Obrázek k článku Dean Lewis: Šílící fanynky v Praze, tátova rakovina a smutné písně, co jsou dvakrát lepší
| Liv Boková | Foto: Kent Tarver

Dean Lewis: Šílící fanynky v Praze, tátova rakovina a smutné písně, co jsou dvakrát lepší

Fanynky před vyprodaným klubem Roxy stály v dlouhých frontách už několik hodin před otevřením vchodů. Nebylo se čemu divit, že Dean Lewis přišel usměvavý a výborně naladěný. Pak se ale rozpovídal o smutku, tátově boji s rakovinou i o tom, že chybělo málo a zůstal neobjeven.

Sympaťák z Austrálie, který zpívá smutné písně, ačkoli jeho nátura je spíš veselá, si v říjnu v Evropě užíval jeden vyprodaný koncert za druhým. Teď v listopadu bude mít plno i na všech zastávkách šňůry po rodném kontinentu. Navíc to korunuje vydáním druhého studiového alba.

Brzy bude venku vaše druhé album. Proč jste jeho vydání o měsíc odložil?

Rozhodli jsme se tak, protože se naprosto úžasně dařilo písničkám, které jsme vypustili jako samostatné singly. Proto jsme si říkali, že jim necháme ještě nějaký prostor, aby se dostaly, kam mají a můžou, a pak přijdou další novinky už v jedné várce na desce.

Liší se nějak zásadně od vašeho debutu?

Spíš na něj navazuje a rozvíjí ho. Pokusil jsem se objevit to, co teď považuji za můj zvuk. Zároveň jsem se vrátil k původnímu hlasovému projevu. Po prvním albu A Place We Knew jsem totiž vydal pár samostatných kousků, které byly jiné, a zjistil jsem, že lidi příliš neoslovovaly, nevytvářely takové napojení.

Pro jistotu neděláte žádné experimenty?

Chci si vytvořit zvuk, podle kterého budu snadno rozpoznatelný. Pokud něco dobře funguje, proč na sílu dělat prudké změny, které můžou spíš uškodit? Obecně si myslím, že se osvědčuje, když se umělec na prvních dvou albech snaží udržet jednoduchost a stabilizovat svůj zvuk. No a potom to může v budoucnu tlačit někam dál a různými směry. Osobně mám rád velké songy o tom, jak se cítím, čím procházím, a mám ohromné štěstí, že způsob, jakým své pocity a zkušenosti vyjadřuji, oslovuje spousty lidí, kteří dokážou v mých písničkách najít vlastní životní příběhy.

Všechny vaše písně jsou smutné, nebo tak aspoň zní. Máte vůbec nějakou veselou?

Překvapivě ano. Na nové desce je jedna veselá písnička, možná bych mohl říct, že i dvě. Druhá je veselá, ale s hrozným koncem. Většina mých skladeb je inspirovaná vztahem, o kterém jsem si myslel, že je tím pravým, ale nefungoval. Jsou o dívce, o níž jsem se domníval, že spolu budeme navždy, což se nestalo. Jeden vztah je nekonečná studnice témat, protože se na něj můžete dívat z mnoha úhlů.

Jste smutný muž?

Naopak, myslím, že jsem docela veselý člověk. Jen píšu písně o věcech, které se pokazily. A taky si myslím, že ke smutným songům se lidé mnohem více vztahují. Jaký by dávalo smysl psát veselé písně? U smutných songů se lidé napojují srdcem i ušima, v případě veselých jen ušima. Smutné jsou tudíž dvakrát lepší.

Jsou inspirované jen vaším životem nebo i životy lidí kolem vás? Například máte píseň o ztrátě blízké osoby, tedy vlastně o smrti.

How Do I Say Goodbye. Je o mém tátovi, o kterém jsem do té doby nepsal. Pustil jsem se tedy do příběhu o tom, jak za ním chodíme do nemocnice a podobně. Podíval jsem se na to zvenčí a vytvořil zdrcující píseň o hrozící ztrátě rodiče.

Je to zároveň i skladba, která se ohromně dotkla vašich fanoušků, a desetitisíce lidí vám začaly posílat své vlastní příběhy.

To bylo a stále je neuvěřitelné, protože nové příběhy stále přibývají. Stejně tak mi chodí další a další zprávy, v nichž lidé popisují ztrátu jednoho z rodičů nebo i jiné milované osoby, mazlíčka, dítěte, které jim odjelo někam daleko na studia. Sdílejí se mnou své pocity, s absolutní důvěrou se mi otvírají, ačkoli mě neznají. Nedokážu ani popsat, jak moc to pro mě znamená. Všechno, co se děje, je důkaz, že moje písně jsou o napojení, což je přesně důvod, proč to dělám.

Jak píšete?

