Obrázek k článku 50 Nadějí české hudby: Díl pátý, a zase ta Rozálie a její držky
| Redakce | Foto: Tomáš Coufal – Universal Music

50 Nadějí české hudby: Díl pátý, a zase ta Rozálie a její držky

Jsou teprve na začátku, většinou teprve po vydání nebo teprve před vydáním debutového alba. A mají potenciál zazářit. Redaktoři Headlineru se opět ponořili pod povrch české hudební scény a napříč žánry vybrali padesátku jejích nadějí. Budou tato jména jednou rezonovat, nebo zmizí v zapomnění? Schválně si je zkuste pozorně poslechnout a tipněte si sami.

Poslechněte si pátou desítku hudebníků z unikátního žebříčku, který vyšel v únorovém vydání časopisu Headliner. 

Marie Puttnerová

Velký sólový krok

Rodačka z největší moravské metropole není pro většinu hudebních znalců žádné nové jméno. Na scéně se pohybuje už dobrých deset let, kdy byla součástí skupin Jablkoň, Půljablkoň či Zvíře jménem podzim. Nyní však vstupuje na pódia jako sólová interpretka, a proto do našeho žebříčku nadějí patří. Možná i díky svému známému jménu dokázala na tvorbu desky vybrat v kampani bezmála tři sta tisíc za pouhých 45 dní. Jako lákadlo na desku působí nádherná skladba Píseň o domově, na které spolupracovala s Petrem Ostrouchovem. Známá jména nebudou však chybět ani na budoucí desce. Zmínit můžeme například producenta Eddieho Stevense, který stojí za posledním dvojalbem Roberta Křesťana a Druhé trávy.

Daniel Mohr

Rozálie

Holka s držkama a srdcem

Na to, abyste zjistili, zda si s Rozálií a jejím akordeonem budete rozumět, potřebujete pár desítek vteřin. Pokud máte rádi zdrcující přímočarost a lidi, kteří jsou nejradši ze všeho sami sebou, nejspíš vás osloví v okamžiku. Neustálé srovnávání s Radůzou, na jejíž hudbě a koncertech mimo jiné vyrůstala, bere jako lichotku, proč by ne, ta paralela je zjevná, a když si na nic nehrajete, nemáte zapotřebí popírat nepopiratelné. I když zaměnitelné tyhle dvě dámy rozhodně nejsou. Písničky ze života píše bez filtru a jejich poslech vám vdechne trochu potřebně drzé energie.

Šárka Hellerová

Severals

Krok do metalcorového světa

Plzeňská metalcorová formace Severals vypustila koncem minulého roku parádní debutovou desku Algorithm, kterou dává okolí jasně najevo, že se u nás rodí hodně zajímavé hudební těleso. Kapela si zakládá na solidním soundu, jenž připomíná špičkové australské metalcorové skupiny, jako jsou Polaris, Northlane nebo Thornhill. Skvělý zvuk z nahrávek navíc umí převést i na pódia, což je na kapele to nejcennější. Severals se podobně jako většina ambiciózních metalových kapel tlačí na západ. Svým nasazením a kvalitou mají rozhodně šanci uspět.

Lukáš Rešl

Stoner Toad

Jde to i bez klišé

Je jen málo žánrů, které by se praly s tolika klišé jako stoner, grunge nebo hard rock. Ale pražští Stoner Toad mají dost talentu i rozumu to všechno vzít a zahrát poměrně originálně a zůstat přitom stále žánroví. Jejich hudba si sympaticky vyzobává to zábavné z pouštní scény, Seattlu i zlatých sedmdesátých let a vyhýbá se přitom nášlapným minám trapných cheesy nápadů. Slibná kapela má zatím venku jedno demo (2020) a povedený debut (2021).

Radek Pavlovič

Sundrinker

Pořádná matika

Když se řekne kombinace jazzu a matiky, asi to není úplně nejvíc sexy a trendy spojení. K tomu si přidejte tady trochu progressive rocku a tady trochu shoegazeu. A ne, nebavíme se o kapele z období, kdy hudebnímu světu dominoval například Frank Zappa, ale o novém pražském uskupení Sundrinker. Dovedou nakombinovat vše výše napsané, a ještě umí pracovat jak se zpěvy, tak s mluveným slovem – jejich deska Vypij slunce je barevná koláž. Je neuvěřitelné, kolik toho dokážou muzikantsky obsáhnout a pořád to celé držet pohromadě. Práce s náladami, tempy a dynamikou – wow! Sundrinker asi nikdy nebudou masově poslouchanou kapelou s hlavními sloty na festivalech, což je škoda. Ale zároveň i velká radost, že tady tak šikovné hudebníky máme a že se nebojí do toho takhle jít. Konečně máme v Čechách kapelu, kterou bych se vůbec nebál přirovnat například k Black Country, New Road!

