Nebaví mě to! To je asi tak to poslední, co by mě kdy napadlo, že vyslovím v souvislosti s čímkoli, co se nějak týká Papa Roach. Mám je ráda, miluju jejich koncerty, tu bezbřehou vášeň a nespoutanou energii, jež nekompromisně stříká každým pórem, když to tahle kalifornská čtyřka rozbalí na pódiu a skoro bez nádechu jede závratnou rychlostí po celý koncert jako nezastavitelná mašina.
Na každičkém albu za celou jejich teď už čtvrtstoletí trvající kariéru, počínaje průlomovým počinem Infest, druhým studiovým albem v pořadí, jež vydali v roce 2000, mají minimálně jednu, ale většinou spíš aspoň tak tři zásadní hitovky. Takové ty, co vás čapnou za uši a už se jich nezbavíte, protože jsou prostě super. Mnohé jejich songy jsou doslova životabudiče či životaměniče, aspoň podle fanoušků. Je totiž známo docela dost příběhů líčících, kterak právě muzika od Jacobyho a spol. fanynce či fanouškovi doslova zachránila život.
Tentokrát se ale pecka, která vás na první poslech vystřelí z tenisek, nekoná. Jedenáctému albu z dílny Papa Roach není po technické stránce co vytknout, ale… Poměrně dost působivá Swerve se hitovosti jen s bezpečným odstupem stydlivě přibližuje. Kdyby to Jacoby, Jerry, Tobin a Tony neuměli, to by byla jiná věc. Jenže všichni víme, že oni to umí, a navíc brilantně.
A další překvapení. Nejkrásnější a nejsilnější píseň je pomalá. Balada Leave a Light On. Hladivý zpěv a melodie hodná největších světových popových hvězd. Ano, tady máme hitovku. Jednu z nejkrásnějších rockových balad, jaké jsem v poslední době slyšela. Sametový zpěv Jacobyho Shaddixe, kterého jinak slyšíme spíš štěkat a křičet, akustické kytary a smyčce. To vše v nádherné symbióze navozuje úchvatnou atmosféru. Krásné, jemné, něžné, emotivní, uvěřitelně procítěné. Nevědět, že jsou to Papa Roach, zcela upřímně bych je nejspíš vůbec nepoznala. Děkuji a tleskám.
Nicméně jedna nádherná píseň, osamocená uprostřed těch sice dobře natočených, ale, a musím to říct, průměrných, celou desku neutáhne. Navíc u moderně rockové kapely, jejíž osobitá tvorba nikdy nezapadala do škatulek, běžně je prošpikována prvky elektroniky a hip hopu a stojí hlavně na energických nakopávačkách. Potřebuje pomoct, potřebuje kontrast v podobě opačného extrému. Pořádné strhující skákačky, stadionové hymny, uřvané nasrané vypalovačky, při nichž ze sebe dostanete veškerý hnus a frustraci, co vámi v poslední době nebo i jednom dvou uplynulých letech zmítají.
Vždycky, bez výjimky, mi po prvním poslechu jejich desky zůstal zaklíněný aspoň jeden song. Většinou jich bylo víc, mnohdy i celá deska, točila jsem ji pořád dokola třeba i pár měsíců bez přestání. Tentokrát první poslech nic. Druhý poslech… při třetí písni jsem se přistihla, že už vlastně ani moc neposlouchám, nevnímám, a to je těch tracků celkem čtrnáct. Třetí poslech na jiném zařízení, výrazně vyšší hlasitost, nic. A takhle jsem vystřídala ještě několik dalších přehrávačů a hlasitostí, zkoušela si zpívat texty. Nic. Dám tomu pár dní a zkusím to znovu. Nic. Další a další šance nepřinesla žádnou změnu.
Papa Roach si na Ego Tripu dál jedou linii, kterou odstartovali už několik alb zpátky. Je tam taková ta klučičí odhodlanost, naštvanost, rozvernost. Klučičí. To by mohlo být ono. Kluci už by se možná měli proměnit v chlapy nejen v osobním životě, ale i na deskách, a posunout se na další level. Pro tentokrát zapůsobili Papa Roach nedospěle.
Verdikt: Ego Trip 60 %
Ego Trip od Papa Roach je kvalitativně jejich standard, nenadchne ani nenaštve. Nejlépe ho využijete jako hudební kulisu, kterou nepotřebujete vnímat. Jen u balady Leave a Light On hrozí, že si ji zamilujete.