Obrázek k článku RECENZE: Multikulturalismus funguje. Poslech Calexico  láká za dobrodružstvím
| Antonín Kocábek | Foto: Holly Andres

RECENZE: Multikulturalismus funguje. Poslech Calexico láká za dobrodružstvím

Jak zní nová nahrávka arizonské kapely, prozrazuje už jen popis jejího vzniku: Základní tvůrčí dvojice se prý sešla v parném horku léta 2021 v Tucsonu, přezdívaném podle dávných indiánských staveb Old Pueblo. V domácím studiu natočila nahrávku, která stejně tak dobře odráží místo jako divnou dobu pandemie, kterou si předtím nikdo nedovedl ani představit.

Pro lepší pochopení toho, proč Calexico znějí, jak znějí, a hrají, co hrají, je dobré se podívat na mapu. Arizona je stát na americko-mexické hranici, sousedící s Utahem, Nevadou či Kalifornií. Prostě místo, které je esencí někdejšího Divokého západu. Není divu, že do hudby téhle kapely vždy více či méně pronikaly vlivy americany – tedy žánru odrážejícího souhrn všech ikonických prvků Ameriky. Zároveň ale nikdy nechyběly ani vlivy kultury hispánské. Pro své desáté album si Calexico vybrali název podle guatemalského území, dávného centra mayské civilizace, pořádně zmapované a „objevené“ až díky archeologickým vykopávkám na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Právě prolínání historie, dobrodružných příběhů, exotiky a neustále přítomného tajemství dodává nahrávce sexy atmosféru.

V určitých momentech alba, například při poslechu skladby Liberada, si nelze nevzpomenout na slavný dokument Buena Vista Social Club, ale nechybí stopy šedesátkového surf rocku, odér líného country či ozvěny soundtracků ke spaghetti westernům. A třeba The El Burro Song by se dobře vyjímal ve filmu, jako byl Rodriguezův Desperado. Tváře Antonia Banderase či Salmy Hayek se u toho člověku vybaví tak nějak automaticky.

Nahrávka zaujme přirozeností. U takové hudby by bylo snadné propadnout opulentním aranžmá s desítkami hostujících hudebníků a bohatým zvukem filmových orchestrů – většina písní však naopak zní tak, že je jasné, že půjdou snadno převést i na koncertní pódium, aniž by v nich něco důležitého chybělo. Zároveň jsou přímo napěchované nadčasovostí jako pravého opaku trendové hudby, pomíjivé a bez aktuálního kontextu nefungující. Tedy něčeho, co známe třeba z většiny tvorby Leonarda Cohena.

Ta hudba je poetická i romantická zároveň, a to bez toho, že by k tomu potřebovala balancování na hraně kýče. Energie spodních proudů jí dodává hybnost a zručné propojení všech vlivů zase důrazně výsledek rozlišuje od běžné world music, v níž jde často jen o okouzlení lokálním folklórem, a jeho interpretaci bez vlastního autorského vkladu. Tady do sebe ale vše zapadá až podezřele dokonale. Jako by to bylo to nejsnadnější. Překvapí to i při vědomí, že v propojování různých kultur a pestrých žánrových vlivů byli Calexico vždy mistři.

Když album posloucháme opakovaně, je až s podivem, jak chameleonsky přeskakuje mezi jednotlivými vlivy a každá ze skladeb je vlastně maličko jiná. Ovšem ani v nejmenším to neznamená, že by vše nedrželo pohromadě. Je tu indierocková současnost i taneční potenciál. Zpěv přechází od vemlouvavého pološeptání až naopak k divokému a nespoutanému projevu temperamentu, stejně jako konejšivý klapot perkusí vedle divočících trubek. Vše tu má své místo a ani na chvíli to nepostrádá logiku. Vizi vlnícího se horkého vzduchu nad pouštním pískem a panorama obřích usychajících kaktusů dostanete jako bonus.

Zatímco na většině alb z doby pandemie byla stěžejním tématem potřeba osobního kontaktu, ztráta setkávání a pospolitosti, zde je přece jen znát, že tvůrci jsou schopni vidět dál. Třeba k tomu, že uměle i úmyslně stavěné i samovolně vytvářené hranice mezi lidmi jsou problémem daleko větším. Že pod záminkou ochrany stavěné zdi totiž vždy nakonec uškodí i těm, kteří je stavějí. Právě tahle hudba i témata písní dobře ukazují, že multikulturalismus není žádná chiméra, ale v případě, že je vůle, zcela funkční a všem prospěšný. A to pochopitelně nejen v hudbě.

Ústřednímu jádru kapely, které tvoří duo Joey Burns a John Convertino, se zkrátka podařilo to, o co usilují skoro všichni muzikanti: na aktuální nahrávce se nejen nevykrádají a přinášejí spoustu svěžích nápadů, ale ještě se jim to, co už známe z minulých desek, podařilo zas o něco vylepšit a zdokonalit. Výsledkem je hudba pro citlivé posluchače, provokující všechny smysly, a ještě navíc vybízející k samovolnému pohybu. Ať už jím bude jen zadumané pohupování se v bocích, nebo divoký latinsko-americký tanec. Mám-li se dopustit odvážného tvrzení, pak nezbývá než konstatovat, že současný svět potřebuje právě víc takovýchto desek.

Verdikt: El Mirador 87 %

Ač to zní skoro nepravděpodobně, Calexico se podařilo překonat své vlastní dobyté mety. Neocenit to znamená ochudit jenom sama sebe.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.