Vidím to jako dneska, je to jeden z těch zážitků, na které se nezapomíná. Byl rok 1989, ještě před listopadem. Tehdy byla možnost koupit zahraniční gramofonové desky (mluvíme o době předcédéčkové) v podstatě několika způsoby. Nejšťastnější byli ti, kteří měli příbuzné nebo přátele v zahraničí, přirozeně na takzvaném Západě. Ti jim mohli nějaké nahrávky posílat, byť s jistým rizikem, že zásilka nedorazí vůbec, nebo poškozená, což se zhusta stávalo a nebylo obrany. Druhá možnost byla navštěvovat burzy, především ty „černé“, kde jednak byly ceny nejen na poměry studentů značně přepálené, jednak hrozilo rozehnání policií a případné popotahování ze strany úřadů. Za třetí se mohl člověk spolehnout na nabídku oficiálních prodejen jediného státního vydavatelství Supraphon, které mělo v nabídce zahraniční, ano, i „západní“ hudbu v licenčních edicích, ovšem ta nabídka byla značně limitovaná. A za čtvrté, což je pro začátek tohoto příběhu a jeho vypravěče klíčové, zkusit prodejny kulturních středisek spřátelených socialistických zemí.
Nejlepší nabídku měla jednak takzvaná „Polská kultura“ v Jindřišské ulici, tam se dalo kromě polských licencí pořídit dost zajímavého dokonce i z polské hudby, která byla v té době dost napřed a měla relativně povolené otěže. A potom „Německá kultura“ na Národní třídě. Tam se chodilo především pro výborné desky s americkým jazzem a blues, ale tu a tam se dalo pořídit i něco dalšího. A v onen inkriminovaný den devětaosmdesátého roku, na který si jasně vzpomínám, právě zde vystavovali a za osmdesát korun (ekvivalent například dvou kartonů startek bez filtru, nejrozšířenějšího kuřiva „závadové mládeže“, kam spadal každý, komu nestačilo vysedávat na schůzích nebo před televizí) prodávali album v obalu okrové barvy, popsané countryovým fontem jménem interpreta a názvem desky. Neil Young: Harvest.
Nikdy předtím jsem Neila Younga kupodivu neslyšel, přestože jsem jako hudební fanoušek už měl leccos za sebou. Nikdo z mých přátel ho neposlouchal, žádnou jeho desku ani kazetu neměl, nebylo kde se k jeho nahrávkám dostat. Jen jsem o něm samozřejmě tu a tam četl v měsíčníku Melodie, který byl velmi vítaným vodítkem ve světě hudby. A vlastně ano, znal jsem jednu jeho písničku, věděl jsem, že je od něj a znal i její název: Heart of Gold. S českým textem, coby Dětský šaty, ji zpíval můj velký oblíbenec, písničkář Petr Kalandra, jak v příležitostných sestavách zvaných Blues Session, tak v triu s Janem Spáleným a Františkem Havlíčkem, tedy ASPM. Natočili ji dokonce na album Hotel Štístko blues. A tahle písnička, tedy Heart of Gold, právě na albu Harvest byla. To rozhodlo, že jsem si ty dva kartony startek odpustil a album si přinesl domů. Z Younga se stala láska na celý život.
Co předcházelo
Aby nedošlo k omylu: Harvest samozřejmě toho roku 1989 nevyšel, toto vročení se týká jen východoněmecké licence. Album je ve skutečnosti o sedmnáct let starší, z roku 1972, už jsme si říkali, že oslavilo padesát let. Takový rozestup nebyl na tehdejší dobu nic neobvyklého, v reálném čase snad v zemích „tábora míru“ nevyšlo v šedesátých až osmdesátých letech žádné album, soudruzi neměli pocit, že by bylo kam spěchat. Jak už bylo řečeno, sehnat originál bylo tak složité, že všichni fanoušci brali zavděk i zpožděním zvícím jedné generace. Ale už opusťme stařecké sentimentální vzpomínky na život za železnou oponou a podívejme se, v jaké situaci a kontextu se v pořadí čtvrté sólové album Neila Younga, v té době už globální hvězdy, objevilo.
