Jednotlivé éry Jamese Baye lze poměrně snadno identifikovat podle dvou klíčových faktorů – délky vlasů a klobouku. Je v tom samozřejmě trocha nadsázky, ale zároveň vůbec žádná. Britský zpěvák a kytarista se skutečně zapsal do povědomí posluchačů i díky svojí image, kterou po většinu jeho kariéry tvoří vlasy po ramena a zmiňovaný klobouk. Obojího se přitom na svojí druhé desce Electric Light zbavil a jako by to symbolizovalo i experiment, který se podepsal na zvuku alba. Teď jsou ale charakteristické doplňky zpět, což znamená jediné – návrat ke kořenům.
Není to jen trapná novinářská zkratka, James Bay se na novince Leap skutečně vrátil ke kořenům, tedy čistě ke kytarám. Rockový naturel svého debutu Chaos and the Calm ovšem zapomněl kdesi ve skříni či v šuplíku, protože tentokrát jde o docela slabý odvar toho, co posluchačům už v minulosti předložil. Více než v roli svébytné rockové duše vystupuje jako klasičtější písničkář, což by nevadilo; není třeba doslovně opakovat to, co mu dříve fungovalo. Jenže tentokrát náladou i formou písniček opravdu sklouzává ke slaďákům jak od Sheerana nebo k naprosto zaměnitelným skladbám, které produkuje kdejaký poprockový interpret.
Už úvodní Give Me the Reason naznačuje, v jakém duchu se celá deska ponese, tedy že půjde především o láskyplná vyznání, která doplní tklivý, naléhavý a značně vypjatý zpěv. Rozjezd je to ale pořád energický, efektně a pěkně vygradovaný a nedává nikterak tušit, že se v tomhle cukrkandlu bude posluchač topit i v dalších skladbách. Albu tíživě chybí větší rozmanitost a barevnost. James Bay jede v jedné rovině, ačkoli se více než kdykoli předtím dotýká popu. S rockem má aktuální deska už pramálo společného a kytary samotné to nezmění. Ale opravdu nechci Baye pranýřovat za to, že „vyměknul“. Problém je hlavně v jednotvárnosti desky.
Skoro mi to připadá, jako by James Bay vycítil, že se ve slaďácích zmiňovaného Sheeranova střihu skrývá automatický úspěch. Jenže nakonec i ten Sheeran ví, že na cajdácích nelze stavět celou desku, ale je nutno zařadit i něco trochu dynamičtějšího a svěžejšího na pročištění vzduchu.
Leap ale rozhodně není odpad. Ani špatná deska. To zas ne. James Bay umí psát zapamatovatelné melodie a obzvlášť mu sluší, když nechce posluchače ukolébat, ale trochu se do písní opře a napíše něco energičtějšího – třeba písně Love Don’t Hate Me, Brilliant Still či We Used to Shine dávají docela dobře vzpomenout na vydařený debut. Jsou taky poměrně sladké, ale to nakonec byly i Bayovy dva největší hity Hold Back the River a Let It Go. Od toho se hudebník asi zcela neoprostí, a nakonec ani nemusí, protože není vyložený tvrďák.
Zpěvákův návrat do komfortní zóny se dal nicméně očekávat. Začal ho hudebně nastiňovat už krátce po vydání albové dvojky Electric Light. O šok se tedy nejedná. Teď jsem ale dost zvědavý, zda pro příště opět shodí klobouk i vlasy nebo si třeba zaplete copánky. Ty by mohly signalizovat docela dobrej odvaz.
Verdikt: 50 %
Nové album Jamese Baye je docela rozporuplné. Na jednu stranu tu jsou neskutečně ulepené cajdáky, na stranu druhou i několik fajn energičtějších skladeb. Na zadek se z toho ale asi nikdo neposadí.