Obrázek k článku RECENZE: Američtí klasici Built to Spill mají stále v duši Neila Younga
| Ondřej Černý | Ilustrace: Alex Graham, SubPop

RECENZE: Američtí klasici Built to Spill mají stále v duši Neila Younga

Na úvod je potřeba si něco vyjasnit. Built to Spill je kapela, která za třicet let existence nevydala slabou desku. To je jednoznačná konstanta, se kterou je potřeba při čtení následujících řádků pracovat.

S předchozí řadovkou Untethered Moon se Dough Martsch, jediný stálý člen kapely, vytasil už v roce 2015. (Pomiňme album coverů Daniela Johnstona z roku 2020.) S novinkou When the Wind Forgets Your Name (Když vítr zapomene tvé jméno) vlastně navazuje tam, kde před lety skončil. Tak jako v případě Built to Spill vždy jde o indierockovou nahrávku, jíž vévodí příjemný Martschův vokál a ještě lepší kytarová hra. Potud žádný problém.

Ten nastal měsíc před vydáním alba při četbě Martschova rozhovoru pro web Inlander.

V něm popisoval, že se na albu začalo pracovat krátce před tím, než na scénu vstoupil covid. A protože Martsch chtěl desku dodělat, pustil se do ní doma na počítači, což jeho inspiraci rozhodně nepomohlo. „Neměl jsem moc kreativní šťávy. Vlastně mě moc nebavilo tu desku dělat. Být ve vzduchoprázdnu a makat na tom sám, bez kapely. Necítil jsem inspiraci, ale prostě jsem pracoval a dodělal to,“ řekl Inlanderu.

Když tohle čtete, napadne vás, co od výsledku čekat. V případě Built to Spill tuplem, neboť se znovu obměnili i muzikanti. Tentokrát to byli Le Almeida a João Casaes, členové brazilské psych/jazz/rockové kapely Oruã. A přestože je i na novinkovém albu dominance Dougha Martsche naprosto jednoznačná, přítomnost kolegů s jinou kulturní i hudební zkušeností posouvá nahrávku oproti těm předchozím o kousek jinam a dál.

Což ovšem nic nemění na podprahové přítomnosti Neila Younga na desce. Young i Martsch mají podobný styl zpěvu. Oba se navíc vyznačují tím, že extenzivní kytarové sólo jim není cizí. Známý hudební kritik Robert Christgau Martsche popsal jako „chlapíka z malého města, ale ne samotáře“. Zatímco Neil Young je ikonickým totemem indie muzikantů napříč kontinenty, Martsch je kytarovým polobohem pro oblast severozápadního Pacifiku.

Zatímco vokální aspekt zůstává zachován, extrémně dlouhá kytarová sóla byste na When the Moon Forgets Your Name hledali marně. Novinka je na poměry Built to Spill svým způsobem nenáročná. Nemá ambici udělat dojem. Spíše než o to se kapela po čase zmarněném lockdowny snaží vytvořit něco, co je Martschovi vlastní a s čím se chce podělit s ostatními.

Rozhodně je čím. Hned úvodní Gonna Lose je hitová dvouapůlminutová vypalovačka v duchu 70. let a Led Zeppelin. Vévodí jí lehce rozmazaný klasický indierockový zvuk Built to Spill, jenž navozuje dojem, že tenhle večírek bude stát za to.

Následná introspektivní Fool’s Gold v zasněném oparu doplněném smyčci pojednává o konceptu pozitivního nihilismu. Při jejím poslechu se jen těžko věří Martschovým slovům, že při psaní textů mu jde pouze o to, aby „nebyly příliš hloupé“ (Byl to jen sen / Ale pořád mi připadalo dobré / Přemýšlet o něčem, na čem záleželo / Chci ti něco říct / Už nemám co říct).

Understood je kytarová věc jak ze zpěvníku Neila Younga. Zároveň textově zkoumající, pochybující, zatěžkaná uzavřeností posledních let způsobenou importovaným čínským virem (Už je to dlouho, co jsme jeli na výlet / Na dno kaňonu v raketě / Nic v mé mysli nerezonuje / Takže se snažím nebýt rafinovaný / Vždy si můžeš vybrat, ale ty ne / Můžeš se pobavit, ale proč / Hluší slyší, slepí vidí / Jen jiné věci než ty a já).

Vzdušnější, atmosféričtější, pomalejší Elements, s výraznými klávesovými plochami, připomínají R.E.M. a jejich folk rock, zde okořeněno o nádech psychedelie a putování (Nahoře ve hvězdách / Nahoře v oblacích / Jiný svět přetéká / A já nevím, co to znamená / Ale líbí se mi, jak to zní).

Jestli na When the Wind Forgets Your Name něco překvapí, pak je to skladba Rocksteady. Martsch do ní obtiskl svou lásku ke ska a reggae. Což je fajn, ale do konceptu alba vůbec nezapadá. Posluchač při jejím poslechu alespoň může odhadovat, zda vznikala v podobném oparu jako věci reggae hvězd, jimiž je inspirována (Bůh nikdy nikomu nepomáhá / Je příliš zaneprázdněn prací tajemnými způsoby / Geometrie, trigonometrie / Nevím, co znamenají / Ale vím, že nic z toho nepomůže se vší tou bolestí).

Zbytek alba (Spiderweb, Never Alright, Alright) jsou typické věci, ve kterých někdy slyšíte víc Neila Younga, jindy Hüsker Du nebo Dinosaur Jr. Závěrečná, více než osmiminutová Comes a Day reprezentuje pravou hudební podstatu kapely i téhle desky. Má nekomplikovanou strukturu a výrazné kytarové aranže. Hudebně je extatická, textově ponurá, až zádumčivá (Přijde den, kdy nikdo neuteče / Nic nezůstane navždy / Přijde chvíle, kdy mě nic nenapadne / Život se vleče, když se probouzíš a je ti nanic / Mysli na to, že to odezní / Přijde den, kdy už nikdy nebudeme stejní / Už nezbývá čas).

Built to Spill se za tři dekády na scéně stali titány indierockové scény. Tedy přesněji řečeno Dough Martsch. Jeho rukopis je jedinečný a po těch letech i snadno rozpoznatelný. When the Wind Forgets Your Name je poctivá deska, jež asi kapele nepřinese mnoho nových fanoušků, ale těm stávajícím udělá radost ujištěním, že některé konstanty jsou stále ještě platné.

Verdikt: 70%

Pokud vám to, co děláte, vyhovuje, pravděpodobně to začíná být mizerné. Tak pravil lídr Built to Spill před více než dvaceti lety. Že každý časem opadá do rutiny, je zákonité. Není proč se zlobit. Může to být pohodlné. Ale stačí to? Každopádně mizerné to s Built to Spill určitě ještě není.