Neil Young (nar. 1945) navážno vstoupil na hudební scénu, když po příjezdu z kanadského Winnipegu do Los Angeles v roce 1966 založil kapelu Buffalo Springfield. Ta se rozpadla v roce 1968, o rok později debutoval poněkud neslaným nemastným bezejmenným albem. Ještě téhož roku, 1969, se ovšem stihl spojit s kapelou Crazy Horse a natočit s ní už mnohem zajímavější desku Everybody Knows This Is Nowhere. S Crazy Horse, byť v částečně pozměněném složení, pak průběžně nahrává celou svoji další kariéru, kryla mu záda i na poslední desce World Record z konce loňského roku, kterou Headliner recenzoval v minulém čísle.
A protože Neil Young je odjakživa (a platí to dodnes) hyperaktivní, pro rok 1969 je důležitá ještě jedna věc: připojil se k „supergroup“ Crosby, Stills & Nash. Stihli spolu zahrát na největším rockovém mejdanu všech dob ve Woodstocku, což bylo jejich teprve druhé veřejné vystoupení.
A přes šílené rozpory kvarteto, jež balancovalo při každém ze svých setkání na hraně rozkladu, ať už kvůli opulentní konzumaci drog zúčastněnými, nebo klasickým syndromem zbytnělých eg, čtyř kohoutů na jednom smetišti, hned v předjaří roku 1970 vydalo jedno z nejkrásnějších alb doznívající hippie éry Déjà Vu. Obrovský úspěch kvarteta Crosby, Stills, Nash & Young ještě posílil Youngovu pozici na scéně a následující sólové album After the Gold Rush bylo nejen kvalitní, ale i úspěšné, a zařadilo se k jeho klasice. Ovšem opravdový průlom měl teprve přijít.
Lék na bolavá záda
Jako správný zbohatlý hippie si Neil Young koupil v roce 1970 nedaleko San Franciska ranč, který „indiánsky“ pojmenoval Broken Arrow. Po světě kolují spousty jeho fotek, těch obrovských liduprázdných plání, po kterých se mánička v kostkované flanelce prochází nebo projíždí. Jsou v řadě filmů, jsou i na mnoha fotografiích u aktuálního výročního vydání alba Harvest k půlstoletému výročí. Ve stodole, která stojí na pozemku, má Young improvizované studio, prohlédnout si ho lze také z fotek i videozáznamů z posledních padesáti let.
Když Young vlastnoručně na svém ranči v roce 1971 cosi kutil s těžkými prkny z ořechového dřeva, hnul si zády. „Páteř se mi doslova rozpadala a já musel zůstat celé měsíce v posteli,“ cituje Younga věhlasný hudební novinář Nick Kent ve své knize Těžkej nářez. Taky připomíná, že se v té době čerstvě rozvedený Young seznámil s herečkou Carrie Snodgrassovou a začal s ní žít. Tyhle dvě věci, skládání písní během léčení a nová láska, nejen podle Kenta, ale i řady dalších komentátorů způsobily, že nové album, jež dostalo „zemědělský“ název Harvest, Sklizeň, je hudebně velmi klidné, libozvučné, textově převážně nekonfliktní. „Říkal jsem si: Dobrá, a teď pěkně jemně a v poklidu. Uděláme hudbu stejně intenzivní jako tu elektrickou, ale z naprosto jiného, laskavějšího pohledu,“ řekl Young Kentovi.
