Obrázek k článku RECENZE: Pokáčův megakoncert ze záznamu vyznívá lépe než na místě
| Josef Vlček | Foto: Benedikt Renč

RECENZE: Pokáčův megakoncert ze záznamu vyznívá lépe než na místě

Koncertní album může dopadnout jen dvěma způsoby. Buď je lepší, nebo horší než koncert sám. Kdo byl na Pokáčově vystoupení v O2 areně a není vysloveně velký obdivovatel jeho písní, musel být zklamán. Z desky ale jeho koncert vyznívá mnohem lépe. Je to víceméně Best of Pokáč naživo.

Velká část živáků – nezáleží, zda od Rolling Stones nebo od Pokáče – jsou zbytečné desky. Nepřinášejí nic nového, jen recyklují to, co obvykle už známe ze studiových nahrávek. Redukují komunikaci s návštěvníky jen na zvukovou stránku. Ale dovedou vyplnit prostor mezi dvěma studiovými deskami. Pro až neuvěřitelně kreativního autora, jakým Pokáč je, to ale není potřeba. Když už chtěl zdokumentovat svůj splněný sen, měl možná raději jít do DVD.

Album neobsahuje celý koncert, to by se nevešlo na jednu desku. Editor udělal velmi rozumnou redukci – vyhodil většinu hostů, protože ti byli vesměs nepřesvědčiví a nudní. Bohužel tím ale zdůraznil Pokáčovu slabinu, malou hudební pestrost písní. Kdyby nebylo zpěvákovy pověstné textařské obratnosti, umřeli bychom nudou. A to i přesto, že se snažil svůj koncert gradovat a začal jen s ukulele, aby skončil s kapelou a smyčci. Mimochodem, doprovodná kapela zní jako průměrný šraml okresního formátu.

Deska PokáčovO2 arena ukazuje obě tváře jeho textařství, obě podobné těm Nohavicovým. Do desky vstupujeme pro koncert speciálně napsaným Intrem, jež představuje to, co běžně dělá i pro rádio, písničkou ke dni. Kdysi se takovým skladbám říkalo častušky. Probere se v nich nějaká aktuální událost (v případě Intra písničkářův debut v O2 areně) a tím životnost takových skladeb obvykle hasne.

Druhou stránkou Pokáčových textů jsou klasické, někdy, jako v případě Antarktidy, lehce moralizující a pečlivě konstruované písně, ovšem vždy podávané s laskavým humorem. V laskavosti a schopnosti vnímat lidské slabiny nebo trapasy jako něco pozitivního tkví také podstata Pokáčova úspěchu. Skladby jako Probuzení nebo Mám doma kočku vyvolávají v posluchači usměvavý pocit pochopení stejně z desky jako ze živého provedení.

Návštěvník onoho Pokáčova koncertu může mít pocit, že nahrávka málo zachycuje atmosféru v hale, kde většina diváků odzpívala vystoupení ve sboru s Pokáčem. Místy je to sice znát, ale to je slabý odvar faktu, že návštěvníci znali písně nazpaměť a hulákali je jako o život.

A pozor – zhruba uprostřed jsou písně v jiném pořadí než na obalu. Cowboy přeskočil o několik míst dopředu a dostal se až před Lásku na vsi. Možná i v tomto ohledu si deska zasloužila větší péči.

Verdikt: 60 %

Svou podstatou je koncertní záznam vystoupení písničkáře ve velké hale v podstatě zbytečný. Ale výsledek díky editaci působí lépe než samotný slavnostní večer. Škoda chyb v provedení a upozaděného hlasu publika v mixu.