Boss to zase dokázal. Jeho nová nahrávka chytne za srdce a dojme. Jako kdyby vás Springsteen čapnul za ramena, pevně je stiskl a zadíval se vám do tváře s úsměvem a slovy: „Cítíš to taky, brachu?“
Zatímco předchozí Letter to You stála na dojetí ze stáří, na smíření se s úmrtími přátel a vidinou, že tahle cesta za obzor nepoběží věčně, novinka se naopak ohlíží v čase na samé začátky. Bruce vzpomíná na éru a hudebníky, kteří ho kdysi jako kluka formovali. Ačkoli v rozhovorech otevřeně mluví o inspiraci tehdejšími folkovými písničkáři a rokenrolovými hvězdami, nyní s rukama na hrudi vzdává hold jiným žánrům, na kterých vyrůstal: soulu a rhythm and blues.
Najdeme zde patnáct zajímavě namíchaných skladeb, od známých hitů po zapomenuté kousky, které kdysi Bossovi coby teenagerovi uvízly v hlavě a teď se k nim vrátil. Na hity se tu ovšem nesází, Springsteen se v žánru evidentně dobře orientuje a vybral písně formativní jak pro něj coby posluchače, tak muzikanta.
Soul a rhythm and blues byly u Springsteena hmatatelné vždycky, byť na některých deskách více, jindy méně. Poslouchat Only the Strong Survive je jako sedět s ním na gauči, kde otáčí v rodinném albu. Místo fotek jsou v nich ale dobové skladby, Bruce se vždy u nějaké zastaví, píchne prstem a řekne: „Tohle! Tohle byla tehdy radost poslouchat.“
Dobře to lze vyčíst ze zvuku desky, jenž se sice drží Bossovy rockové polohy, zároveň ale vyzdvihuje ze starých skladeb prvky, které můžeme sledovat i v jeho vlastní tvorbě. Především ve zpěvu zůstává rockerem, zároveň to nezní jen jako karaoke, kam si Boss přišel zazpívat soulové vykopávky. Původní skladby jsou rozloženy na kousky a znovu poskládány. Stěžejní zvukové pilíře soulu, tedy dechy a backvokály, jsou upozaděny, překopány a hrají roli v úplně jiných zvukových souvislostech. Krásně je to slyšet například ve známé Nightshift od Commodores.
A naopak bicí a kytary, v soulu upozaděné do role součástek doprovodného tělesa, tu vystupují do popředí a dodávají písním novou šťávu. Jsme svědky dokonalého uzavření kruhu: žánrové písně, na nichž Boss kdysi vyrůstal, tu zpěvák vytahuje na světlo ze tmy zapomnění a svým rukopisem jim vdechuje nový život.
Na albu je znát, že s výjimkou dechové sekce se Springsteenem nenahrávala jeho kapela. Všechny nástroje si vyřešil producent desky Ron Aniello sám, pak už do studia přizvali jen symfoniky a gospelový sbor. A právě ten bude možná chytat znalce původních skladeb za uši. Jedna věc je upozadit backvokály, druhá pak nahradit je v některých písních gospelovým sborem opírajícím se do toho tak, až z toho posluchači vlají vlasy jak od fénu.
Springsteen s Aniellem to naštěstí dokázali jakž takž ukočírovat a nakonec jim to zvukově zapadne, ale gospel je dnes univerzální zvuková ozdůbka, vegeta studiových nahrávek, a zrovna soulovým coverům z 60. let víc než sbor sluší těch několik backvokalistů.
Only the Strong Survive je krásná a dojemná deska. Je z ní cítit Springsteenova láska k žánru i poctivé řemeslo, které i albu předělávek přidá kousek další umělecké hodnoty. Z hlediska nahrávek coverů jde o špičku. Kéž by tím Boss nastavil ostatním laťku.
Verdikt: 80 %
Procítěné album předělávek s obří dávkou nostalgie. Na tu ovšem nespoléhá, prim tu hraje pořád Boss a jeho podání. Trochu mu ale ve studiu chyběla jeho kapela.