávka, není tu nic navíc, žádný přebývající element.

Deska o pouhých osmi písních existuje kdesi na hranici snění, za zamlženými okny, na které ustavičně bubnuje déšť, a ve světě, kde všechno obklopuje jakýsi oblak netečnosti. Sama hudebnice řekla, že chtěla dosáhnout takové intimity, jako když člověk poslouchá hlas ze záznamníku a dopřál si předtím velkou dávku LSD.

R

Je to vlastně neuvěřitelně přesný obraz toho, jaká deska je – prakticky oproštěná od bicích, volně plynoucí a rozčísnutá hlavně výrazně zasmušilým projevem Lykke Li, jež tu možná víc naříká a vzlyká, než zpívá plným hlasem. V podstatě lo-fi bedroom pop, který nepotřebuje prvotřídní čistý zvuk. Lykke Li také desku nahrála ve svojí ložnici, na nástrojový mikrofon pro bicí.

Album se vzhledem k výše napsanému drží v pomalém tempu, z něhož ani okamžik nevyklouzne. Lze si na to však rychle zvyknout, protože písně sice nevynikají výraznými melodiemi, ale melodické jsou. Občas by ale trochu většího vzruchu potřebovaly, protože působí poněkud jednolitě. Lehce popovější pojetí by dodalo písním potřebnou dynamiku. Je ale jasné, že cílem alba nebylo nasázet několik rádiových singlů, ale vytvořit jakousi celistvou hudební krajinu, v níž se posluchač na tu půlhodinku ztratí a nechá se jí pohltit.

Některá místa téhle krajiny jsou poutavá a hypnotická, jiná bohužel trochu nudná, prázdná a uzívaná. K jejich lepšímu uchopení slouží i videoklipy – EYEYE je podle Lykke Li obrazové album, a tak dostaly písně i vizuál. Ne že by najednou zázračně fungovaly lépe, snad jen dotahují myšlenku. Na tuhle desku zkrátka musí být ideální nálada. Bez správného rozpoložení totiž uspí, pokud do sebe ale vše správně zapadne, může to být zajímavý výlet do světa jedné šíleně smutné zpěvačky.

Verdikt: 70 %

Lykke Li si na svojí páté desce vystačí s málem. Hezky pracuje s atmosférou, ale na někoho může album působit až moc unaveně a fádně.