V malém prostoru v místnosti, kde řádí ve výčepu pan Martin, působilo spíše neformálně, ale to jen na oko. Kapela odvedla solidní set, postavený na nejznámějších písní jejich už čtyřicetileté historie. Hospoda tudíž slyšela notoricky známé hity Táta to chtěl zakázat, Dobrý časy, Jaro, léto a tak dál, Medow nebo Měsíc ocelový fauny.
Garage (dříve Garáž) stojí a padá se Tonym Ducháčkem. Vypadá sice jako vyhublý vesnický strejc, je statický (i proto, že se na malém pódiu nedalo vůbec hýbat), ale je v něm klasické rock´n´rollové charisma. Ducháček měl v sobě odjakživa jiskru, i když se třeba tvářil znuděně nebo jakoby mimo, a ani s přibývajícími roky ji neztratil. Těžko nazvat jeho styl zpěvem, ale ani slovo rap není na místě. Prostě melodicky vypráví. Přesně tak, jak to dělal kdysi nebožtík Lou Reed.
Vedle takové osobnosti musí zbytek kapely vypadat jen jako doprovodná parta, o níž se může zpěvák pohodlně opřít. Jen u a tam se objeví kytarové sólo. Nic se zbytečně nenatahuje, takže písně drží pevnou fazónu a jsou tím pádem přesvědčivější a mají tah, který dokáže rozhýbat publikum. Pohoda, cigárko.
Možná ještě zábavnější než sledovat Ducháčka, kterému koncert docela sedl, bylo sledovat některé hosty, kteří se v úzké, necelý metr široké uličce, vedoucí k pódiu, odvázali a předváděli bizarní tance. Jeden z diváků šel až tak daleko, že při tom pozvolna odkládal jeden svršek za druhým. Naštěstí zůstal nahý jen do půlky těla (horní, samozřejmě), ale o to více se sápal po kapele a chtěl se s jednotlivými členy družit. Vedle něj tančila žena s vyděšeným psíkem v náručí, divoce poskakoval na mol opilý pravidelný návštěvník a blaženě se usmíval zpěvák další žižkovské podzemní party Karel Gott Revival Bandu. Mezi lidmi se proplétal muž s košíkem a rozdával klobásy.
Garage dala na závěr undergroundovou hymnu Mejly Hlavsy Muchomůrky bílé, kterou zpívali i ti, kdo ani neznají její slova. Všichni čekali, jestli se k už odpojenému mikrofonu připotácí jistý Mirin a zazpívá jako obvykle po takových koncertech svou oblíbenou Javorovou loďku. Další stálý návštěvník Jarda Švec už byl přítomen jen jako obraz na stěně. Ale to už byl nejvyšší čas utíkat na poslední autobus 207, který nežižkováky odvezl na stanici metra Sokolovská. Vánoční večírek U Vystřelenýho oka se vydařil. Ostatně, jako vždycky.