Nové album se jmenuje My všichni tady a teď a tematicky navazuje na to předchozí Svět na konci roku nula, na němž reflektovali realitu života v pandemii. Pandemie, jak se zdá, skončila, nikdo už covid neřeší, ale pořád není o co stát. Optikou těch tří alb post-hudby jako by to bylo čím dál horší. Poprvé se nebylo na co těšit, podruhé se pořád nebylo na co těšit a na třetím prožíváme konec světa. Konec světa takového, jaký známe. A teprve budoucnost ukáže, zdali nějaký svět bude, a bude-li nějaký, tak jaký.
Přímou návaznost na předchozí album přináší již úvodní track Opusťte Pompeje pojednávající o tom, že jsme rok nula (rozuměj covidovou pandemii) sice zvládli přečkat, ale otupělost současných třicátníků problémy světa a bezmoci z neschopnosti s nimi něco dělat trvá dál. „Asi už nemám strach z budoucnosti, asi už v ní nevěřím.“ Na předchozích dvou albech to Zezula podle mnohých se svým pesimismem přeháněl. Jeho texty prý působí zbytečně doslovně a nedávají posluchačům prostor k interpretaci. Z tohoto pohledu jsou texty na novém albu výrazně sofistikovanější a řada z nich vyžaduje opakovaný poslech, než ukážou myšlenku.
V některých textech se na albu Zezula svojí osobitou poetikou kriticky strefuje do současné společnosti. Žaluje ji z ničení i z toho, že si lidi bez auta ani nedojdou na roh do večerky pro rohlíky. Kritizuje lidskou sobeckost, pracháče, kteří si myslí, že jim patří svět, a mohou beztrestně omezovat ostatní. Řeší otázku zvyšování cen nájemního bydlení, které řadu lidí nutí přestat plánovat „klasický Chorvatsko, nebo stačí jen mít na nájem“ a žít ze dne na den.
Věnuje se však i mezilidským vztahům a bezvýchodnosti života o samotě a celkově hledá pevný bod života v turbulentních dobách, jenž nachází v návratu ke kořenům a v rodině. Celé album je možné považovat za výpověď, jak mileniálové vnímají současný svět. O snaze žít každodenní životy spokojeně a v podstatě v pohodě, přestože se svět kolem zbláznil a za humny hoří lesy a povodně vyplavují domy. A tím sdělením – snažte se být obyčejně šťastní, protože to jediné ovlivnit můžete – vlastně nové album navazuje na to předchozí.
Nejvýraznější posun se na novém albu odehrává po hudební stránce. Ubylo na syrovosti, klubové tanečnosti a experimentech. Jednotlivé tracky jsou učesanější a ctí tradiční písničkovou tvorbu s důrazem na vícehlasé vokální harmonie v refrénech. Přestože někde tepe trapový beat, někde zazní skvělá kytara v podání Lukáše Palána nebo se sporadicky objeví upozaděný hardcorový řev, jsou to prostě písničky. Písničky, u kterých si lze představit, že by fungovaly jen s kytarou nebo klavírem. Když se o albu Svět na konci roku nula psalo, že na něm post-hudba dospěla textově, určitě si mohu dovolit napsat, že na My všichni tady a teď dospěla hudebně.
Dlouho jsem přemýšlel, zda je My všichni tady a teď nejlepší album, které post-hudba doposud nahrála. Netuším, zda se mnou budou všichni souhlasit, ale myslím si, že ano.
Verdikt 86%
My všichni tady a teď je výborné album, na němž post-huba posunula svoji tvorbu tradičnějším směrem, aniž by zanevřela na to, co umí nejlépe. Tepající elektronika dává nahrávce patřičný spád, ale je citlivě podřízena tradiční písničkové tvorbě a sdělením ve výborných textech. Post-hudba na nahrávce dospívá spolu se svojí generací a vyvíjí se spolu se světem kolem nás, a to nejen v textech, ale i hudebně. A to je moc dobře.