Setkali jsme se jednoho slunného odpoledne na zahrádce pražské kavárny a naše povídání zpříjemňovala a mírně narušovala jejich nejmladší dcera Ariel, která mě tahala za tkaničky u bot. Z obou šla zvláštní vnitřní pohoda, přitom měli doslova jen dny k finálnímu odevzdání první společné desky, na níž dlouho pracovali. A byť jsou oba evidentně pracovně vytížení, nepoznali byste to na nich.
Jak jste se vy dva vůbec poznali?
Emma: Přes mého bratrance Kryštofa Kalinu, díky kterému jsme teď mimochodem směli zadarmo fotit na Letné ve studiu Odraz materiály do bookletu. Ale to jsem odběhla, promiň. Prostě jsem se svým bratrancem trávila v létě 2008 hodně času, přijela jsem z Francie do Prahy na letní prázdniny mezi druhákem a třeťákem na vysoké škole. Byla jsem tu přibližně čtrnáct dní. A 5. srpna jsme trávili večer spolu a…
To si pamatuješ takhle přesně na den?
Emma: Vzhledem k tomu, co se stalo…
Jordan: To si lidi většinou takhle pamatují svoje výročí.
Emma: Kryštof mě vzal na promítání krátkých filmů Petra Nikla na fasádě krásného barokního domu v Celetné ulici a mně tam po chvíli začala být strašná zima a chtěla jsem jít domů. On mi řekl, ať nikam nechodím, že zavolá svým kamarádům, co jsou na cestě, aby mi vzali nějakou deku. A za pár minut přišel Jordy s Givim.
Jordan: To je zase pro změnu můj bratranec, kdyby někdo nevěděl.
Emma: A s dekou. Teď to bude čtrnáct let – a teď mi došlo, že tady naše třináctiměsíční Arielka tuhle příhodu ještě neslyšela.
Jordyho jsem poprvé zaznamenal v kapele Peter Pan Complex…
Jordan: Ale Peter Pan Complex ztroskotali. Určitě by se na to dal udělat nějaký sofistikovaný algoritmus, který ti ukáže maximální dosah vzhledem k tomu, jakou hudbu děláš. Dneska je to možná jinak, ale ne o moc. Prostě když uděláš všechno hudebně správně a trefíš se do vkusu a správně to načasuješ, tak jsi u nás schopný zaujmout například deset tisíc čtyři sta sedmdesát dva lidí. Teď kolik z nich bude ochotno přijít na koncert, koupit si nahrávku, merch a podobně? My jsme ten dosah, ať jsme dělali, co jsme dělali, měli moc malý. Já jsem člověk, co neumí psát nebo všeobecně pracovat takzvaně do šuplíku. Je ve mně asi nějaký druh exhibicionismu a všechno, co dělám, musí hned ven. Zároveň si myslím, že jsem realista – nejsem ten typ, co udělá šílenou šestiminutovou distortionovou písničku, kterou mu nikdy nikdo nenasadí do rádia ani nikam jinam a on si za ní stojí a všechny má za pitomce. Jsem soudný, ale zároveň chci, aby věci měly maximální možný dopad, dostaly se ke všem lidem, které by to potenciálně mohlo zaujmout.
Emma: Tenhle point vlastně platí jak pro českou alternativu, tak pro český mainstream – když nám nasadí písničku třeba Evropa 2, už nám ji pak nechce nasadit například Radio 1. A my bychom přitom byli rádi, kdybychom byli schopni oslovit oba ty světy, ale bohužel tu pořád platí takový ten principiální souboj pop versus alternativa. Nevím, komu by se to tady podařilo probořit a tyhle dva světy propojit.
A je to důležité vůbec řešit?
Jordan: Podle mě ano, takové prolamování ledů by mi na sólové dráze pomohlo a vlastně všem hudebníkům. Ale myslím, že nám se to třeba i trochu daří a důkazem toho je, že s námi děláš rozhovor do Headlineru.
Emma: Jednou za čas se stane zázrak a začnou nás hrát všude. Singl By Now byl čtvrtou nejhranější českou skladbou v rádiích v lednu a v únoru. Což je neuvěřitelné, protože žádná jiná nečesky zpívaná věc v první dvacítce nebyla. Ale bohužel je to zároveň ten moment, kdy si určitá část hudební kritiky možná řekne, že jsme se teda asi zaprodali. Což se ale nikdy nestalo a nikdy nestane. Skládáme a nahráváme naše věci tak, jak se to líbí nám. Ani jednou jsme nekalkulovali, aby písnička měla hitovější parametry, mainstreamovější zvuk nebo cokoli podobného. Ani bychom to asi neuměli. Tím pozoruhodnější pak samozřejmě je, když se naší tvorbě najednou dostane širší pozornosti. Kéž by to automaticky neznamenalo, že tím člověk zároveň přichází o nějaký kredit a respekt u té části hudební kritiky, která hejtuje všechno, co je úspěšné.