Vezmu kytaru, zapnu nahrávání na iPhonu a hraju. Řekněme patnáct minut. Vždycky je tam nějaká část, třeba jen deset sekund, která je dobrá. Ať už je to kousek sloky, nebo budoucího refrénu. Uložím si tuto část samostatně a druhý den nebo někdy později se k ní vrátím a začnu ji rozvíjet. Někdy se zadaří a objeví se rovnou téměř kompletní idea nové písně. No dobře, spíš poloviny. Když jsem doma, často ráno třeba dvě hodiny sedím a s těmi už existujícími nápady si různě pohrávám, někdy požádám producenta, aby se do toho vložil a pomohl mi při psaní najít správný směr, který sám nenalézám.

Všude se píše, že vás k hudební kariéře inspirovali Oasis. Jak přesně?

Viděl jsem živák na DVD a nesmírně se mi líbilo, jak jednoduše má Noel vystavěné jednotlivé písně. Zásadní bylo to poznání, že jsou to hity a přitom velmi jednoduché songy. Teď už Oasis neposlouchám a ani sám neskládám stejným způsobem jako oni, ale zůstalo mi to nastavení, že se chci držet té jednoduchosti.

Kdo vás objevil? Víme, že člověk může mít skvělé písně, ale když si je hraje jen pro sebe…

To byla síla. Rozeslal jsem e-maily třiceti manažerům. A hádejte, kolik jich zareagovalo! Ani jeden mi neodpověděl! Měl jsem jednu píseň, bylo mi asi dvacet šest, začínal jsem opravdu pozdě. Bylo to frustrující, takže jsem si pomyslel, že se na to asi holt vykašlu.

A pak to přišlo.

Z ničeho nic. Můj kamarád, který pracoval v rádiu, se vyskytl na party na lodi, kde byla i manažerka Savage Garden. Dal jí moje demo a ona mi druhý den zavolala. Nejprve mi nabídla smlouvu, na jejímž základě jsem psal pro jiné umělce, ale brzy jsem získal i nahrávací smlouvu na vlastní album.

Co byste dělal, kdyby vás neobjevila?

Můj táta je kameraman a já jsem zvukový technik, takže bych pravděpodobně natáčel. A jelikož miluju psaní, nejspíš bych psal písně pro jiné interprety nebo bych byl spoluautorem písní jiných umělců.

Zůstal byste tedy u hudby. Studoval jste ji?

Nikdy. Sledoval jsem Oasis a učil jsem se od nich, jak psali písničky. Táta byl velký hudební fanoušek, a tak mě naučil základní akordy na kytaru. Pokud si to teď bude číst někdo, kdo touží dělat muziku, mám pro něj jasný vzkaz: Nechoďte do hudební školy! Všechno je před vámi! Pokud chcete, můžete, ale když se podíváme na ty největší songy, jde o ty samé postupy, o ty samé akordy. Vygooglujte si je a víte, co máte dělat. Naučte se ty postupy a navíc přidejte vlastní zvuk a je to! Pokaždé, když potkám někoho s hudebním vzděláním, má plnou hlavu všeho a je limitovaný pocitem, že musí něco dodržovat, jinak je to špatně. To je strašně omezující. Já se nechci učit. Je to tady pro každého, stačí se dívat.

Máte raději malé kluby nebo velká pódia?

Třeba včera jsem hrál v podobném klubu, jako je Roxy, asi pro tisíc lidí, to bylo úžasné. Nedávno jsem ale vystupoval v Kolíně nad Rýnem. Bylo to asi pro pět tisíc a já jsem byl nervózní. Přepadla mě skličující úzkost, nemohl jsem se na ty lidi ani dívat. Viděl jsem všechny, ale při takovém množství lidí jsem byl zmatený, na koho konkrétně se mám dívat. Děsivé. Když je tak moc lidí, nedokážu se tolik napojit. Pokud je míň lidí, najdu si jednu osobu, která se usmívá, a předáváme si energii. V tom nekonečném moři postav nevím, kam se dívat. Nerozeznávám ty vzdálenější obličeje. Zatím tedy mám raději menší kluby, ale rozhodně bych chtěl dělat i velké koncerty.

Určitě porostete.

Pokud bych jednou mohl v České republice vystoupit v sále pro čtyři tisíce lidí, byl by to splněný sen.

Seznamte se

Pětatřicetiletý Dean Loaney, známý pod uměleckým jménem Dean Lewis, je australský zpěvák a skladatel. Před šesti lety ho proslavil singl Waves, který se objevil i v několika amerických televizních pořadech. Velký boom znovu nastal o dva roky později s Be Alright, s nímž navíc ovládl australský singlový žebříček. Lewis skládá emotivní, smutné písně, jejichž prostřednictvím buduje silné propojení s fanoušky.