Vladimír Sejk

Špinaví Lůzři

Báječný feeling hudebních návratů

Špinaví Lůzři jsou česko-italsko-australské trio se skvělým názvem! Produkují hudbu, v níž míchají psychedelický blues rock se soulem, jazzem a vlivy 50.–70. let. Výstižně o nich napsal Dany Stejskal v rubrice Feedback: „Vrátí vás to na chvilku k Hair, pak ke kořenům české beatové scény let sedmdesátých, nicméně s modernějším zvukem, a nakonec skončíte na Hanspaulce v Houtyši nebo Na Kloboučku.“ Míchá se v tom toho hodně, ale důležité je, že dohromady to dobře funguje a neskutečně to šlape. Kapela v roce 2021 vydala výborné album Shake-up on Water, které si však bohužel nikde neposlechnete. I přes Danyho výtku ve Feedbacku jsem ho stále na Spotify ani Apple Music nenašel. Takže jediná možnost, jak se s výbornou kapelou seznámit, je pěkně postaru zajít na její koncert. Protože slyšet ten skvělý feeling naživo? To teprve musí být!

Marek Reinoha

Toen

Melancholické elektro písničkářství

Toen je elektronický producent a popový písničkář, jenž ve své hudbě vychází z devadesátkové Electronic Art Music, kterou však oživuje zvukem elektrické kytary a svým zajímavým hlasem. Vloni vydal hudbu na pomezí ambientu a hauntologie na výborném albu Owning Down, které se vyznačuje lo-fi přístupem. Je to hodně zajímavá melancholická muzika, v níž ze skřípajícího a vrzajícího soundu vystupují chytlavé melodie a příjemné kytarové vyhrávky i uklidňující zpěv. Toen je ten typ hudby, kterou lze poslouchat pořád dokola, stále baví a stále je v ní co objevovat.

Marek Reinoha

Wóďa

Symbol naděje!

Wóďu a jeho kapelu Špuntkvaně jsme v redakci všichni znali dlouho. Dělá produkčního v Besedě a je to jeden z nejlepších chlapíků, které můžete tam nebo třeba na Pontonu potkat. Loni se ale Wóďa rozhodl vydat na sólovou dráhu. A po několika vlastních koncertech si hned vyzkoušel křest ohněm na turné Vypsané fixy. Jenom sám, s kytarou a vlastními písničkami si už zahrál ve vyprodaném Velkém sále Lucerny. A tak nějak obyčejně, lidsky to fungovalo. I proto se těšíme, až se mu ty jeho punkem švihlé kytarové písničky povede nahrát na album. Nebo alespoň ípíčko. Pusťte si ty dvě ochutnávky u něj na Bandcampu. A pamatujte, že dokud je Wóďa, vždycky je naděje!

Honza Vedral

Klara Wodehn

Ženský rap to na pohled

Klara Wodehn je umělkyně, která pracuje s obrazem i se zvukem, experimentuje s hudební produkcí ovlivněnou hip hopem, trapem a tvrdou taneční elektronikou, sama rapuje a zpívá. Ve své tvorbě se zabývá společenskými tématy a nechybí ani téma životního prostředí a klimatické krize. Její úplně první vydaný track se jmenuje Kima rap a Klara se v něm pokusila spojit silné téma s trendy rapovou hudbou, která je většinově považována za symbol konzumerizmu. V loňském roce na sebe upozornila skvělým debutovým EP nazvaným Dream Life. Nevím, jakým směrem se v budoucnu vypraví, ale zůstane-li u hudební tvorby, má potenciál stát se dalším výrazným jménem tuzemského ženského experimentálního rapu, jemuž se v uplynulém roce hodně dařilo.

Marek Reinoha

Wreckberries

Zasnění bobuláci

Indierockoví Wreckberries se na hudební scéně už nějakou dobu pohybují, i když poslechnout jste si je mohli převážně během studentských akcí. Na podzim minulý rok ale vydala čtyřčlenná partička čítající Damiána Heczka, Nicholase McLarena, Jáchyma Šilhu a Martina Abrahama první EP s názvem A View from Uncertainty Peak. Klidně by se ale mohlo jmenovat i Myslíme to s hudbou vážně. Pod taktovkou Vojty Zavadila ve studiu Mr. Wombat totiž kluci z Michle nahráli docela neotřelou indie rockovku, která zní naživo ještě lépe. Do širšího povědomí se dostali i díky účasti v soutěži Startér a jsem si jistá, že o nich ještě určitě uslyšíme.

Dominika Fuchsová