S tím máte zkušenosti nejen vy, ale i váš producent Jiří Burian, strůjce Kapitána Dema. Jak jste se dali dohromady?
Jordan: Může za to současný programový ředitel Radia 1 a náš společný kamarád Zdeněk Lichnovský, navíc člen Peter Pan Complex. Před sedmi lety nás na festivalu Colours of Ostrava posadil do auta k Jirkovi Burianovi a řekl: Tady Jirka vás odveze do Prahy. Do té doby jsme se vlastně neznali…
Emma: Já jsem ho znala z časopisů na záchodě mého tatínka a docela jsem do něj byla i zamilovaná teda.
Jordan: A na té nekonečné cestě mezi Ostravou a Prahou jsme si povídali. Jirka nevěděl, že Emma zpívá a skládá, já mu to řekl a Jirka, který nemá předsudky a celkově je to hodně motivující a povzbuzující člověk, mi hned nabídl, že k nám domů přijde s diktafonem, nabere si nějaké ty šansony a dá tomu aranže.
Emma: Je zajímavé, jak si pamatuješ věci úplně jinak než já, o šansonech podle mě nebyla řeč, ale nevadí! Pravdou je, že Jirka o pár dní později dorazil s diktafonem, já mu v kuchyni u klavíru zahrála několik svých písniček a on mi jednu z nich poslal další den zaranžovanou. Byla to písnička Pourquoi, kterou jsem ve třinácti napsala pro kluka, co mě po týdnu chození opustil, a o šanson nikdy jít nemělo. Mně se líbil Jirkův termín „kvalitní pop“, kterým chtěl vystihnout naši společnou cestu.
Takže to začalo francouzštinou…
Emma: Nechtěl ji ale zneužívat a celkově ani tohle klišé, i když jedna moje část by se asi v té době byla ochotna tou cestou vydat. Přece jen to dětství ve Francii něco způsobilo. A jedna velká slaďárna, která tuhle moji zasněnost odráží, je teď i na albu By Now. Jirka ty mé písničky dokázal obohatit o všechny vlivy, které já jsem neměla – vlastně celý ten elektronický směr postupně doprozkoumávám, ale rozhodně z něj nevycházím, protože mě tatínek vychoval na Beatles, černošské hudbě anebo Věře Bílé & Kale. Prostě rock a pop, R&B, blues a world music. A do toho se zamíchalo moje dětství v devadesátkách, takže Spice Girls a Britney Spears. Z toho teda tatínek moc radost neměl, ale může si za to sám, že mě nezplodil jindy! Kdyby se mě před šesti lety Jirka neujal, tak je dost možný, že bych přišla s nějakou deskou, ze který bych třeba měla radost, ale určitě by neměla ten přesah, kterého se podaří dosáhnout, až když věci děláš v symbióze s lidmi, co ti rozšíří obzory a dotlačí tě tam, kam bys intuitivně sám nedošel.
Jak se s odstupem času na tu desku díváš? Přece jen vzbudila na jedné straně pozitivní ohlas, ale na té druhé i hejty a komentáře typu: Holka z Novy zkouší zpívat…
Emma: Na tu desku snad nevyšla jediná blbá recenze, takže já dodnes žila s tím, že žádná druhá strana neexistuje, s nálepkou, že jsem „holka z Novy“ jsem tak trochu i počítala, ale když závěrem roku 2015 vyšel první singl Waiting, jeho videoklip byl dokonce nominovaný na cenu Anděl. Z toho jsem byla úplně unešená, polichocená a hlavně šokovaná. Hudební kritika měla menší předsudky, než bych měla já. Fakt si žádné negativní ohlasy nevybavuju…
Nečteš třeba komentáře na internetu?
Emma: Negativní výkřiky jsou většinou od nicků typu Anickaaa, a tak si za ně nemůžeš nikoho dosadit. Kdo není schopen se podepsat jménem a příjmením, toho nemůžeš brát vážně… Řešila jsem ty recenze, které byly vlastně všechny pozitivní. Mému hudebnímu sebevědomí z roku 2016 to dost pomohlo, protože jsem měla strach, aby mi ho někdo nepohřbil ještě níž, než bylo.