Jenže bůh ví, jak by album znělo, a jestli by vůbec vzniklo, nebýt pozvání Younga do tehdy velmi populární Johnny Cash Show. V nashvillském televizním pořadu si Neil po boku velkého countryového desperáta odehrál své, a když už v „hlavním městě country music“ byl, přijal pozvání na prohlídku a případné nahrávání v místním studiu Quadrafonic Sound. Jeho majitel Elliot Mazer narychlo sehnal partu excelentních muzikantů, kteří si s Youngem padli do oka, pokřtili se na The Stray Gators a dvě následující noci s ním strávili natáčením. Další dotáčky pak byly pořízeny ve zmíněné Youngově stodole na ranči, orchestrální party do dvou písní, mimochodem dost zbytečné a nabubřelé (jak už to u spoluprací rockerů se symfoniky zhusta bývá), byly pořízeny v Londýně.
Rozhodně stojí za to si o The Stray Gators říct aspoň něco jmenovitě. Jasně dominantním členem kapely je Ben Keith, v případě těchto sessions hráč na pedálovou steel kytaru, která je určující zvukem alba a také tím, co jej pro hodně lidí jednoznačně řadí do šuplíku country rocku. Jenomže Keith byl opravdu typický nashvillský studiový profesionál, vedle steelky hrál stejně dobře na normální kytaru, dobro, banjo, basu, klávesové nástroje, a dokonce i saxofon. Svých schopností využil mimo jiné na nahrávkách The Bandu, Davida Crosbyho, J. J. Calea, Emmylou Harrisové, Willieho Nelsona či Ringa Starra. Plus samozřejmě na řadě dalších „postharvestovských“ alb Neila Younga.
Nemenší hvězda seděla u piana a v několika skladbách u lap steel kytary: Jack Nitzsche. Nejen producent dlouhé řady nahrávek a sideman jiných hudebníků (třeba na šedesátkových albech Rolling Stones), ale také slavný skladatel filmové hudby, mezi jehož nejhlubší zářezy patří filmy Představení (Performance, 1970), Vymítač ďábla (The Exorcist, 1973) nebo Formanův Přelet přes kukaččí hnízdo (One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1975). Basistou kapely byl Tim Drummond, další, ovšem spíš budoucí, hvězda nahrávacích studií; po albu Harvest se stal nejen častým Youngovým spoluhráčem, ale také partnerem Boba Dylana, J. J. Calea, Ry Coodera či Davida Crosbyho. A bubeník Kenny Buttrey na tom byl se „seznamem zákazníků“ své práce vlastně velmi podobně, ostatně s Drummondem často tvořili spolehlivou rytmickou páteř nahrávek společně.
Je smutné, že ani jeden ze členů The Stray Gators se padesátého výročí vydání alba Harvest nedožil…
Píseň, kterou nelze pokazit
Ačkoli se album Harvest stalo nejprodávanějším americkým albem roku 1972 a Neilu Youngovi definitivně pojistilo pozici jedné z největších světových hvězd, ze které po další půlstoletí prakticky neustoupil, samozřejmě zdaleka ne všechny písničky z něj přežily se stejnou silou. Za zvláštní zmínku ale rozhodně stojí The Needle and the Damage Done, jediná čistě sólová nahrávka, navíc pořízená naživo – křehká a nekonečně smutná píseň o heroinové závislosti, ke které Younga inspiroval život a smrt Dannyho Whittena, původního kytaristy Crazy Horse, s nímž Young s oblibou sváděl své pověstné „kytarové souboje“.
Dodnes krásný je i – láskou ke Carrie inspirovaný – otvírák Out on the Weekend s fenomenálními kouzly Keithovy pedal steelky. A taky Old Man, další youngovka, kterou měl v repertoáru výše zmíněný Petr Kalandra coby Moje místo, věnovaná starému správci Youngova ranče Louisi Avilovi. Která se však jako první singl z alba vyšplhala na „pouhé“ 31. místo amerického žebříčku.
No a pak samozřejmě Heart of Gold, druhý singl a americká „jednička“. Písnička, bez které dodnes publikum Younga nepustí z pódia, jeho absolutní hit a další doklad jeho milostného vzplanutí. Ale taky důvod k rozčarování Boba Dylana, toho času prožívajícího útlumové období. „Neila Younga jsem měl vždycky rád, ale pokaždé, když jsem slyšel Heart of Gold, znervóznilo mě to.
