I když se po vydání pozoruhodného alba Every Bad mohlo zdát, že posunout hudbu ještě dále a ještě výše může být nepřekonatelný úkol, kapele se to beze zbytku podařilo. Na Every Bad předvedli frenetickou, nepředvídatelnou, a i přes kakofonické aranže melodickou muziku, které dominoval temný a silný hlas Dany Margolin vyhnaný až na okraj jejího rozsahu. Zatímco Every Bad bylo postaveno na drsném syrovém zvukovém základu, na novém albu s názvem částečně inspirovaným surrealistickými kolážemi britsko-argentinské vizuální umělkyně Eileen Agar a částečně biblickým Jákobovým žebříkem se zbavili své divokosti, rozvinuli svůj zvuk a odhalili svoji jemnější stránku.
Album otevírá song Back to the Radio s chrčivou předvídatelnou kytarou, tlumenou zpětnou vazbou a jakýmsi hlukem v pozadí, aby muziku postupně rozvinula basa, bicí a klávesy, aniž by nástroje odváděly pozornost od úzkostného zpěvu Margolinové, který neklidně končí slovy „teď mi chybí všechno, nestojíme vůbec za nic“. Konfrontace, pochybnosti o sobě a úzkost pokračují i v následujících chytlavějších písních Trying nebo Birthday Party.
Album pokračuje jako série dramatických scén a najdeme na něm hudebně hodně odlišné polohy. Každý song má svoji vlastní hudební identitu a estetiku. Pomalejší balada Flowers je postavena na výrazném podílu klavíru a houslí, ve zdrženlivé End of Last Year Margolinová zpívá za doprovodu syntezátorových varhan a sporně pojatých činelů, U Can Be Happy If You Want To se rozvíjí do emocionálně odřeného psychedelického rocku, téměř popový hit The Rip začíná jako proto-popová píseň, aby se změnil v pomalý svíjející se psych-rock s přebuzenou syntezátorovou basou a nesourodým kytarovým zkreslením. A v jemně strukturované závěrečné Waterslide, Diving Board, Ladder to the Sky celou nahrávku uzavírají tiché tóny akustické kytary. I přes tu rozdílnost je však všech dvanáct písní brilantně „sešito“ dohromady a album jako celek funguje skvěle.
Zatímco celkový zvuk kapely působí ve srovnání s dřívějším materiálem vybroušeněji, syrový a drsný vokál Margolinové dodává celkovému zvuku náboj a emocionální hloubku, jejíž původ je v surrealistických obrazech označujících vrcholy a pády života v hořkosladkých textech. V nich Porridge Radio pokračují ve zkoumání existenciálních otázek a každodenního neklidu a pohybují se na hranici mezi pocitem, že cítíte příliš mnoho, a tím, že necítíte vůbec nic. Ve skladbě Birthday Party Margolinová například opakovaně tvrdí, že „nechce být milována“ a že prostě „nechce nic cítit“. V žalozpěvu U Can Be Happy If U Want To zase svým jednotvárným barytonem přiznává, že „všechno chutná tak špatně“ a že „nic není fajn“.
Na albu není jediná skladba, která by neobsahovala odkazy na body zlomu a tělesná odmítnutí, na smutek, na špatnost nebo na bolest, ale Porridge Radio se ke svým démonům staví čelem, dívají se jim do očí. Po celých 44 minut alba si však neodpočinete od úzkostného opakování ponurých textů, v nichž kapela představuje opravdu strašlivý svět, ve kterém není mnoho záblesků naděje. Přesto však po skončení poslechu alba cítíte, jak z vás tíha toho světa mizí, jako by ji Porridge Radio se svojí muzikou odnesli na svých bedrech. Takže jste ochotni všechny ty emoce, bolest, úzkost a strach přijmout a znova je zkoumat dalším poslechem alba.
Verdikt: 89 %
Waterslide, Diving Board, Ladder to the Sky je brilantně zpracované návykové album, na němž Porridge Radio prokazují svoji schopnost se rozvíjet a testovat hranice svého zvuku. I přes jeho jemnější, až popovější vyznění a nosné refrény je na něm však mnoho vrstev, které si zaslouží opakované zkoumání.