Na té desce je i společná písnička No Fire, která je úplně fantastická. Díky ní jsem vás vlastně poprvé zaregistroval společně. Jak se ten váš první duet vlastně upekl?
Jordan: Já jsem se dost motal kolem celého procesu vzniku Emminy desky, což trvalo několik měsíců různých sessions a soustředění na chatě. Pomáhal jsem skládat a přicházel s různými nápady, a tak jsem si sám i trochu osahal ty popové vody, které pro mě byly do té doby cizí. Já jsem byl z kapely zvyklý, že písnička vzniká ve zkušebně a zpěvy se dělají až jako poslední ve studiu, kdy se člověk poprvé pořádně slyší a teprve zjišťuje, jestli dává smysl, co zpívá, nebo jestli je to aspoň ve správné tónině, což často nebylo. Teď jsem najednou pracoval s tím, že hlavní věc je melodie, ten hook, a bylo to pro mě fascinující. No Fire vlastně neměl být duet – to vzniklo tak, že jsme byli na chatě Emminy babičky Olinky a tam se skládala, myslím, skladba Bound Forever. No a já jsem najedou vyběhl ze záchodu v takzvaném alfa stavu, jak říká Jirka Burian, protože mě tam napadl ten nápěv. Naběhl jsem před všechny, že jim to ihned musím zazpívat. Bylo to v podstatě hotové včetně textu. Nahrál jsem to jen s metronomem, bez jediného instrumentu. A ten part na nahrávce zůstal.
Emma: My jsme to teda samozřejmě zkoušeli, aby to Jordy přezpíval v profi studiu…
Jordan: Ale už to nebylo nikdy ono. Můj zpěv na té nahrávce je doslova sekundy po vymyšlení. Všem se to líbilo, zaujala je moje barva… A já jsem se navíc poprvé pořádně slyšel.
Já tě vůbec nepoznával, protože jsi tak nikdy nezpíval. Dokonce jsem si říkal, že tohle nemůžeš vydržet, že za půl roku zpěvu tímhle chraplákem o hlas úplně přijdeš…
Jordan: A vidíš – roky běží a jsem tu! Bylo to vlastně úplně poprvé, co se někde objevilo moje jméno jako interpreta podepsaného pod skladbou.
Emma: Akorát to není vlastně duet, jsi tam napsaný jako feat.
Jordan: To je pravda. A pak jsem začal dostávat dobré reakce a natočili jsme k tomu klip a mně začalo asi poprvé vážně vrtat hlavou, nebo jsem si začal připouštět, že bych mohl fungovat jako sólový interpret. Zasáhla vlastně vyšší moc publika, já bych asi dělal hudbu jinak, možná bych nebyl zpěvák, kdyby mi tehdy nenapsalo sto padesát lidí: Wow to je krásná barva hlasu! Pravda je, že neumím zpívat. Doopravdy nejsem technicky vůbec dobrý, neumím pořádně intonovat. Ale ty ohlasy mě povzbudily, abych začal zpívat víc a začal být frontmanem. Jasně, to jsem byl i dřív, ale frontmanem jiného typu.
Emma: No a povzbudilo ho určitě i to, že když mi vycházely další singly, tak lidé sem tam psali reakce typu „jééé to je krásný, skvělý, úžasný, ale škoda, že tam nezpívá i Jordan“. Přesně to se vlastně periodicky ozývalo i od lidí z rádií, kde nám říkali, že by tu píseň nasadili, ale že tam chybí ten další element, a jestli by to nešlo přemíchat a přidat ho. Což jsme nikdy neudělali, protože, jak jsem říkala, kompromisy neděláme. Ale byla to i partnerská zkouška.
Jordan: Já jsem takovej hudební ementál – prostě mi toho spousta chybí a bylo zajímavý, že to zasáhlo tolik lidí i přes všechny ty chyby. Na rozdíl od Emmy, která umí hrát na několik nástrojů a harmonizuje a umí nazpívat třeba třicet vokálů, který dohromady dají harmonii, versus já, který nazpívá jedinej part, když vyběhne ze záchodu. A takhle vlastně funguju dodnes… A k té barvě hlasu – to, jak zpívám v No Fire, je vlastně moje normální barva hlasu. V Peter Pan Complex jsem se prostě strašně snažil napodobit jiné zpěváky. Většinou to bývá naopak, zpěváci se snaží napodobovat chraplák, který je mně naopak přirozený. Může za to Paolo Nutini – Zdenda Lichnovský. Zase. Vidíš, ten kluk byl u všeho – pustil mi písničku, myslím, že zrovna Iron Sky nebo Let Me Down Easy. Když jsem ji slyšel, tak jsem si řekl: Sakra, tak ono jde takhle zpívat?