Myslím, že to bylo hodně dlouho na prvním místě žebříčků a já si říkal: Sakra, tohle jsem přece já. Jestli to zní jako já, tak bych to měl být já. /…/ Potřeboval jsem si od všeho na chvíli odpočinout, zapomenout na všechno, včetně sebe, a když konečně uteču daleko a pustím si rádio, tak tam slyším zase sebe, ale nejsem to já. Připadalo mi, jako kdyby mi někdo něco ukradl a utekl s tím a já už se z toho nikdy nevzpamatuju,“ svěřil se Dylan Nicku Kentovi.
No, po pravdě řečeno, teorie velkého Boba je poněkud přitažená za vlasy. Jestli mu něco mohlo připomínat jeho samého, tedy snad instrumentace. Ale harmonie i melodika písně je typicky youngovská, text rozhodně dylanovský není, o zpěvákově hlasu nemluvě. A co víc: při vší úctě a lásce k Dylanovu preludování na foukací harmoniku, tak silný part, jaký Neil Young do svého hitu vymyslel a (pravda, podobně ledabyle jako by to udělal Bob) nahrál, ten se Dylanovi nepoštěstil za celý život. Melodii foukačky citují v té záplavě coververzí, které na Heart of Gold vznikly, nejrůznější nástroje, od elektrických a akustických kytar přes smyčce až po dechové sekce.
Ostatně, písnička má skutečně nepřeberné množství předělávek. Zhostil se jí například countryman Willie Nelson, ve finále života ji skvěle zazpíval Johnny Cash, plnokrevnou soulovou verzi známe od Charlese Bradleyho, barově zastřenou od Diany Krallové, metalovou od Black Label Society, jeden ze svých disco hitů z ní udělali dokonce Boney M. A vlastně v žádné z těchto verzí písnička neutrpěla. Je asi prostě tak dobrá sama od sebe, že ji „nelze pokazit“.
Láska na celý život
V úvodu jsme si slíbili povědět, co z Harvest přežilo do dnešních dní. U písniček to už víme, byť album je – právem (s výhradou onoho nadbytečného symfonického orchestru) – jako celek považováno za etalon countryově přibarveného folkrocku. V diskografii Neila Younga má zvláštní postavení nejen jako jeho dosud nejprodávanější album, k čemuž jistě přispěje výroční rozšířená edice, obsahující také tři archivní skladby navíc, akustický sólový Youngův koncert s písněmi z alba v audio i video podobě, dvouhodinový film natočený v době nahrávání a obsáhlou knihu s doplňujícími údaji a záplavou fotografií.
Od vydání Harvest se také Youngova tvorba vlastně vydává po dvou paralelně jdoucích liniích. Country, respektive folkrockové, a vysloveně rockové, tedy s Crazy Horse. Dokonce se pro prvně jmenovanou polohu vžilo srozumitelné označení „harvestovská“. A rozhodně stojí za připomenutí, že nejvýznamnější a nejlepší Youngovo pozdější „harvestovské“ album vzniklo v roce 1992, tedy dvacet let po vydání svého předobrazu, a není náhoda, že nese název Harvest Moon. Jedno ze svých autorsky nejsilnějších období prožívající Young sezval do studia staré parťáky The Stray Gators (jen Jacka Nitzscheho nahradil neméně slavný session man Spooner Oldham) a natočili album, o němž zlí jazykové tvrdí, že je vlastně ještě mnohem lepší než celý Harvest.
Ale pojďme se na všechna srovnání vykašlat. Hudba nejsou závody a málo platné, Harvest je absolutní klasika. Pro každého, kdo chce poznat Neila Younga, je docela dobrou vstupní branou do jeho života a tvorby. Jako se to stalo tomu v úvodu zmíněnému studentovi před pultem „Německé kultury“. A u každého dalšího z toho může vzejít, stejně jako u něj, láska na celý život.