Emma: Co já bych za chraplák dala…
Tak to se říká, že se lidem líbí to, co nemají…
Jordan: Mně se líbí, když někdo dokáže pěkně, čistě něco zazpívat normálně – takový ty lidi, co mají prostě hned v základu silný hlas jako naše dcera Lennonka nebo Miley Cyrus. To je krásný případ někoho, kdo má za sebou z Disney klubu školu dokonalé intonace plus rodinné country zázemí. A pak zazpívá Jolene a napálí to silně, nezatěžuje tě chraplákem. O to jsem se tolikrát pokoušel a všichni mi pak říkají: Hele, zazpívej to jako ty, prosím tě.
Nakonec jste poslechli lidi, kteří volali, že chtějí víc Jordana, a vyšla písnička Lost and Found.
Emma: To jsme byli na chatě u Buriana, já měla otravu žaludku. Z celého soustředění si pamatuji hlavně kapačky v havlíčkobrodské nemocnici.
Jordan: Jirka nasamploval svoji vlastní hru na kytaru a z té udělal otvírací riff té písně. Přesně si pamatuju, jak mi ji pouštěl na balkóně. A Emma se k tomu nějak přichomýtla a vymysleli jsme bridge. A to už byl i záměr, že uděláme duet. Dodnes mě fascinuje, že se tahle písnička vůbec chytla. Myslím, že jí pomohlo, že jsme natočili fakt nádherný klip s dotaženou estetikou, což v té době rozhodně nebylo standardem. Do toho nám půjčili hotel Thermal, který hraje sám o sobě svým prostorem.
U vizuálů a estetiky celkově se určitě pojďme zastavit…
Emma: Máme štěstí, že Honza Moravec a jeho půjčovna Los Rentalos nám ochotně půjčují techniku, díky čemuž si můžeme dovolit točit věci, za které by se standardně platily ohromné částky. A pak máme štěstí, že Jordy a Givi jsou nejtalentovanější videoklipoví režiséři v této zemi. Videoklip k písni Velvet Dress měl dělat Jirka Marshal, ale odpadl. Tak jsem Jordymu s Givim připomněla, že kdysi říkali, že by chtěli točit klipy, tak ať si to zkusí. Udělali z toho bollywoodskou parodii, kterou nevidělo závratné množství lidí, což je ale možná tou písničkou. Každopádně to byl jejich první klip. A rovnou skvělý.
Jordan: Pro mě s Givim je to jeden z nejlepších klipů, co jsme udělali, možná vůbec nejlepší.
Emma: A do toho jsme si v rámci vizuálního směru loni vzpomněli na Marka Jarkovského, velkého estéta a současně sympatického a spolehlivého člověka. Věděli jsme, že krásně fotí, ale nevěděli jsme, jak točí, a na videoklipech Dopamine a By Now jsme zjistili, že je úžasný. Další věc bude točit zase on. Jmenuje se to Higher a je to singl, co vyjde těsně před deskou. Produkoval ho NobodyListen a bude to velký hopsa hejsa.
Jordan: Těch zásluh by bylo samozřejmě mnohem víc. Začalo to tak, že jsme s Givim sice měli absolutně nulový skills, ale měli jsme spoustu nápadů už od dětství, kdy jsme spolu skládali Lego a vymýšleli si scénáře, jak budeme mít kapely a dělat spolu filmy a scénáře. Byli jsme připraveni na sto klipů dopředu, stačilo říct téma a my vytáhli nápad. Ale k tomu všemu jsme měli štěstí, že se k nám nachomýtla spousta lidí, kteří s námi dodnes pracují.
Posuneme se v čase dál, do blízké minulosti, a to je vaše účast v cirkuse Eurovize. Co vám to dalo?
Emma: Důvod je 200milionová audience, před kterou se můžeš předvést, a třeba se ti někdo ozve, že ti chce dělat evropského agenta.
Jordan: Prostě dobře sledovaný showcase.
Emma: Nejsledovanější nesportovní soutěž na světě. Dalo nám to taky vědomí, že jsme vyhráli české divácké hlasování, a to pro nás bylo velké překvapení. A je to pro nás ohromně motivující. Taky jsme si kvůli Eurovizi udělali velké PR kolečko, kdy jsme hodně chodili a dávali rozhovory. Náš další singl Dopamine takovou pozornost neměl a je na něj rozhodně menší odezva. Cpaní písně všude nám třeba nemusí být úplně příjemné, ale chápeme, že je potřeba to dělat, když chceš odjet na Eurovizi nebo když vydáváš album. A tohle úsilí nám asi pomohlo i k tomu úspěchu By Now. Že to byla dlouho jedna z nejhranějších skladeb v českých rádiích, je vzhledem k angličtině a k tomu, že za námi nestojí žádný label, prostě úlet.
Jak a kdy vznikl nápad udělat společnou desku?
Emma: Asi to bylo loni na Bali.
Jordan: Podle mě to zčásti vyplynulo z toho, že já nemám vydanou sólovou desku. Sice se na ní pracuje roky, ale vzhledem k mým dalším aktivitám to nejde tak rychle a zatím je i lepší zainvestovat do jednotlivých singlů a klipům k nim. Emma už má taky rozpracované skladby na další desku. Ale máme dost společných písniček, tak jsme začali vystupovat spolu na jejích koncertech. A postupně se z nich staly koncerty společné. Teď fungujeme se společnou kapelou, a tak jsme to chtěli dotáhnout do desky.
Emma: Navíc máme čtyři singly, co tak visí v digitálním světě, a v našem oldschool vnímání nám přišlo správné je hodit na nosič a donahrát k nim další písničky a vytvořit společnou romantickou desku.
Na tom albu jste spolupracovali s dost pestrou producentskou skupinou. Jak jste si je vybrali?
Emma: Miki Růžička s námi dělal Dream On. To je skladba, kterou jsem si složila jako takovou beatlesárnu za jeden večer na chalupě k večeru 30. výročí sametové revoluce. Nemohl ji dělat nikdo jiný. Jirka Burian je jasný, o něm už jsme mluvili. NobodyListen byl Jordyho nápad.
Jordan: Loni jsme spolu měli nějaké sessions ohledně mojí desky a už jsme měli i soustředění. Producenti se přirozeně nabalovali, bylo to úplně přirozené.
Emma: Mimochodem! Spolupráce s NobodyListenem vlastně rozkvetla ve stejné místnosti, do které se kdysi přiřítil Jordy s No Fire. Tentokrát jsem se zase přiřítila já, že jim něco napůl z legrace zarapuju… Do singlu Higher jsem se jim vlastně vnutila a oni to tam kupodivu nechali a z hudebních i lidských důvodů si to nakonec hezky sedlo. NobodyListen pracuje rychle a je to s ním v každou danou chvíli velká radost. Vídáme se několikrát týdně doteď, i když už nenahráváme.
Pak je tam Karzi, tedy Karel Havlíšek ze Southpaw…
Emma: To jsem si složila u kláves na jedno posezeníčko píseň Why Do You Still Love Me?, což je ta zmíněná romantická slaďárna, taková disneyovská, prostě kýč. Vtrhla jsem do studia Lukáše, kterého jsem poprosila, aby mi to jen nahrál jako demo, abych pak mohla na dovolené v Thajsku přemýšlet, jestli se cestou balady vydat. A dospěla jsem k tomu, že když už budu mít na desce jednu písničku sólo, tak bych ji chtěla mít opravdu „velkou“. Karzi skládá filmovou hudbu, a tak se s velkou ochotou ujal velké orchestrace. Díky tomu mám konečně powerbaladu, o které jsem snila od dětství. Teď ještě, aby se ozvali z Disney, že ji chtějí k něčemu jako soundtrack! Samozřejmě je taky možné, že to bude pro některé lidi už skoro béčková, přehnaná věc… hlavně teda asi pro určitý typ mužů.
Jordan: Podceňuješ muže!
Emma: Ano, muži, co si přiznají, že mají city, se možná i rozpláčou. A Why Do You Still Love Me? je věnovaná jednomu takovému citlivému muži. Jordymu, který to se mnou neměl vždycky jednoduchý. Tak se ho v té písni takhle zpětně ptám, proč mě má stále rád. Takhle cheesy to je…
Jordan: A koncepčně to vyšlo hezky. Já měl už na svoji sólovku delší dobu složenou píseň Bad Boys. Je to taková ukolébavka pro Lennon a teď vlastně i pro Ariel, inspirovaná Labrinthem a soundtrackem k seriálu Euphoria. Je to kostelní, až hodně temná věc. Začne a capella, pak se přidají varhany… Přijde mi, že se to k sobě hodí, to Emmino pojetí vyznání a potom to moje, hned vedle sebe na jedné desce.
Emma: A pátý producent na desce je Tomáš Havlen, se kterým jsme dodělávali Lost and Found, protože jsme k ní pořád měli nějaké připomínky a Burian nás měl už plný zuby. Chtěli jsme totiž udělat akustické verze dvou písniček, By Now a Dopamine, dát je na závěr alba a umožnit lidem se s tou deskou rozloučit v odpočinkovém módu. Zapálit si u toho svíčku nebo cvičit jógu.
Jordan: Ono se to jmenuje acoustic version, ale vlastně je to pokaždé jinak pojatá verze – přehodili jsme si třeba svoje party. Máme pocit, že to bude hezky vypadat i na desce, že bude začínat i končit By Now.
Během nahrávání, které podle vašeho vyprávění zní dost idylicky, jste ale zažili i dost nepříjemnou bulvární kauzu, že jste zneužili covidovou podporu od státu.
Emma: To jsme byli zrovna v Thajsku na pláži na dovolené a tam na nás spíš dopadala úzkost z nadcházející války na Ukrajině. Ta taky celou tu pseudokauzu dost utla, takže vlastně trvala tak týden. Každopádně náš tvůrčí proces to nijak nenarušilo ani nezhatilo. A nejbizarnější je, že v rámci absurdního světa, ve kterém žijeme, každá taková bulvární kauza člověku přihraje nové nabídky na spolupráci. Brandy si asi velmi pragmaticky řeknou, že to, že po tobě jde bulvár, je proto, že o tobě chtějí lidé číst, a tím pádem jsi teda trendy.
Oba jste mi před začátkem rozhovoru vyprávěli, že poslední dny chodíte a naposloucháváte celou desku dokola. Poslední otázkou proto musí být, jak jste s ní spokojeni?
Emma: Já jsem pořád ve fázi čirého narcismu a ta deska za mě splňuje všechno, co očekávám od popové desky. Není tam ani jeden takt vaty, všechno funguje a má to jasnou dynamiku. Vezmi si třeba Beatles – opravdu dobrá popová deska v podstatě zní jako takové best of, a to se teď podle mě podařilo i nám. Úplně ve všem to odpovídá tomu, v co jsem doufala, že se nám povede.
Jordan: Já to mám trošku jinak – nekoukám zpětně na záznamy koncertů a neposlouchám svoje písničky a nekoukám na svoje klipy nebo výstupy či rozhovory v televizi. Možná mě to naučila režie – v jeden moment prostě musím tu myšlenku, to dílo opustit a soustředit se na další, aby mě to nedeptalo a nepřemýšlel jsem nad tím, co ještě udělat jinak a co by se dalo ještě vylepšit. Samozřejmě to teď poslouchám, abych našel, jestli tam není nějaká chyba, co by se dala ještě zachránit, ale jinak už myslím na další věci a další výzvy. Spokojený jsem absolutně. Mně se zhnusil každý náš klip ve střižně – to tak je, protože když se ti nezhnusí při nahrávání a dalších procesech, tak ve střižně se ti to zhnusí dokonale.
Emma: Tak to je úžasné, že se ti zhnusí celé album, protože sis vymyslel, že chceš, aby každá písnička měla svůj klip.
Jordan: V tom jsme na dobré cestě, protože pět těch písní svůj klip už má. Myslím, že v následujícím roce bychom měli zvládnout natočit další, aby to splňovalo parametry desky Michaela Jacksona. Když jsem byl malej, dostal jsem VHS kazetu a na ní byla celá jeho deska jako klipy. Miloval jsem to a točil pořád dokola. Teď chci udělat klip k těm dvěma společným věcem s Nobodym a všechny ty písničky si zaslouží vlastní klip a taky my musíme jet dál. Emma už má písničky na další desku a já mám už taky písničky s Burianem, něco s Nobodym, něco s někým, co mám v šuplíku. A jak jsem říkal, tak nenávidím věci v šuplíku. Já mám ADHD, takže mě to k nim táhne, dokud nejsou hotové, a snáze je opouštím, když už hotové jsou.
Fakta
Emma Smetana a Jordan Haj jsou pár, který odstartoval svou společnou hudební tvorbu singlem No Fire, který vyšel na Emmině debutové sólové desce What I’ve Done v roce 2016. Společná Deska By Now všla začátkem června 2022.